Údaje o příbuznosti a podobnosti rostlinných druhů pomáhají Zdeňce Lososové, docentce Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, určit, které rostliny spolu dokážou žít na jednom místě. Díky tomu je například možné odhadnout, jestli se nový druh na místě uchytí, nebo se dokonce nestane nebezpečím pro původní rostliny. Výzkumný projekt docentky Lososové byl minulý rok nominován na Cenu předsedy Grantové agentury ČR.
„Co mne fascinuje, je to, že ačkoli člověk po celá tisíciletí mění a přetváří evropskou vegetaci a dováží sem nové druhy, tak přesto ze současného složení vegetace můžeme pořád vyčíst starodávný (třetihorní nebo čtvrtohorní) původ každého vegetačního typu, protože nároky druhů na stanoviště se nemění,“ popisuje Zdeňka Lososová.
Jako příklad uvádí evropskou stepní vegetaci, která má původ v pozdních třetihorách. V té době se vyvinulo množství druhů stepních rostlin, třeba kozince, chrpy, hvozdíky, a ty se v této vegetaci vyskytují pořád. „Nemají vlastnosti, které by jim umožňovaly šířit se například do zastíněných míst v lese – nepřežily by tam. Jsou adaptovány na sucho a světlo. Říká se tomu teorie konzervativních nik – kytky jsou konzervativní, nároky na místo, které zdědily po svých předcích, mění jen neochotně,“ vysvětluje docentka Lososová.
Jádrem výzkumů docentky Lososové a jejích kolegů za poslední léta je určování, proč spolu rostliny dokážou žít na jednom místě. Zkoumají tedy vztah prostředí a podobnosti nebo příbuznosti mezi rostlinami. Pomocí příbuznosti druhů dokážou detekovat refugia, tedy místa, kde se dlouhodobě akumulovaly a přežívaly rostliny z různých vývojových částí fylogenetického stromu – jakéhosi „stromu života“, který zobrazuje příbuzenské vztahu mezi různými druhy.
Nechtění příchozí
Získané poznatky se dají využít například k pochopení rostlinných invazí. Řada rostlin totiž neroste na stále stejném místě, ale šíří se do nových oblastí. Jejich „stěhování“ urychlují lidé, kteří je někdy záměrně, ale často úplně náhodně převezou do vzdálených končin. Tam se některé tyto rostliny uchytí a začnou růst.
Většinou to nevadí, někdy je to přímo prospěšné. Třeba po objevení Ameriky si Evropané přivezli domů brambory a kukuřici. Snížili tím množství hladomorů, které sužovaly Evropu. Ameriku zase obohatila pšenice, ječmen a rýže.
Občas se však rostlina začne v novém prostředí rozpínat, čímž dochází k utlačování původních druhů. U nás je obzvláště varovným příkladem bolševník velkokvětý, přivezený do Čech v 19. století jako okrasná rostlina, která se z parků rozšířila do krajiny. Vytváří husté porosty, v jejichž stínu původní rostliny často nepřežijí. Ohrožuje i člověka – když si potřísní kůži jeho šťávou a na zasažené místo zasvítí slunce, naskáčou na něm bolestivé puchýře.
Jak ale rozpoznat, které z dalších rostlin, jež se k nám mohou dostat, mohou být v naší přírodě takto nebezpečné?
Poměr 100:10:1
Zdeňka Lososová se svými kolegy zjišťovala, jak se daří nepůvodním druhům rostlin v různém prostředí. Využili vlastních pozorování v různých typech vegetace, ve kterých se soustředili na trávníky, lesní porosty a člověkem vytvořená pole či rostliny ve městech.
Vědci sledovali, kterým nepůvodním druhům se v novém prostředí dobře dařilo, jaké měly vlastnosti a zda se podobaly vlastnostem původních druhů, nebo přinesly něco nového. Například jestli nepůvodní druh má tenčí a širší listy, což mu umožňuje využívat světlo, vodu nebo dostupné živiny jiným způsobem.
„Na základě našeho výzkumu jsme schopni říci, že invazní druhy jsou zpravidla takové, jejichž rozměry jsou v daném prostředí relativně velké, takže mají více slunečního světla, dobře se rozmnožují – rychle vytvářejí semena a ta semena mají dobrou klíčivost, a nemají specifické nároky na opylovače,“ shrnuje Zdeňka Lososová. „Pokud by tedy někdo chtěl takovouto rostlinu dovézt, musí si dát pozor, aby se mu nevymkla.“
Jak dodává, obvyklý poměr je, že ze sto zavlečených druhů rostlin se u nás asi deset naturalizuje a z nich jen jeden druh se projeví jako invazní.
Doc. RNDr. Zdeňka Lososová, Ph.D.
Docentka Zdeňka Lososová je botaničkou, která působí v Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Tutéž fakultu i sama vystudovala, doktorát (Ph.D.) získala v roce 2003, docentkou je od roku 2010. Zabývá se druhovou rozmanitostí rostlin na přirozených i člověkem vytvořených stanovištích, studuje funkční a fylogenetické vztahy mezi rostlinami. Absolvovala akademické pobyty v Rakousku, Německu a Británii.
Název projektu nominovaného na Cenu předsedy Grantové agentury ČR: Evoluční ukazatele nesdílené fylogenetické a funkční diverzity rostlinných společenstev Evropy