V letech 2007–2009 prozkoumali archeologové z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, v. v. i., a Východočeského muzea v Pardubicích v lokalitě Mikulovice u Pardubic několik skupin kostrových hrobů z počátků doby bronzové, z období ca 2200–1700 před Kristem. Záhy se ukázalo, že zdejší pohřebiště je pravým zlatým dolem, a to nejen bohatstvím pohřebních výbav místních nebožtíků, ale zejména nepřeberným množstvím zcela unikátních informací o tomto období.
Staletí kolem a po roce 2000 před Kristem jsou v celoevropském kontextu spojována s počátky bronzové metalurgie a rozvojem dálkového obchodu a nadregionálních kontaktů všeho druhu. Jak znalost poměrně vyspělé metalurgie, tak široké spektrum jejích produktů v podobě stovek typů bronzových předmětů, se během několika desetiletí rozšířily téměř do všech koutů tehdy známého světa. V této klíčové době patřilo území dnešních Čech, spojované s tzv. Únětickou archeologickou kulturou, spolu s oblastmi jižní Anglie (kultura Wessex) a jihovýchodního Španělska (kultura El Argar) k nejvyspělejším oblastem evropského kontinentu a jeho tehdejší obyvatelé udávali po několik staletí tón společenskému, hospodářskému a politickému vývoji celé širší střední Evropy.
Na rozsáhlém území mezi německým Harzem, polským Slezskem a jihozápadním Slovenskem, kde se s památkami Únětické kultury setkáváme, jsou dnešní Čechy množstvím i kvalitou nálezů nepochybně regionem nejbohatším. To se týká i charakteristických kostrových pohřebišť té doby. Naši předkové na nich pohřbívali své mrtvé ve skrčené poloze, na pravém boku, hlavou k jihu a obličejem k východu. Někdy je ukládali do jednoduchých obdélných hrobových jam, často ale najdeme i opravdové kamenné hrobky se složitou konstrukcí, dlážděným dnem, zděnými stěnami a stropem z rozměrných kamenných bloků. Právě dvě taková bohatá kostrová pohřebiště, prozkoumaná již v roce 1879 poblíž Únětic nedaleko Prahy lékařem z blízkých Roztok, Čeňkem Ryznerem, dala také ještě v 19. století jméno celé archeologické kultuře – Únětická. I když se regionální skupiny Únětické kultury na obrovském území jejího rozšíření navzájem v lecčems liší, společný habitus jim dává mimo jiné právě shodný pohřební ritus i velmi typické formy společně se vyskytujících předmětů, nádob, šperků atd.
Jednou z významných odlišností území dnešních Čech od všech sousedních oblastí je masový výskyt jantaru v hrobech zdejších obyvatel. Zejména v těch ženských často nacházíme nádherné jantarové náhrdelníky. Jantar je na našem území jednoznačně cizího (baltského) původu a je proto významným dokladem nadregionálních kontaktů příslušníků zdejších “starobronzových“ populací. Zatímco ze sousedních oblastí (střední Německo, polské Slezsko, Morava) známe nanejvýš několik málo desítek pohřbů s jantarem, přítomném nejčastěji jen v jediném hrobě na celém pohřebišti, máme dnes z území Čech k dispozici více než 320 hrobů obsahujících jantarové šperky – výjimkou není ani deset a více na jednom pohřebišti – s desítkami i stovkami jantarových šperků.
Z celkového obrazu svým bohatstvím vyčnívá právě pohřebiště v Mikulovicích. S téměř 900 jantarovými předměty identifikovanými ve 27 zdejších hrobech jsou Mikulovice na jantar nejbohatší lokalitou v celém únětickém světě a jednou z nejbohatších v soudobé Evropě vůbec. Jantarové náhrdelníky, které patří na našem území k typickým ženským šperkům, se tu našly ve více než 40 % všech ženských hrobů, což je extrémní množství. Hrob ca 35 let staré ženy č. 2 je se svým nádherným náhrdelníkem složeným z více než 400 jantarových perel dokonce vůbec nejbohatším hrobem obsahujícím jantar známým z celé tehdejší Evropy. Právě toto extrémní bohatství bylo významným impulzem k vědecké analýze a publikaci této nekropole v rámci mezinárodního interdisciplinárního projektu finančně podpořeného grantem GA ČR.
Archeologie stále intenzivněji spolupracuje s nejrůznějšími přírodními vědami. Zdaleka už nejde jenom o radiokarbonové datování nebo chemické složení kovových předmětů. V poslední době jsou to zejména analýzy tzv. mobilitních (Sr a O) a výživových (C a N) izotopů, pomáhající mapovat možné oblasti původu a stravovací návyky našich předků, a samozřejmě analýzy aDNA. S rozšiřujícím spektrem využívaných metod se vyvíjí i metodika a “filosofie“ jejich využívání. Výzkum rychle směřuje od analýz jednotlivých případů k multidisciplinárním projektům zkoumajícím a interpretujícím celé komplexy dat – v našem případě celá pohřebiště, celé pravěké komunity. To je i případ projektu vědeckého vyhodnocení pohřebiště v Mikulovicích.
Ne všechny potřebné analýzy je možné nebo účelné provádět na pracovištích v ČR. Spolupracujeme proto i s řadou renomovaných zahraničních institucí a kolegů, často nositelů ERC gratů. Za jiné stojí za zmínku univerzity v Bristolu či Helsinkách (prof. V. Heyd, analýzy tzv. mobilitních izotopů stroncia a kyslíku), Curt-Engelhorn-Zentrum Archäometrie v Mannheimu (prof. E. Pernicka, prof. R. Schwab a další, materiálové analýzy, radiokarbonové datování), tým Dr. W. Haaka na Max Planck Institute for the Science of Human History v Jeně nebo tým prof. D. Reicha na Harvardu (analýzy aDNA, paleopatologie atd.). Nicméně na našem výzkumu se samozřejmě podílela i řada pracovišť z ČR, v čele s kolegyněmi a kolegy z několika ústavů AV ČR (ÚJF v Řeži, Geologický ústav), Antropologického oddělení NM v Praze, České geologické služby, Přírodovědné fakulty UK v Praze, Anatomického ústavu Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích, Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci nebo Ústavu archeologie a muzeologie FF MU v Brně.
Díky nadprůměrnému bohatství hrobů mikulovické starobronzové komunity, zejména výskytu importů, tedy předmětů, surovin či technologií prokazatelně cizího původu (např. zmíněný jantar), a také díky strategické geografické poloze, jsme už od počátku připisovali zdejší aglomeraci možnou roli klíčového uzlového bodu na významné dálkové komunikaci. Poloha na ní umožňovala přísun těchto komodit ve výrazně nadprůměrném množství. To dává tušit, že se zdejší komunita na provozu na této komunikaci patrně nějakým způsobem podílela – někteří její příslušníci z její existence významně profitovali. Opět bych tu připomněl ženu z hrobu č. 2, pohřbenou kromě pěti bronzových náramků, tří bronzových jehlic a dvou zlatých vlasových ozdob také s již výše zmíněným nádherným jantarovým náhrdelníkem složeným z více než 400 jantarových perel a několika tzv. rozřaďovačů, vzácných jantarových kamenů s vícenásobným paralelním vrtáním, které sloužily nejen jako ozdoba, ale také k udržování odstupu mezi celkem třemi řadami jantarových korálů.
Zejména dvojité a trojité rozřaďovače činkovitého tvaru jsou svým tvarem zcela výjimečné a nezaměnitelné, svědčící o mimořádné zručnosti a invenci svého výrobce/designera. Tyto svým tvarem nezaměnitelné artefakty známe jen ze čtyř soudobých bohatých ženských hrobů, tří na území Čech a čtvrtého, prozkoumaného nedaleko naší severní hranice. Všechny byly součástí nádherných jantarových náhrdelníků s velmi podobným designem – jeden ústřední, obdélný či okrouhlý kámen s vícenásobným paralelním vrtáním byl doplněn několika činkovitými rozřaďovači s vícenásobným paralelním vrtáním a dvěma nebo třemi šňůrami drobných jantarových perel. Šlo o záměrně vyrobené a sestavené honosné jantarové šperky, složené ze standardizovaných setů rozřaďovačů doplněných dvěma či třemi šňůrami jednoduchých perel. Náhrdelníky vznikly mezi léty 2000–1800 před Kristem ve specializované šperkařské dílně působící někde na území středních Čech a byly určeny pro významné zákazníky/zákaznice, ženy, stojící na vyšších stupíncích tehdejší únětické sociální hierarchie.
A jak se poloha aglomerace na významné dálkové komunikaci a příliv exotického zboží odrazily v životě mikulovické komunity? Zdejší populaci můžeme charakterizovat, pro někoho možná překvapivě, jako typicky zemědělskou, s homogenním signálem stravovacích návyků odpovídajících konzumaci běžného spektra plodin (zejména pšenic – dvouzrnky, jednozrnky a špaldy) i domácích zvířat (tura, prasat, ovcí/koz) své doby. Doloženo je komplexní využívání okolního přírodního prostředí, které v blízkosti aglomerace charakterizujeme jako suché, spíše otevřené stanoviště, patrně bez výskytu zapojeného lesa, s podmínkami vhodnými k provozování zemědělské činnosti. Zdejší sídelní aglomeraci, jejíž rozsah odhadujeme na ca 60 ha, měla patrně zcela odlesněnou a intenzivně multifunkčně využívanou a částečně zastavěnou centrální plochu, lemovanou zemědělsky obhospodařovanou půdou postupně přecházející v místy řidší lesní porosty. Antropologické a paleopatologické analýzy nás poněkud překvapivě informují o daleko horším zdravotním stavu a větších zdravotních problémech zdejších obyvatel, než by se mohlo zdát na základě výsledků dosavadního výzkumu. Pomineme-li některá běžnější, často zhojená zranění i výjimečné případy s fatálními následky, překvapuje na první pohled zejména vysoký podíl jedinců s možnými stopami TBC na kostech, ale i poměrně vysoký podíl kloubních či zánětlivých onemocnění, vrozené skoliózy nebo potravinové nedostatečnosti. Také stopy intenzivní, opakující se pracovní činnosti na zubech několika skeletů patří mezi výjimečná zjištění. Již zmíněné analýzy tzv. výživových izotopů uhlíku a dusíku neindikují téměř žádnou sociální stratifikaci. Pouze dva skelety (dvojhrob muže a ženy) vykazují výrazně odlehlé hodnoty naznačující častější konzumaci masa. Zatímco muž byl patrně původem z regonu, žena byla pomocí analýzy tzv. mobilitních izotopů stroncia a kyslíku jednoznačně identifikována jako “cizinka“. Jejich obecně vyššímu sociálnímu postavení v rámci komunity však na druhé straně neodpovídá množství ani kvalita milodarů z jejich hrobu. Tím se dostáváme k relativně nízkému podílu tzv. imigrantů, jedinců cizího původu, pochovaných společně s “místními“ příslušníky zdejší populace, kterou prof. Heyd charakterizuje jako převážně lokální, usedlou společnost bez výraznějších signálů běžnější mobility, přičemž i většina jedinců pohřbených s importovanými artefakty jsou místní. Zatímco jedinců pocházejících z výrazně větších vzdáleností (mimo území dnešních Čech) nebylo v Mikulovicích pohřbeno více než ca 10 %, najdeme ve zdejším vzorku statisticky významný signál větší regionální mobility žen, nežli mužů a zejména dětí, která je doložena i z dalších oblastí Evropy a bývá běžně interpretována jako jeden z dokladů ženská exogamie.
Na pohřebišti v Mikulovicích byli tedy pohřbíváni převážně příslušníci běžné, usedlé, lokální zemědělské komunity, žijící v centru relativně izolované, rozsáhlými neosídlenými oblastmi obklopené menší regionální skupiny únětické kultury, patrně běžně praktikující regionální ženskou exogamii. Základem její existence bylo zemědělství, pěstování běžných kulturních plodin a chov domácích zvířat. Analyzované hroby, zejména pak ženské, jsou ale plné importů všeho druhu, pocházejících z různých směrů a kulturních prostředí, ze vzdáleností až mnoha set km, a to v jinde nevídaném množství a kvalitě. To bylo s největší pravděpodobností způsobeno jednak polohou lokality na významné dálkové komunikaci, z části pak také přímou participací některých příslušníků zdejší komunity na provozu na této komunikaci.
Sedmisetstránkovou vědeckou publikací z per více než třicítky autorů ze čtyř zemí ale náš výzkum nekončí. V současné době probíhají komplexní analýzy aDNA celé zdejší populace a nové vyhodnocení všech získaných informací a dat v tomto zcela unikátním kontextu. Takto komplexně a detailně prozkoumaná a analyzovaná komunita nemá totiž ve výzkumu evropské doby bronzové v současné době obdoby.
Autor textu: Michal Ernée, Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.
Foto: Jarmila Koutová