Manželský pár teoretických kvantových chemiků z Brna na stopě původu života

Přílohy

560 KB Datum přidání: 5. 12. 2016
763 KB Datum přidání: 5. 12. 2016

Praha, 5. prosince 2016 – Vědci Judit a Jiří Šponerovi se více než deset let věnují tématu, jak se na Zemi před 3,8 – 4 miliardami let vyvinul život. Pomocí chemických modelů se snaží rekonstruovat sérii procesů, kterými z molekul běžných v tehdejší atmosféře mohlo dojít ke vzniku prvních molekul RNA, díky kterým byl možný vznik života. Šponerovi v minulém týdnu ukázali v prestižních světových časopisech dva konkurenční scénáře.

Atmosféra na Zemi před 4 miliardami let byla opravdu velmi divoká. Teploty kolem 100 stupňů Celsia, vysoká geologická aktivita, sopky, blesky, dopady masivních asteroidů a meteoritů, silné ultrafialové záření. Možná pro tyto nevlídné podmínky se dříve kladl původ života mimo Zemi. Tzv. hypotéza panspermie tvrdí, že život byl přinesen z vesmíru mikroorganismy na spadlém meteoritu. Moderní věda tomu ale již dávno nevěří, život na Zemi zkrátka vznikl na Zemi. Jde ale o to, jak k tomu došlo.

Na tomto poli spolu dnes soutěží dvě koncepce vzniku života. Obě pracují s předpokladem, že pro vznik života byla klíčová samovolná syntéza prvních molekul RNA, neboli ribonukleové kyseliny. Ta je schopná se kopírovat a vylepšovat a je předchůdkyní DNA, deoxyribonukleové kyseliny, která je nositelkou genetické informace moderních organismů. Zastánci starší teorie se domnívají, že první molekuly RNA vznikly sérií chemických procesů z molekuly kyanovodíku. Druhá teorie klade původ RNA do formamidu, česky amidu kyseliny mravenčí. “Naše pozice je unikátní v tom, že pracujeme na obou scénářích,” říká Jiří Šponer, který vede Laboratoř struktury a dynamiky nukleových kyselin na Biofyzikálním ústavu AV ČR a na Středoevropském technologickém institutu Masarykovy univerzity v Brně. “Jinak jsou bohužel tábory zastánců obou teorií, jak se říká, na nože,” uvádí.

Brněnská laboratoř struktury a dynamiky nukleových kyselin je světovým lídrem v teoretických výpočtech a spolupracuje se zastánci obou teorií u nás, v Itálii, Anglii a USA. V posledním čísle prestižního časopisu Nature Chemistry vyšel článek, jenž zaplňuje mezery v dosavadních znalostech možností syntézy prvních stavebních kamenů RNA v rámci kyanovodíkové cesty. Jedním z jeho dvou hlavních autorů je doktorand Šponerových Rafal Szabla, který zdůrazňuje klíčovou roli ultrafialového záření a fotochemických procesů pro tento nově objevený krok.

Současně s prací v Nature Chemistry byla týmu manželů Šponerových uveřejněna práce v časopise WIRES RNA, a ta se věnuje zase formamidové cestě vzniku života. “Tato teorie předpokládá, že k tvorbě stavebních kamenů (cyklických nukleotidů) pro syntézu RNA došlo v jezírkách kapalného formamidu nad teplotou bodu varu vody kolem obřích sopek,” uvádí Judit Šponer. Tato jezírka vznikla pravděpodobně v důsledku vysoké teploty spojené s enormní vulkanickou činností. Následná syntéza prvních molekul RNA mohla být vyvolána rychlým porušením chemické rovnováhy v důsledku prudkého ochlazení například při pohybu materiálu po svahu sopek, kolísáním vulkanické a atmosférické aktivity a střídáním dne a noci. Brněnská laboratoř ve spolupráci s italskými vědci přišla s tvrzením, že samovolná syntéza krátkých řetězců RNA s bází guanin sloužila jako startovací chemický proces pro syntézu všech dalších molekul RNA. “Jedním z rozdílů mezi formamidovou a kyanovodíkovou koncepcí vzniku života je právě míra termodynamické nerovnovážnosti chemických procesů,” vysvětluje Judit Šponer. “Čistý kyanovodík totiž na rozdíl od formamidu nelze akumulovat, je příliš reaktivní.  Kyanovodíková cesta tudíž mohla začít v prostředí s nižší teplotou než je bod varu vody,” dodává.

Dotazů kolem původu života zbývá ale ještě dost. Jednou z největších výzev je zjistit, jak začínaly spoluúčinkovat RNA a aminokyseliny, tzn. stavební jednotky bílkovin. To je jedna z otázek, na niž by se brněnská laboratoř chtěla v budoucnu soustředit.

Jiří Šponer patří mezi nejcitovanější české vědce a zabývá se strukturní dynamikou, funkcí a evolucí molekul nukleových kyselin. Toto tematické rozkročení mu umožňuje také počítačová chemie, na jejímž vývoji se výrazně podílel. Judit Šponer vede v laboratoři výzkum původu života. Práce o původu života jsou ryze základní a interdisciplinární, pohybují se na pomezí fyzikální chemie, biochemie a molekulární biologie. Hlavním pracovištěm manželů Šponerových je Biofyzikální ústav AV ČR a dále pracují na Středoevropském technologickém institutu – Masarykova univerzita (CEITEC MU). Výzkum byl financován Grantovou agenturou České republiky.

Tým vědců z Brna a Českých Budějovic významně posunul hranice poznání, jakým způsobem se zvířata orientují podle magnetického pole Země

Přílohy

3 MB Datum přidání: 15. 11. 2016
2 MB Datum přidání: 15. 11. 2016
1 MB Datum přidání: 15. 11. 2016
487 KB Datum přidání: 15. 11. 2016

Praha, 16. listopadu 2016 – Fascinující schopnost některých živočichů reagovat na geomagnetické pole byla již dokázána řadou výzkumů. Dosud však vědci nevěděli, jak tento smysl funguje a čím je směr k magnetickému pólu planety vnímán. Průlomový objev nedávno učinil kolektiv vědců vedený biologem Martinem Váchou z Masarykovy univerzity v Brně, který dokázal, že za fungování tohoto vnitřního kompasu je zodpovědný protein kryptochrom, jenž je umístěn v oku.

Martin Vácha se svým týmem ověřoval orientaci podle magnetického pole na hmyzu, konkrétně na potemníkovi moučném, rusovi a švábovi americkém. “Zásadní pro tento typ práce je mít spolehlivě fungující behaviorální test, kdy zvířata změnou chování dají najevo, že vnímají změny geomagnetického pole,” říká vědec. To však celosvětově není samozřejmost, třeba o octomilce ročně vycházejí tisíce studií, ale funkční test její magnetické orientace dosud neexistuje. “Právě švábi ukázali zvýšený neklid v situaci, kdy jsme jim v počítačem řízeném systému velkých cívek rotovali se zemským polem. Tento test nám po více než šesti letech práce nakonec umožnil předstihnout jiné světové laboratoře, protože jsme ukázali, že onen pozoruhodný protein kryptochrom je pro detekci směru magnetického pole nezbytný,” dodává Martin Vácha.

Orientace podle magnetického pole byla dříve dokázána i u některých savců. Před osmi lety způsobilo světovou senzaci zjištění českého vědce Hynka Burdy, který se svým týmem zkoumal na více než tři sta pastvinách ve světě magnetickou orientaci těl skotu a jelenovitých při pastvě a odpočinku. Ukázalo se, že sledovaní sudokopytníci preferují severojižní směr, jen pod dráty elektrického vedení je jejich postavení náhodné. Podobná orientace byla pozorována i u lišek, které při svém typickém lovu skokem míří na sever, tedy k magnetickému pólu, nebo u rypošů lysých. Ti si podle směru k magnetickému pólu staví podzemní tunely.

Zmiňovaný protein kryptochrom byl nalezen v očích hmyzu, ptáků i savců včetně člověka, oko je tedy důležitým kandidátem na magnetický směrový receptor. “Kryprochrom řídí třeba biorytmy u člověka, nabízí se tedy otázka, zda tyto funkce nejsou citlivé k radiovým vlnám a jak by se toho případně dalo využít,” nastiňuje možné praktické důsledky svého výzkumu Martin Vácha. Těmto otázkám by se chtěl věnovat v budoucnu, rád by pokračoval ve spolupráci s vědci z Laboratoře molekulární chronobiologie v Českých Budějovicích a fotochemiky z Philipps Universität v německém Marburgu, v kontaktu je také s fyziky z Oxfordu, bez kterých by se tento multidisciplinární výzkum nemohl dál rozvíjet.

Projekt Martina Váchy jednoznačně ukázal mechanismus směrového vnímání geomagnetického pole Země a představuje významný objev ve světové vědě s přesahem do neurověd, ekologie, etologie, molekulárních věd a fyziologie. Výsledky projektu byly publikovány v prestižním americkém vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences USA. Výzkum byl financován Grantovou agenturou České republiky.

Za nejlepší základní výzkum byli oceněni dvě vědkyně a dva vědci

Praha 27. září 2016 – Cena předsedy Grantové agentury ČR již zná své vítěze – čtyři řešitele nejlepších projektů základního výzkumu.  Letos jsou výsledky genderově vyrovnané, laureáty jsou dvě vědkyně a dva vědci: klasická filoložka Alena Hadravová z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byla oceněna za interdisciplinární výzkum historického vývoje představ o hvězdné sféře od středověku po raný novověk, fyzička Kateřina Kůsová z Fyzikálního ústavu AV ČR za průlomový objev ve výzkumu křemíkových nanokrystalů, řecký biolog Michail Kotsyfakis z Parazitologického ústavu Biologického centra AV ČR za výzkum slin klíšťat a strojní inženýr Tomáš Vampola z Fakulty strojní ČVUT za základní výzkum individuální hlasivkové náhrady, na kterém spolupracuje s týmy dalších pracovišť.

„Pro udělení ceny jsou hlavními kritérii kvalita, originalita, význam a mezinárodní ohlas projektů základního výzkumu,“ říká Ivan Netuka, předseda Grantové agentury ČR. „Všechny oceněné projekty tato kritéria splnily a cenu získali vědci, kteří dosáhli vskutku excelentních výsledků. Budeme rádi, pokud naše cena přispěje k informovanosti širší veřejnosti o základním výzkumu a jeho významu, či bude-li motivovat mladou generaci k vědecké dráze,“ dodává.

Ceny předsedy Grantové agentury ČR se udělují jednou ročně za mimořádné výsledky při řešení grantových projektů v oblasti základního výzkumu podporovaných Grantovou agenturou ČR. Jejich předání je spojeno s finanční odměnou pro řešitele projektů a jejich spolupracovníky. Každým rokem mohou být oceněni čtyři řešitelé, jejichž projekty ukončené v předchozím roce byly odbornými poradními orgány agentury vyhodnoceny jako vynikající, a na ocenění doporučeny. O udělení cen nakonec rozhodne pětičlenné předsednictvo agentury.


SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Manželé Hadravovi dlouhá léta úspěšně spolupracují na poli vědy. Jejich tetralogie Sphaera octava zaujala i světovou odbornou veřejnost

Přílohy

78 KB Datum přidání: 26. 9. 2016
6 MB Datum přidání: 26. 9. 2016

Praha, 27. září 2016 – Sphaera octava. Historický vývoj představ o sféře stálic je vynikající ukázkou mezioborové spolupráce mezi humanitními a přírodními vědami. Autoři Alena a Petr Hadravovi přibližují problematiku historického vývoje představ o hvězdné sféře od středověku po raný novověk. Projekt byl oceněn Cenou předsedy Grantové agentury České republiky.

Klasická filoložka se specializací na středověkou latinu Alena Hadravová a její manžel, astrofyzik Petr Hadrava, spolupracují od roku 1988, kdy se seznámili a pracovali na překladu Keplerova spisu Sen neboli Měsíční astronomie. Už tehdy si uvědomili, že interdisciplinarita je ve vědě velmi potřebná a důležitá. „Spolupracujeme rádi, naše práce vycházejí z latinských textů, středověkých rukopisů, které vydáváme, překládáme a všestranně interpretujeme,“ říká Alena Hadravová, laureátka Ceny předsedy Grantové agentury ČR.

Jejich společný čtyřsvazkový soubor Sphaera octava byl oceněn odbornou veřejností u nás i ve světě. Název je odvozen z poslední, osmé sféry, která podle tradiční představy obklopovala Zemi a patřila hvězdám. Ty byly na nebe umístěny z vůle bohů v souhvězdích, jejichž velikost, tvar i podobu vysvětlují příběhy z antické mytologie.

Pro českého čtenáře bude jistě zajímavá studie o tzv. přemyslovském glóbu, který byl ve 13. století součástí sbírek českých králů, buď Přemysla Otakara II. nebo jeho syna Václava II. „Jedná se o první dochovaný glóbus křesťanské Evropy a zároveň o důmyslný přístroj, s jehož pomocí lze přesně stanovit postavení hvězd v daleké minulosti i budoucnosti“, uvádí Petr Hadrava. „Glóbus byl zhotoven podle Ptolemaiových návodů na stavbu přístroje a svědčí o dobrých astronomických znalostech antické vědy ve středověku i o umělecké zručnosti tvůrce přístroje,“ upřesňuje Alena Hadravová. Hadravovi se domnívají, že konstrukce glóbu i jeho výtvarná podoba jsou ovlivněny multikulturním prostředím jižní Itálie, navazujícím na antické tradice.

Tetralogie Sphaera octava obsahuje především první české překlady antických textů o souhvězdích, Hyginovu Astronomii, Pseudo-Eratosthenova Zhvězdnění a přetisk staršího překladu Arátových Jevů na nebi. Dílo pokračuje edicí a překladem návazného středověkého pojednání o souhvězdích a je završeno edicí a překladem latinského ptolemaiovského katalogu hvězd, jehož údaje posloužily při exaktním zpracování výsledků měření přemyslovského glóbu. Souvislosti autoři vysvětlují v mnoha komentářích, které svědčí o mimořádných lingvistických, historických, filozofických, teologických a astronomických znalostech. Součástí díla jsou i četné obrazové přílohy.

Autoři patří ke špičkovým odborníkům mezinárodní úrovně, doma i v zahraničí vydali řadu vědeckých prací. Výsledkem grantového projektu jsou i první české překlady Hvězdného posla Galilea Galileiho a Rozpravy s Hvězdným poslem Johanna Keplera, které se věnují prvním astronomickým pozorováním s pomocí dalekohledu a patří mezi stěžejní díla dějin vědy vůbec.


SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Čeští vědci na cestě k umělým hlasivkám, které dokážou vrátit původní hlas

Přílohy

4 MB Datum přidání: 26. 9. 2016
78 KB Datum přidání: 26. 9. 2016

Praha, 27. září 2016 – Pacientům po laryngektomii vysvitla naděje na kvalitnější hlasivkovou náhradu. Tým Tomáše Vampoly z Fakulty strojní ČVUT se dlouhodobě věnuje výzkumu individuální hlasivkové náhrady a ve svém bádání již značně pokročil. Za svůj projekt byl oceněn Cenou předsedy Grantové agentury České republiky.

Hlasivky člověka sice měří méně než dva centimetry, ale umí vytvořit hlas a zvuk tak silný, že je slyšet desítky metrů daleko. Pacientům, kteří onemocní rakovinou hlasivek nebo hrtanu, musejí lékaři celý hrtan i s hlasivkami odoperovat. Ačkoliv moderní věda umí nahradit všemožné části lidského těla, napodobit hlasivky bylo donedávna nad její síly. Hlasivky vykonají více než milion kmitů za den a vzduch v nich má sílu hurikánu (asi 180km/hod). Najít materiál, který by vydržel tuto extrémní zátěž a vydával zvuk stejných vlastností, jako má lidský hlas, se vědcům dosud nedařilo. Jediné řešení pro pacienty, kteří ztratili hlas, jsou hlasivky vnější (např. tzv. “slavík”), jejichž zvuk je ale nepřirozený a strojový.

Oceněný projekt Tomáše Vampoly je unikátní tím, že se zabýval hlasivkovou náhradou, která je individuální. Než by pacient podstoupil operaci, při níž by mu hlasivky byly odstraněny, jeho hlas by podrobil analýze tým odborníků a podle toho naladil individuální náhradu. V ideálním případě by měla původní hlas nositele napodobit tak, aby nikdo nepoznal, že mluví prostřednictvím umělých hlasivek.

Řešitelský tým se skládal ze čtyř nezávislých institucí, z nichž každá hrála velmi důležitou úlohu. Vhodný materiál pro hlasivkovou náhradu navrhl a na základě zadání Tomáše Vampoly vyrobil řadu konkrétních variant náhrady Ústav makromolekulární chemie AV ČR. Počítačové simulace funkcí a prověření, že se hlasivky chovají, jak mají, zajistil Tomáš Vampola a jeho tým z Fakulty strojní ČVUT, kde byly poté vyrobeny formy pro odlévání umělých hlasivek. V Ústavu termomechaniky AV ČR na speciálně zkonstruované měřicí trati simulující plíce a vokální trakt člověka ověřovali jejich aerodynamické, akustické a vibrační vlastnosti. A v neposlední řadě, realizovatelnost a voperovatelnost navržených hlasivkových náhrad byla studována na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Výsledky projektu vyústily v český patent, následovat bude evropský.

“Hlasivka funguje podobně jako struna. Když ji napnete, frekvence a tudíž i hlas je vyšší. My jsme navrhli postup, jak hlasivku předepnout nezávisle na člověku. Ten ji pak bude rozechvívat svým dechem a mluvit,” říká laureát Ceny předsedy GA ČR Tomáš Vampola.

V tuto chvíli je hlasivkovou náhradu třeba otestovat na zvířatech a po odladění všech případných nesnází by přišlo na řadu klinické testování na člověku. Teprve poté se může očekávat komerční aplikace a dostupnost této hlasivkové náhrady na trhu.

V České republice přijde operativním zákrokem o hlasivky až 150 osob každý rok, celkem u nás s tímto handicapem žije několik tisíc lidí.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Průlomový objev mladé české vědkyně: upravené křemíkové nanokrystaly svítí

Přílohy

77 KB Datum přidání: 26. 9. 2016
1 014 KB Datum přidání: 26. 9. 2016

Praha, 27. září 2016 – Pětatřicetiletá fyzička Kateřina Kůsová se dlouhodobě věnuje základnímu výzkumu křemíkových nanokrystalů. Za svůj projekt Makroskopické a mikroskopické luminiscenční vlastnosti křemíkových nanočástic získala Cenu předsedy Grantové agentury České republiky.

Křemík je průmyslově velmi využívaný materiál, hlavně v mikroelektronice, v jeho normální podobě z něj ale nelze udělat zdroj světla. Kateřině Kůsové a jejím spolupracovníkům se ale povedlo ukázat, jakou cestou se ke křemíkovému zdroji světla vydat. Objevili a experimentálně i teoreticky prokázali, že je možné vytvořit křemíkové nanokrystaly, které mají dobré svítivé vlastnosti. Jedná se o průlomový objev světového významu, který bude možné využít v praxi mnoha způsoby, například ve výrobě svítících křemíkových nanokrystalů jako miniaturních zdrojů světla integrovaných na křemíkových čipech. V budoucnosti by to mohlo vést až k nahrazení elektrického přenášení informací v počítačích přenosem optickým.

“Výhodou křemíku je, že je netoxický a jeho nanokrystaly by se daly využít například v biologii jako luminiscenční značky jednotlivých molekul nebo nosičů léčiva v krevním řečišti,” říká Kateřina Kůsová, která se studiem křemíkových nanokrystalů zabývá již osm let. “Budoucnost je i v přenášení informací světlem, je to rychlé, méně energeticky náročné a neprodukuje se zbytečné teplo,” dodává.

Výsledky výzkumu jsou předmětem českého i evropského patentu a Kateřina Kůsová je otevřena dalším partnerům, kteří by s ní chtěli na projektu spolupracovat a využít jeho výsledky v aplikovaném výzkumu a v průmyslu. A jaký má Kůsová cíl do budoucna?  “Rádi bychom vytvořili křemíkový laser, k tomu ale asi vede ještě dlouhá cesta,” říká.

Kateřina Kůsová práci na svém postdoktorském projektu v roce 2013 kvůli mateřské dovolené přerušila. Na rodičovské dovolené pracovala ve svém domovském Fyzikálním ústavu AV ČR na částečný úvazek, nedávno porodila druhé dítě. Dosažené výsledky projektu byly publikovány v prestižních mezinárodních vědeckých časopisech a jsou velmi často citovány. Výzkum financovala Grantová agentura České republiky.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Řecký biolog působící v Česku byl oceněn za základní výzkum slin klíšťat. Ty mohou být v budoucnu využity při vývoji léčiv a očkovacích látek

Přílohy

606 KB Datum přidání: 26. 9. 2016
70 KB Datum přidání: 26. 9. 2016

Praha, 27. září 2016 – Michail Kotsyfakis, řecký biolog působící v Biologickém centru Akademie věd ČR v Českých Budějovicích, se svým týmem z Parazitologického ústavu výrazně posunul hranice poznání v oblasti infekčních chorob přenášených klíšťaty. Výsledky jeho výzkumu pravděpodobně najdou využití ve vývoji účinnějších léků a očkovacích látek. Za svůj projekt byl M. Kotsyfakis oceněn Cenou předsedy Grantové agentury České republiky.

Onemocnění přenášená klíšťaty, jako jsou třeba lymská borelióza nebo encefalitida, jsou vážným zdravotním problémem nejen v České republice, ale v zemích západního světa obecně. V budoucnu by se nemocní mohli léčit účinněji a nemuseli by se spoléhat pouze na antibiotika. Významný krok k tomuto cíli učinil biolog Michail Kotsyfakis se svým týmem z Parazitologického ústavu. Jejich tříletý výzkum se zaměřil na klíštěcí sliny a popsal, jak ovlivňují imunitu hostitele a jak napomáhají přenosu patogenů z klíštěte na hostitele. Získané poznatky jsou důležité nejen z teoretického hlediska, ale především by měly být prakticky využitelné v medicíně při vývoji léčiv a očkovacích látek.

Klíšťata sají na hostiteli až po dobu jednoho týdne, než odpadnou. Po dobu sání může klíště do hostitele svými slinami přenést také choroboplodné zárodky různých nemocí. “Ačkoliv je klíště přisáté na kůži, jeho kousnutí si vůbec neuvědomujeme ani po několika dnech, kdy klíště 20-30 krát zvětší svůj objem. Zajímalo mě proto, jaké biologické procesy stojí za tímto jevem,” říká laureát Ceny předsedy GA ČR Michail Kotsyfakis, který v Česku působí již sedm let. Komplexní směs látek v klíštěcích slinách tlumí jak vrozenou, tak získanou imunitu a srážení krve. Tyto látky se ve slinách klíštěte vyvinuly jako adaptace na způsob života klíštěte – tedy sání krve na hostiteli. Bez nich by totiž v místě sání přirozeně došlo k zánětu, který by mohl vést až k poškození a odvrhnutí klíštěte.

Na začátku výzkumu měli vědci z Biologického centra AV ČR vytipované určité proteiny ve slinách klíštěte, které by mohly mít vliv na přenos patogenů do krve hostitele i na jeho imunitu. Výsledky výzkumu přinesly nový pohled na to, jak dochází k přenosu infekčních chorob. Zároveň ale ukazují, že k pochopení celého procesu nákazy je potřeba detailně zkoumat, které proteiny jsou do krve zrovna vylučovány. Klíštěcí slinné žlázy mohou také vědcům sloužit při budoucím medicínském výzkumu jako knihovna imunomodulačních molekul i jako zásobárna nových farmakoaktivních látek. „Dnes to může znít jako sci-fi, věřím ale, že budoucnost je ve vývoji nových léků z klíštěcích slin,“ říká Michail Kotsyfakis. Jeho kolega z Parazitologického ústavu Jindřich Chmelař dodává: “Ukázalo se také, že kdybychom chtěli připravit protiklíštěcí vakcínu proti proteinům z klíštěcích slin, nebude to snadné, jelikož proteinů je tam mnoho a stále jsou produkovány další a další.“

Projekt “Úloha inhibitorů proteáz z klíštěcích slin v interakcích mezi klíšťaty, patogeny a hostitelem” financovala Grantová agentura ČR a za své mimořádné výsledky dostal Michail Kotsyfakis Cenu předsedy Grantové agentury České republiky. Během projektu spolupracoval tým Michaila Kotsyfakise s laboratořemi v USA a Německu. Výsledky projektu byly publikovány v řadě špičkových vědeckých časopisů a část jeho výsledků je také předmětem patentu u amerického patentového úřadu.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

TZ: Zahraniční investice do českého automobilového průmyslu měly i negativní dopady

Přílohy

Praha, 22. srpna 2016 – Výzkum ekonomického geografa Petra Pavlínka přinesl nové poznatky o důsledcích zahraničních investic do automobilového průmyslu na celou ekonomiku. Vyplynulo z něj, že z dlouhodobého hlediska mohou být krátkodobé pozitivní dopady převáženy dopady negativními.

Automobilový průmysl v Česku je jedním z nejrozvinutějších v regionu střední a východní Evropy. Na celkové průmyslové produkci Česka má čtvrtinový podíl, v loňském roce se celkové tržby firem v oboru přiblížily jednomu bilionu korun. Jedno z nejvýznamnějších průmyslových odvětví u nás ale mají pod kontrolou zahraniční investoři, kteří ho téměř ovládli. Tomu, jaké jsou dopady zahraničních investic do automobilového průmyslu na hostitelskou zemi, se více než patnáct let věnuje Petr Pavlínek, ekonomický geograf z Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Problematiku analyzoval prostřednictvím dlouhodobého kvalitativního výzkumu (dotazníkovým šetřením a rozhovory s manažery firem). Zajímalo ho především, do jaké míry a jakým způsobem dochází k přenosu znalostí a technologií od zahraničních investorů do hostitelských ekonomik.

Zahraniční kapitál hrál důležitou roli při modernizaci domácího průmyslu, především formou nepřímých dopadů jako je zvýšená konkurence a zvýšené požadavky na kvalitu, cenu a spolehlivost. Ale vysoká závislost na zahraničním kapitálu bude mít v dlouhodobém horizontu na české hospodářství negativní vliv, říká Pavlínek. Nereinvestovaný zisk, který neustále roste, nezůstává u nás, centrály si ho stahují do mateřských firem. V rámci evropských a světových výrobních sítí jsme se dostali do podřadného postavení a současný stav automobilového průmyslu ve světě nenahrává změně, dodává.

Přínos zahraničních investic by totiž neměl spočívat pouze ve vytvoření nových pracovních míst, která jsou často nekvalifikovaná a špatně placená, ale v tom, že se know-how a technologické postupy šíří od zahraničních investorů do domácí ekonomiky, a v důsledku toho domácí firmy postupují do vyšších pater dodavatelského řetězce. Pavlínkův výzkum ale ukázal, že se tomu tak ne vždy děje a domácí firmy často zůstávají uzamčené na spodních patrech dodavatelských sítí. Hospodářská politika by měla respektovat zájmy všech subjektů ekonomiky a podporovat rozvoj domácího průmyslu, neboť dlouhodobé zájmy zahraničního kapitálu nemusejí být vždy v souladu s dlouhodobými hospodářskými zájmy země, říká Pavlínek.

Ekonomika příliš závislá na automobilovém průmyslu může být snadno zranitelná. Diverzifikované hospodářství je odolnější proti hospodářským výkyvům. Nemělo by docházet k téměř absolutnímu ovládnutí jednoho odvětví zahraničními investory, podle Pavlínkova výzkumu je ideální větší rovnováha mezi domácími a zahraničními firmami. Ukazuje se význam dlouhodobých investic do vzdělání, především podpora učňovských oborů, aby do Česka zahraniční investoři přicházeli proto, že máme vysoce kvalitní a kvalifikovanou pracovní sílu, ne proto, že jsme nejlevnější, shrnuje Pavlínek.

Výsledky výzkumu Petra Pavlínka byly publikovány také v prestižních zahraničních vědeckých časopisech jako Journal of Economic Geography a Economic Geography. Výzkum financovala Grantová agentura České republiky.

 

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY