Projekt „Proměny vztahu etiky a náboženství v díle Immanuela Kanta“ byl Grantovou agenturou České republiky hodnocen jako vynikající. Zkoumání vztahu etiky a filosofie náboženství v díle německého filosofa Immanuela Kanta (1724-1804) se věnoval doc. Jakub Sirovátka z Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Německý filosof Kant je znám jako velký systematický etik. Méně známá je jeho filosofie náboženství, která s Kantovým etickým systémem bytostně souvisí. Jakub Sirovátka si ve svém individuálním grantu dal za cíl prozkoumat vztah etiky a filosofické metafyziky v celém Kantově díle. Zkoumána tak nebyla pouze díla, která Kant vydal již za svého života jako například Základy metafyziky mravů nebo Kritika praktického rozumu. Projekt se zaměřil i na přednášky, které byly zrekonstruovány na základě zápisků Kantových žáků, nebo na dílo z pozůstalosti, které bylo vydáno pod názvem Opus postumum. Čerpáno bylo přitom z nejrozsáhlejšího vydání Kantových děl, které představuje tzv. akademické vydání (Akademie-Ausgabe) Kantových sebraných spisů, které je dodnes vydáváno ve fraktuře, v novogotickém lomeném písmu.
Vztah etiky a filosofie náboženství se v Kantově díle proměňoval. Zpočátku byl Kant toho názoru, že etika předpokládá určitý typ metafyziky nebo ji alespoň potřebuje k dodržování toho, co etika přikazuje. Ve své konečné pozici však Kant jasně říká, že etika Boha nepředpokládá: mravní zákon platí pro každého člověka jako rozumné bytosti bez odkazování na metafyziku nebo náboženství. Skutečnost, že každý jedinec má mravní vědomí, pokládá Kant za zkušenostní fakt, který však není faktem empirickým, nýbrž faktem rozumovým. Etický imperativ, že mám něco udělat, platí kategoricky a bezpodmínečně. Zároveň však Kant překvapivě připojuje, že etika nevyhnutelně k náboženství nebo určitému typu metafyziky vede. Když Kant používá pojem náboženství, tak je nutno vědět, že pojem nesmí být chápán ve smyslu dnešní religionistiky. Kant ve svém díle provádí filosofickou rekonstrukci pojmu náboženství, to znamená, že se snaží postihnout to, co by náboženství mělo obsahovat z hlediska rozumové reflexe bez odkazu na Boží zjevení, které vždy obsahuje historický, a tudíž nahodilý prvek. Kant je toho názoru, že každé náboženství – i ta zjevená – v sobě musí obsahovat jakési rozumové prakticko-etické jádro. Projekt se snažil ukázat, že Kantova etika ústí do specifické filosofie náboženství, která tvoří konstruktivní a konstitutivní součást Kantova etického systému.
Kant je přesvědčen o tom, že není možné, aby byl svět absurdní a že svět jako celek musí být systematicky a konsistentně myslitelný. Přirozenost rozumu nás nutí postupovat systematicky, tedy vytvářet systematickou jednotu myslitelného pod jednotícími idejemi. Rozum se nespokojuje pouze s nalézáním podmínek podmíněného, nýbrž hledá ke každému podmíněnému nepodmíněné. S ohledem na účel vůle tak rozum hledá – jako svou potřebu – konečnou jednotu všech účelů sjednocenou do systematického celku. Skrze tento systematický celek účelů pak člověk chápe smysl svého mravního určení, které je pro Kanta tím zásadním lidským určením.
Každá vůle se musí nutně vztahovat k nějakému účelu jako objektu svého chtění. V morálním ohledu určuje vůli výhradně mravní zákon. Mravní zákon nemůže zároveň přikazovat něco, co by nebylo možné realizovat a co by nemělo smysl. Protože ale z příkazu mravního zákona plyne příkaz realizace nejvyššího účelu, musí být pojmenovány i podmínky, za nichž je toto uskutečnění nejvyššího účelu myslitelné. Nejvyšším účelem člověka je vytvoření morálního světa jako nejvyššího dobra. Podmínky pro vytvoření konečného účelu jsou dvě: existence Boha a nesmrtelnost duše. Proč? Mravní zákon nám přikazuje, aby se naše vůle co nejvíce orientovala na mravní dobro. Máme se stát mravně dokonalými.
Mravně charakterní člověk je zároveň ten, který je hoden toho, aby byl šťastný. Kant je toho názoru, že spojení mravnosti a štěstí musíme myslet jako spojení nutné. Za našeho života však nikdy nedosáhneme mravně dokonalé vůle a tento svět není schopen zaručit, že se mravně dobrým lidem dostane toho štěstí, které si zaslouží. Proto je nutno přijmout v prakticko-rozumové víře, že existuje nesmrtelnost duše a že existuje Bůh.
Kant je přesvědčen, že si nelze představit rozum, který formuluje bezprostředně platný mravní zákon, z něhož vyplývá onen konečný účel, aniž by byly myslitelné podmínky pro skutečnou realizaci tohoto konečného účelu. Člověk je „účelem o sobě“ a zároveň má konečný účel: má se pokusit o uskutečnění morálního světa jako nejvyššího dobra, přičemž je nutno chápat představu morálního světa ve dvou polohách. Na jedné straně je morální svět již nyní přítomen v tomto světě. Jedná se o snahu všech lidí s dobrou vůlí, kteří jsou ve svém individuálním snažení zároveň spojeni v pomyslném mravním společenství. Na druhé straně představuje morální svět nedosažitelný ideál, který navzdory úsilí tolika lidí není možno uskutečnit úplně.
Proto je nutno přijmout předpoklad existence Boha a nesmrtelnosti duše jako dvě nutně myslitelné podmínky pro vytvoření dokonalého morálního světa, který však náš svět přesahuje. S fenoménem náboženství ve smyslu určitých metafyzických pozic otevírá Kant perspektivu naděje, smyslu a poslední spravedlnosti.
doc. Jakub Sirovátka, Dr.phil.
Studoval filosofii a teologii v Německu a Itálii, doktorát a habilitaci z filosofie získal na Katholische Universität Eichstätt-Ingolstadt. Od roku 2013 učí filosofii na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. V letech 2017-2019 pracoval zároveň v Oddělení pro studium novověké racionality Filosofického ústavu AV ČR. Od roku 2020 učí externě na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Badatelsky se zaměřuje na etiku a filosofii náboženství; na myšlení Immanuela Kanta, německou a francouzskou fenomenologii, především na dílo Emmanuela Levinase.
