doc. MUDr. Robert Jech, Ph.D.
Univerzita Karlova v Praze, I. lékařská fakulta
Hluboká mozková stimulace (Deep Brain Stimulation – DBS) je invazivní léčebnou metodou založenou na implantaci tenkých elektrod do přesně vymezených míst v mozku. Elektrody jsou napojeny na neurostimulátor, umístěný v podkoží na hrudníku, který do nich vysílá rychlé elektrické pulzy. Tím se změní chování stimulovaných mozkových center a následně dochází ke zlepšení některých klinických symptomů Parkinsonovy nemoci. Obvyklým místem pro umístění stimulační elektrody je několik milimetrů velké subtalamické jádro, které se nachází v hloubi mozku. Léčebný úspěch metody závisí nejen na bezchybném operačním zákroku, ale především na vhodném výběru pacienta a správném pooperačním vedení.
Ne každý pacient je pro tuto léčbu vhodný a podobně jako jiná léčba je i hluboká mozková stimulace spojena s některými riziky a úskalími. Mezi ně patří např. nárůst tělesné hmotnosti, riziko rozvoje depresí nebo zhoršení mentální výkonnosti. Grantový projekt se proto zaměřil na výzkum motorických a především vedlejších, tzv. non-motorických účinků hluboké mozkové stimulace. Tyto účinky byly zkoumány z několika hledisek. Z globálního pohledu byl mozek stimulovaných pacientů studován pomocí tzv. funkční magnetické rezonance, která umožňuje mapovat funkci různých oblastí mozkové kůry na základě lokální spotřeby kyslíku. Pro zkoumání komunikace jednotlivých oblastí mozku bylo použito unikátní metody, která tvoří jeden ze základních algoritmů vyhledávače Google. Ukázalo se, že tento způsob analýzy, přinesl cennější výsledky, než metody používané dříve.
Dále bylo zjištěno, že již samotné zavedení elektrody do mozku vede k rozsáhlým změnám v řízení pohybu a že hluboká mozková stimulace funguje na zcela jiných principech než léčba medikamenty. Pro pohled na mikroskopické úrovni bylo použito velmi tenkých elektrod, jimiž byla snímána aktivita jednotlivých neuronů v místech, kam se trvalé stimulační elektrody obvykle vkládají. Zjistilo se, že zde existuje mnoho neuronů, které mohou být zodpovědné za vznik vedlejších účinků hluboké mozkové stimulace. Unikátním je v této souvislosti objev tzv. „veselých a smutných“ neuronů, které dokáží reagovat na charakter a míru emočního obsahu zrakového podnětu. To spolu s výsledky dalších dílčích studií grantu přineslo důkazy o způsobech, jakým hluboká mozková stimulace zasahuje do regulace motivačních okruhů, které mohou zásadně ovlivnit kvalitu života implantovaných pacientů. Výsledky projektu byly zveřejněny v řadě prestižních odborných časopisů, kde se setkaly se s příznivým ohlasem.