Cesty, jakými se jazykové formule a vzorce předávají napříč staletími a kulturami, nám mohou napovědět, jak se vyvíjela společnost a kultura v dobách minulých. Jana Mikulová z Ústavu klasických studií Masarykovy Univerzity v Brně se v rámci výzkumu podpořeného Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) věnovala vývoji prostředků, které uvozují přímou řeč v latině od 1. stol. př. n. l. až do 8. stol. n. l. Co nám její závěry prozradily o tehdejší i dnešní době?
Knihy z počátku našeho letopočtu vypadaly jinak než dnes. Byly ručně psané na papyrových svitcích a později pak měly podobu kodexu, tedy svázaných dvojlistů. Také grafická podoba textu se od té moderní velmi lišila. Některé texty byly napsány pouze velkými písmeny a systém interpunkce byl mnohem chudší, takže bychom v antickém textu marně hledali například uvozovky. Jak se tedy kdysi značila přímá řeč?
Klasici jako vzor vzdělanosti
Chybí-li v textu uvozovky, o to důležitější jsou slova, která přímou řeč signalizují. V latině se k tomuto účelu nejčastěji používala slovesa, a to zejména ta s významem „říct“. Bylo jich hned několik, ale ne všechna se využívala ve všech dobách stejně. V 1. stol. př. n. l. a kolem přelomu letopočtu vévodilo statistikám sloveso inquit (říká, řekl/a), které bylo uprostřed přímé řeči a mělo jen některé tvary. Takový typ uvození přímé řeči máme i v moderní češtině, např. „To je krása,“ řekl, „nezastavíme se zde na chvíli?“
Čtenář se v textu orientuje snáze, když je na přímou řeč upozorněn v předstihu. To mohlo přispět k tomu, že se postupně stále více užívala také další slovesa jako aio a dico (říkám), která stála nejčastěji před přímou řečí. Řekl: „To je krása, nezastavíme se zde na chvíli?“
Navzdory očekávání ovšem sloveso inquit s nevýhodnou polohou uprostřed postupně nevymizelo. I když jeho výskyt v prvních staletích n. l. poklesl, někteří autoři jej stále hojně užívali. Proč? Důvodem je společenský a kulturní vývoj. Už na konci 1. století n. l. byl styl tzv. klasiků z 1. stol. př. n. l. a přelomu letopočtu vnímán jako vzor správné výstavby latinského textu. Prominentní místo mezi klasickými prozaiky získal řečník, politik, filozof a spisovatel Marcus Tullius Cicero, který se v pozdějších stoletích stal vzorem pro všechny, kteří aspirovali na kultivovaný latinský text na úrovni. A právě použití klasického inquit bylo snadným způsobem, jak se ke klasické tradici přihlásit.
Pozdní latinští vzdělanci ovšem nenapodobovali klasiky beze zbytku, a kromě inquit používali také další slovesa s významem „říct“. Díky tomu vytvářeli svébytnou kombinaci starých a nových prvků. Vedle toho však existovaly i texty s celkově horší úrovní latiny, které stereotypně opakují jedno sloveso nebo celou uvozující formuli, např. „a ten řekl“.
Bible jako vzor
Překlad bible do latiny ve 3. stol. n. l. byl dalším důležitým milníkem, který ovlivnil volbu výrazů uvozujících přímou řeč. Její překladatelé se v obavě ze zkreslení obsahu někdy uchylovali k překladu doslovnému. V latinských překladech se proto začalo objevovat uvozující slovo dicens (říkající, řka, říkaje) i tam, kde nebylo z hlediska významu nutné, např. ve spojení „odpověděl řka“, nebo tam, kde by bylo logické použít „a řekl“, např. „objevil se tam řka“.
Spolu s šířením křesťanství se text bible stával postupně vzorem i po jazykové stránce a díky tomu došlo k rozšíření „řka“, které v předchozích dobách přímou řeč prakticky neuvozovalo a které se opíralo o autoritu posvátného textu. Jazyk bible tak některé křesťanské autory postavil před morální dilema – mají se přidržet „dokonalé“, ale „pohanské“ klasiky, nebo se spíše přiklonit k biblickému stylu, který sami považovali za „špatný“ a za který by je jejich učitelé gramatiky notně vypeskovali? I to je jeden z příznaků přelomové doby, v níž se měnily mnohé aspekty života společnosti.
Slovesa jako okno do minulosti
Jazykem učenců ve středověku byla latina. Její jazykové vzorce se začaly později propisovat do textů v národních jazycích, a tak i dnešní moderní jazyky v sobě nesou otisk tehdejší doby a studium antických sloves souvisí s naším kulturním prostorem více, než bychom si mohli myslet.
Ostatně, správné uchopení přímé řeči je klíčové i v dnešní době. Jejím smyslem je vyvolat dojem, že obsahuje výrok tak, jak reálně zazněl. Ani to však nemusí být pravda, protože výrok je vždy vytržen z původní situace a přenesen do nového kontextu, což může jeho vyznění zásadně ovlivnit nebo dokonce změnit. Pouze mluvčí rozhoduje o tom, co podá formou přímé řeči, jak původní výrok upraví, co vypustí a co přidá. Může si samozřejmě celou přímou řeč vymyslet a připsat ji existující i neexistující osobě. Přímá řeč, která připouští citoslovce, nespisovné a různé emotivní výrazy i v jinak spisovném textu, se tak může stát mimořádně účinným nástrojem manipulace. A na to bychom neměli zapomínat především.