Projekt „Násilí ve střední Evropě za první světové války a v poválečné době. Srovnání rakouských a českých zemí“ se zaměřil na komparativní dějiny násilí jako klíčového fenoménu rekonstituce střední Evropy během první světové války a těsně po ní. Pozornost věnoval primárně českým a rakouským zemím a jejich kulturním dějinám. Klíčovou otázkou bylo, jak byly nejrůznější podoby fyzického násilí chápány a interpretovány v rámci každodenního života jak v čase, kdy násilí během první světové války kvantitativně narůstalo, tak i následně v rámci nově se ustavujícího řádu těsně po konci války. Vznik nástupnických národních států po roce 1918 projekt chápal jako pokus znovu „zvládnout“ vykolejení předchozích let v nových podmínkách. O detailech jsme si povídali s jeho hlavním řešitelem docentem Rudolfem Kučerou z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.
Proč jste se rozhodli zkoumat právě toto téma?
Byly pro to dva hlavní důvody. Ten první byl odborný, ten druhý byl do jisté míry osobní. Co se týká odborného, tak když jsme se dívali do odborné literatury na téma násilí, zjistili jsme, že odborná literatura po celém světě uznává velkou roli, kterou hrálo násilí v poražených státech první světové války. Knihy a články o radikalizaci a fyzickém násilí v meziválečném Německu, Rakousku nebo Maďarsku už nemusíme ani počítat, ale můžeme je rovnou vážit. Nikdo se však již důsledně nezeptal, zda a jaké formy násilí produkuje zkušenost válečného vítězství a nově nabyté nezávislosti, jak tomu bylo např. v Československém případě. Chtěli jsme se tedy podívat na podoby a význam fyzického násilí v momentě, když končí jeden celý svět a řád, což byla v našem případě první světová válka a s ní spojený konec rakousko-uherské monarchie, a vzniká řád nový a úplně jiný, o kterém nikdo vlastně neví, jak bude konkrétně vypadat.
Co se týká soukromého zájmu: uvědomili jsme si, jak jsou některé aspekty, které jsme zkoumali na historickém materiálu, do značné míry aktuální. Mluvím o letech 2013–2016. My jsme viděli, že to, co zkoumáme pro období poválečného Československa, kde byly veřejné manifestace se šibenicemi, kde se vyhrožovalo určitým skupinám lidí, kde se radikalizoval veřejný život, hledali se a stigmatizovali nepřátelé, tak to samé se odehrávalo aktuálně také kolem nás. Když jsme si během řešení projektu otevřeli noviny, našli jsme v nich často fotky, kde dav nesl šibenice, vyhrožoval lidem apod. Některé podobné aspekty radikalizace obyvatelstva po první světové válce a v době, kdy jsme na projektu pracovali, nás místy až šokovaly.
Jaká území a proč jste v souvislosti s fyzickým násilím zkoumali?
První bylo meziválečné Československo jako klasický reprezentant země, která vyšla z 1. světové války jako vítěz. Druhým subjektem bylo meziválečné Rakousko, to byla naopak poražená země. Tou třetí oblastí byla oblast Jižních Tyrol, což je německojazyčná část dnešní Itálie, která byla po válce odňata Rakousku a místní německé obyvatelstvo se tím dostalo pod italskou správu. Jednalo se tak v podstatě o region ve válce poražený, který se ale stal součástí vítězného státu. Podařilo se nám tak srovnat vliv, jaký měla na podoby a intenzitu fyzického násilí zkušenost válečné porážky a vítězství. Zajímalo nás, jakou roli zde hraje násilí pro vybudování nového státu a nového porozumění o tom, kam bude dále ten stát směřovat. Zajímalo nás však nejen samotné násilí, ale také jak je mu rozuměno, jak k němu doboví odborníci jako například soudci, policisté, psychologové či psychiatři, ale i široká veřejnost, přistupují a jak ho hodnotí.
Můžete popsat nějaké akty násilí po 1. světové válce u nás?
Pád Rakouska-Uherska přinesl zvýšení násilí na celém jeho bývalém území. V Čechách je známý masakr německého obyvatelstva v Kadani v březnu 1919 a některých jiných městech, kde československá armáda spustila střelbu do demonstrací plných civilistů. Byly tam desítky mrtvých. V Československu však drtivá většina násilných incidentů nebyla takto výrazná, ale byly to spíše různé potyčky, nebo omezené útoky. Poválečná léta jsou také typická zvýšenou mírou antisemitismu, kdy čeští uvědomělí občané viděli židy jako někoho, kdo nepatří do jejich státu, někoho, kdo je spojován s bolševickou levicí na jedné straně, nebo se starým rakousko-německým řádem na straně druhé. Zároveň ale také dochází ke vzájemnému vyrovnávání účtů mezi Čechy navzájem. Přicházejí útoky na jiné Čechy, kteří byli spojováni se starým řádem. Velkým fenoménem byly křivdy spojené s poválečným zásobováním. První světová válka přinesla akutní zásobovací krizi, v některých místech byl téměř hladomor. A z toho pramenily útoky na ty, kteří skutečně nebo domněle z této situace profitovali, proti různým keťasům, překupníkům, někdy i četníkům nebo členům zásobovacích komisí. Málokdy to ale končilo smrtí.
Kadaň (pohlednice)
Z jakých zdrojů jste čerpali?
Řadu věcí jsme čerpali z dobového tisku nebo z policejních a soudních archivů. Pokud se ty věci dostaly k soudu, procházeli jsme také vyšetřovací spisy. Tam můžete vidět, jak se ti lidé obhajovali, jaká byla jejich motivace apod.
Jaké byly rozdíly mezi těmi regiony, které jste zkoumali?
Násilné incidenty se objevovaly všude. Nejméně násilí bylo v oblasti jižních Tyrol. Byla to agrární oblast, která je charakteristická nízkým osídlením. Obydlená údolí mezi sebou příliš nekomunikovala, a navíc byla blízko fronty, a tedy pod silným policejním dohledem. Co se týká Čech a Rakouska, tam bylo vzrůstající fyzické násilí po roce 1918 pevně spojeno právě se zkušeností válečného vítězství, respektive porážky. V Československu existoval pocit vítězství. Drtivá většina nový stát chtěla a násilí sloužilo k vyloučení těch, kteří budování nového státu skutečně či jen domněle bránili. Patří sem antisemitské násilí, případně násilí vůči reprezentantům starého řádu. Zmínit mohu například pogrom v Holešově na Moravě z prosince 1918, kde čeští vojáci vracející se z války společně s místními obyvateli vypálili židovské ghetto, dva lidé tam přišli o život.
Jak to vypadalo v Rakousku?
V Rakousku žádný takový konsensus o podobě nového státu nebyl. Nebyl ani základní konsensus na tom, že Rakousko má být republika, že má být demokraticky volený parlament. Existovaly silné skupiny monarchistů, protofašistů nebo sociálních demokratů. Násilí tak bylo v Rakousku mnohem silnější, protože nemělo ten základní společný cíl ustavit široce přijímaný stát. Jednalo se spíše o vymezování jednotlivých táborů, což postupně vyústilo až do občanské války na začátku třicátých let.
Když to zjednoduším tak v Československu bylo cílem násilí vybudovat národní stát, zatímco v Rakousku to byl účel politický, tedy vytvořit levicově nebo naopak pravicově radikální diktaturu. Politizace v Rakousku byla větší problém, protože jednotlivé tábory se nemohly shodnout v podstatě na ničem a k násilí tak sahaly mnohem častěji a radikálněji, než v tehdejším Československu…
A oblast Jižních Tyrol?
Tam je násilí primárně reakcí na vetřelce vycházející zvenčí a je vlastně jedno odkud přijdou. Za války pořádali místní sedláci hony na válečné zajatce nebo na dezertéry z vlastní, rakousko-uherské armády. Tito lidé byli prostě cizí a ohrožovali místní malé komunity. Po válce pak přichází Italové z jihu, a i proti nim se původní obyvatelé brání, později pak také proti různým fašistickým bojůvkám.
Zde hrál ústřední roli incident z roku 1921, kdy se v největším jihotyrolském městě Bolzanu konal historicko-folklorní průvod, který byl napaden italskými fašisty. Došlo k přestřelce, při které zemřel učitel Franz Innerhofer, který se pak stal národním hrdinou a symbolem odporu proti italským fašistům, kterým je v celém regionu dodnes.
Jak dlouho jste na projektu pracovali a kolik lidí se na něm podílelo?
Měli jsme financování na tři roky. Výsledkem je řada odborných studií v češtině, němčině a angličtině, přednášek na konferencích apod. Hlavním výstupem je závěrečná monografie, která všechny naše poznatky a argumenty shrnuje. Celkově ale od prvního momentu, kdy jsme se s kolegou a spoluřešitelem Otou Konrádem shodli na tématu, do momentu, kdy jsme drželi v ruce knížku, uběhlo 7 let. Nutno zmínit, že tato doba by byla ještě delší, kdybychom neměli třetího člena týmu, kolegu Václava Šmidrkala, který nám s celým projektem výrazně pomohl.
doc. Dr. phil. Rudolf Kučera, Ph.D.
Jaké bylo hlavní zjištění?
Pád Rakouska-Uherska a konec první světové války neznamenal konec násilí, spíše naopak, ještě ho vygradoval, a to ve všech nástupnických regionech. Co však bylo jiné, byly způsoby, jak bylo násilí současníky chápáno a k čemu bylo používáno. O těch rozdílech jsem mluvil. Zkušenost válečného vítězství nebo porážky ale měnila i vnímání toho, co to vlastně násilí je a proč k němu dochází. My jsme se například zabývali vedle kolektivního násilí i násilím individuálním a to v jeho nejextrémnější podobě – vraždě. Jak se měnilo dobové chápání vraždy, proč lidé vraždili, co ta vražda znamenala a jak se jí tehdy snažili zamezit. V Československu byla vražda vnímána, říkal to například také prezident Masaryk, jako pozůstatek staré rakouské prohnilé morálky, staré rakouské výchovy a špatných hodnot, což mělo být v novém republikánském zřízení odstraněno. Budoucnost Československa tedy byla viděna ve světlých barvách, protože nový demokratický člověk nevraždí. V Rakousku byl vzrůstající počet vražd dáván do kontextu naprostého poválečného rozvratu republiky, která neví, kam směřuje. Vraždy tak byly brány jako něco, co nikdy nezmizí a co je příznakem absolutního úpadku celé společnosti.
Jak se k těm násilným činům stavěla tehdejší politická reprezentace?
V té době probíhala jednání ve Versailles, československá reprezentace měla například snahu to násilí zakrýt, aby novou republiku mohla prezentovat v lepším světle. Řada těch násilných incidentů ale procházela standardním vyšetřováním, byla tam snaha dopadnout viníky a zcela v souladu s tehdejším právem je i odsoudit a potrestat. Bylo to leckdy citlivé, neboť za mnoha z těch násilných incidentů byli legionáři, kteří se vraceli z války jako hlavní hrdinové nového státu.
Proč právě legionáři?
Vraceli se do státu, o němž měli nějakou představu a za nějž bojovali. Ten stát byl v jejich představě národní, český, ale on tak úplně v reálu po jejich návratu nevypadal. V Československu i nadále žili židé, Němci a další menšiny. Stejně tak i desetitisíce válečných uprchlíků z Haliče, kteří byli jako jasně cizorodý element největším trnem v oku.
Do jakého roku jste násilí zkoumali?
My jsme se omezili pouze na to, čemu se říká state bulding, tedy doba budování států a nových řádů, což bylo v tomto případě do přelomu let 1922 a 1923. V Itálii převzali moc fašisté, kteří se už nechtěli vracet do minulosti, ale začali budovat od základu zcela novou společnost, v Československu proběhl na počátku roku 1923 atentát na ministra financí Aloise Rašína, po kterém byl přijat zákon na ochranu republiky, který směřoval do budoucna a nebyl již bezprostředně spojován s válkou. V Rakousku proběhla v roce 1922 velká mezinárodní akce, která umožnila financování nové rakouské republiky a její přechodnou stabilizaci. Na přelomu let 1922 a 1923 tak ve všech sledovaných regionech došlo k překonání bezprostředních následků války a k jejich obratu směrem do budoucnosti.
Z vašeho projektu vznikla velká závěrečná monografie. Co je hlavním poselstvím knihy?
Laický čtenář by si z četby měl odnést, že je důležité přistupovat k informacím kriticky. My tam popisujeme řadu případů, které média popisovala úplně jinak, než se reálně stala. Máme tam například příběh zavražděného dělníka z roku 1917, kterému byly údajně uřezány kusy masa. Stalo se to v jisté vídeňské v továrně, kde pracovali ruští zajatci. Média, aniž by měla jakékoli informace, dávala ten čin do souvislosti právě s nimi – „to jsou ti, co nám tady jedí děti“. Když se ale podíváte do policejních spisů, toto tam vůbec není a ten případ se pravděpodobně vůbec nestal. Byla to fáma. A takových případů tam máme více. Z toho by si čtenář mohl vzít, že je třeba k té informační explozi, která se na nás dnes valí, přistupovat obezřetně a vždy se ptát, odkud daná informace pochází a s jakým cílem byla uveřejněna.
Co vás nyní čeká a na čem pracujete?
Náš projekt byl originální v tom, že jako první důsledně srovnával mezi státem v první světové válce vítězným a státem poraženým. Tento přístup v odborné veřejnosti velmi silně zarezonoval. Aktuálně dokonce jednáme s Oxford University Press o publikování anglického překladu projektové monografie. Právě práce na překladu mi teď zabírá asi nejvíce času. Vedle tohoto překladu mám před sebou ještě dvě další velké výzvy. Ta jedna rozvíjí poznatky, které jsme nastřádali v tomto projektu. V rámci mezinárodního česko-rakouského týmu zkoumáme působení a integraci válečných veteránů první světové války. Já jsem zodpovědný za vedení české části celého projektu, kde se zabýváme primárně těmi veterány, kteří bojovali v rakousko-uherské armádě. Druhá výzva je napsat kapitolu do souhrnných dějin Habsburské monarchie, kterou připravuje Cambridge University Press. Jedná se o ohromné dílo, ke kterému byly pozvání historici z celého světa, a mně byla svěřena kapitola o první světové válce, se kterou se teď snažím nějak poprat.
Jak jste spokojen se systémem GRIS a s ním spojenou administrativou?
Z hlediska řešitelského kolektivu jsme neměli se systémem GRIS větší problémy. Veškerá administrativa šla skrze něj vyřídit poměrně hladce a bez problémů. Co se týká obecné administrativy projektu, musím říct, že GA ČR patří určitě k těm výrazně „uživatelsky příjemnějším“ agenturám, které se snaží projektovou administrativu držet na nutném minimu. I tak samozřejmě průběžné zprávy i závěrečná zpráva projektu zaberou nějaký čas, ale dalo se to s oběma kolegy zvládnout.