Historická věda se tradičně zabývala popisem a analýzou vládnoucích dynastií, bitev, válek a převratů. Výzkum každodennosti zůstával dlouho ve stínu „velkých dějin“. Přitom pramenů, které nám dovolují nahlédnout do životů urozených, ale i městských a vesnických rodin, není málo. Dokládá to unikátní publikace Děti a dětství – od středověku na práh osvícenství vydaná Historickým ústavem AV ČR a nakladatelstvím NLN.
Kniha vznikla v rámci grantového projektu Dítě ve středověku a raném novověku v českých zemích, jehož hlavní řešitelkou je Dana Dvořáčková-Malá. Položili jsme jí pár otázek:
Takto komplexně pojatá práce na téma dětství v dějinách u nás prozatím chyběla. Čím to je a co je na knize novátorské?
Chyběla proto, že se tématu nikdo komplexně nevěnoval a takto soustavně středoevropský prostor českých zemí neřešil. V knize je citováno několik dílčích studií, které vznikly, ale to bylo všechno, výjimkou zůstávají pouze knihy Mileny Lenderové pro 19. století. Pro středověké a novověké období se takto tématem nikdo nezabýval. Bylo potřeba sestavit tým a vést ho rovněž editorsky s jasnou koncepcí. Bylo pro nás klíčové najít maximální možné informace v pramenech a sama suma zjištěných informací byla překvapivá a s ohledem na záměr přínosná. Na začátku práce stál grantový projekt (GAČR), který jsme vedla jako řešitelka. A pokud se ptáte na to, co je novátorské, je to právě to, že je kniha široce pojatá, což znamená, že děti byly sledovány ve všech sociálních vrstvách (urozené – panovnický dvůr, šlechta), městské a venkova. Současně byly unikátně a záměrně oddělovány teoretické texty o dětství od reálných dokladů o životě dětí nebo skupin dětí.
Tématem se zabýváte dlouhodobě. Je přesto něco, co Vás při práci na knize překvapilo? Nějaký nový zásadní objev nebo úhel pohledu?
Zásadní bylo právě odkrytí množství teoretických spisů, které se vyjadřovaly k dětem a zejména ke správné (v řeči pramenů tzv. dobré) výchově, včetně vzdělávání, a to skutečně od středověku po 18. století. Stejně tak prameny právní povahy (právní knihy a zákoníky) obsahují pasáže k dětem (nejčastěji pro dědictví, poručenství nebo postavení manželských a nemanželských dětí). Děti pak různou měrou zachytily i vyprávěcí prameny (žánrová literatura nebo kroniky, paměti, zejména i rodinné paměti). Nový úhel pohledu vedle oddělení teoretizujících spisů pak znamenalo právě studium všech sociální vrstev společnosti, kde jsme sledovali život v rodinném kruhu i mimo něj (např. při osiření, v životě levobočka apod.).
Najít vzpomínky žen (matek, opatrovatelek), které se staraly v minulosti o děti, je asi téměř nemožné. Dějiny zapisovali muži. Přesto existují – např. vzpomínky dvorní dámy Heleny Kottannerové, která popsala nečekané detaily dětství Ladislava Pohrobka. Vědělo se o tomto pramenu?
Ženská tvorba minulosti (i když vznikala v menším měřítku) je našim čtenářům málo známá. Paměti Kottannerové jsou samy o sobě unikátní, kromě kojeneckého období Ladislava Pohrobka přinášejí totiž i nebývalý vhled do dvorského prostředí a osobní vzpomínky dvorní dámy jsou tak nesmírně cenné. Tento typ pramene odpovídá vznikem 15. století, kdy se postupně objevuje i více korespondence urozených žen také v u nás. Vzpomínky H. Kottannerové jsou jinak známým textem, vyšly jako edice ve slovenském překladu. Problém tkví spíše v tom, že byly zatím historiky málo využity.
Premisa publikace vychází z toho, že dějiny dětství nelze omezovat pouze na atraktivní náměty – co tím přesně myslíte? Jaké náměty považujete za neatraktivní či upozaděné?
Atraktivní byli zejména levobočci králů, jako stále opakované téma s příchutí skandálu. Přitom pohled pouze na postavení nemanželských dětí panovníků zcela život levobočků v minulosti zkresluje. Pokud se královský otec totiž rozhodl o své takto zrozené děti postarat, dopřál jim zpravidla důstojný život a dosáhl pro ně uznání legitimního původu u papežské kurie. To v případech jiných sociálních vrstev bylo prakticky nemožné. Stigma bastardů takové děti provázelo celý život a ony samy zpravidla zůstávaly na okraji společnosti, pokud přežily. Další opakované téma – navíc z ranku zločinnosti – představovalo zabití novorozence – tzv. infanticida, kdy se vyšetřovalo úmyslné zabití dítěte matkou. Naše kniha se proto soustředila na celkové pojetí dětství, jak jsem popsala výše.
Zároveň v knize píšete, že jste se chtěli vyhnout klišé, například že dětství v minulosti bylo nesnadné. Jenže z pohledu dnešního čtenáře opravdu bylo. Ale možná je to tím, že na minulosti nahlížíme „dnešním“ okem. Dá se na věc dívat jinak?
Je to tak, že když budete hodnotit minulost právě dnešním pohledem, bude to vždy horší. Metodicky jsme sledovali koncepty a názory na děti právě proto, abychom zjistili, jak se na dětství dívali lidé v minulosti, co považovali za správné a jak děti vedli. Proto ten velký nález dobových textů o dětství. Takže odpověď je taková, že děti prožívaly dětství jako v jakékoliv jiné době, dostávaly rodičovskou lásku a rodiče se jim stejně jako ti dnešní snažili zajistit budoucnost a dobrý život. Jednoznačný rozdíl představovaly ale životní podmínky každého staletí a každé sociální vrstvy, to bylo potřeba zřetelně vyslovit a doložit.
Informace v knize vyznívají mnohdy docela depresivně. Údaje o dětské a mateřské mortalitě jsou neúprosné. Dotýká se Vás toto téma také bolestně, nebo to berete jako danost, fakt, historii, vědu oproštěnou od emocí?
Historická věda je plná emocí, stejně jako historikové. Historii si však nemůžeme vymýšlet, a proto musíme vždy napsat, co prameny vypovídají. Tudíž i smutné statistiky a události. Dnešní svět ale, když zapnete například televizní zpravodajství, vyznívá v mnoha zemích dost podobně a bolestně, také je vysoká úmrtnost, podvýživa dětí, války i narůstající řady sirotků apod.
Zajímalo by mě, co nového se dá ještě v tématu „dětství v historii“ objevit – existuje třeba možnost nalézt nové prameny? Je to téma, které rezonuje v současné historiografii?
Takové možnosti existují vždy, a ani naše kniha nemůže být vyčerpáním tématu. Naopak doufám, že bude sloužit k diskuzi a hledání dalších cest výzkumu.
Co máte v plánu nyní? Chystáte se na další zajímavou knihu, pokračujete v rozvíjení tématu dětství v minulosti?
Nápadů mám hodně, ale zpracování, výzkum a následné psaní potřebují čas. V současné době se věnuji psaní knihy ke dvorské historiografii, kde se děti opět objeví a v plánu mám dokončení překladu epické básně z konce 13. století, z níž je v knize Děti a dětství také citováno. Jedná se o vyprávění o žáčkovi, který chtěl zpívat na kúru k poctě Panny Marie. Na tomto příběhu zůstává fascinující, že jeho hrdinou je od počátku do konce malý chlapec, tedy dítě, nikoliv rytířský hrdina, jak jsme u středověké literatury spíše zvyklí. Báseň vznikla na pražském dvoře Václava II.
Zajímavosti z knihy:
Pohádky
K nejstarším zaznamenaným příběhům s pohádkovým motivem patří egyptský papyrus O dvou bratřích, pocházející ze 13. století př. n. l. Další „prapohádky“ se dochovaly z doby antiky, například Proměny čili Zlatý osel z 2. století př. n. l. Nejstarší známá pohádka z českého prostředí je O dvanácti měsíčkách psaná v latinském jazyce s několika staročeskými výrazy. Zachovala se v Astronomiáři mistra Klareta z doby vlády Karla IV. Ze stejné doby pochází také další záznam pohádkového příběhu, který dnes známe jako O hloupém Honzovi. Velmi starý původ mají také pohádky O Plaváčkovi nebo O kůzlátkách. Více na stranách 83–86.
Hračky
Svět dětí vždy vyplňovaly předměty, s nimiž si mohly hrát. Některé z nich známe z archeologických nálezů. Díky nim třeba víme, že nejmenší děti měly k dispozici už v raném středověku různá chrastítka nebo rolničky. Z období vrcholného středověku se pak dochovaly píšťalky (ze zvířecích dutých kostí, nejčastěji ptačích), známe i výrobky z hlíny a dřeva. Větší děti si hrály s hliněnými kuličkami, koženými míčky nebo dřevěnými káčami. Z obrazů z pozdější doby víme, že chlapci rádi „jezdili“ na umělých dřevěných konících (násada s koňskou hlavičkou) a děvčata si hrála s panenkami s ušitými oblečky. Více od strany 123.
Strava
Základní živiny získávaly nejmenší děti kojením. Například kněz Konrád z Megenbergu ve 40. letech 14. století vypozoroval jako obvyklé roční až dvouleté období kojení. Zhruba ve dvou letech se přecházelo na tuhou stravu, zpočátku kašovitou. Obecně se dá říct, že skladba dětské stravy se odvíjela od dostupných surovin. Venkovské děti se živily hlavně tvarohem a syrovátkou, šlechtické a panovnické děti měly pochopitelně mnohem bohatší stravu. Zajímavostí je, že děti mohly pít alkohol, zřejmě tehdejší odborníci věřili, že je to do určité míry zdravé. Z historických pramenů tak například víme, že mladičký teprve desetiletý král Ladislav Pohrobek (1440–1457) snídal pocukrované ořechy a pohár vína, po ranní mši spořádal pečené kuře, kompot a maďarské víno, na oběd měl na výběr 12 chodů a víno. Během dne měl k dispozici ovoce a opět víno. Více od strany 252.