Jugoslávie, podobně jako Československo, již tři desítky let neexistuje. Zatímco se Česká republika poměrně bezproblémově rozcházela se Slovenskem a očekávala zářnou budoucnost rychlé ekonomické transformace a nedaleké doby, kdy životní úroveň bude stejná ne-li vyšší než v Rakousku, propadala se Jugoslávie do chaosu etnického konfliktu a války. S výjimkou Slovinska a částečně po čase i Chorvatska se tento prostor znovu stal chudým nestabilním Balkánem. Vnímáme ho jako poněkud exotickou periferii, o které toho vlastně moc nevíme.
Projekt Československo a Jugoslávie v 70. a 80. letech 20. století: Politická sociální a kulturní interakce a vzájemná reflexe v období pozdního socialismu, podpořený GA ČR, se soustředil na dobu, kdy tomu tak nebylo. V období Husákovy normalizace naopak Jugoslávie pro mnoho Čechů i Slováků představovala nedostižný vzor. Vzbuzovala obdiv a závist. Na mezinárodní scéně se na rozdíl od okupovaného Československa těšila značné prestiži vyplývající z její „nezúčastněné“ pozice mezi Východem a Západem. Více než orientální exotikou a panenskou přírodou Jugoslávie lákala svobodnějším systémem, vzbuzovala respekt kvůli rychlé modernizaci infrastruktury, dostatku atraktivního spotřebního zboží nebo esteticky působivé a vůči svému okolí šetrné nové městské zástavbě. Jugoslávská města neobklopovala hradba šedivých sídlišť, ale příjemné moderní čtvrti plné zeleně a nápaditých elegantních obytných staveb. Podle Čechů a Slováků, z nichž během normalizace statisíce měly možnost tuto zemi navštívit, tak socialismus v této zemi byl jiný, liberálnější a mnohem atraktivnější, řeklo by se „skoro západní“. Jugoslávci na rozdíl od Čechoslováků mohli volně cestovat, odcházet za prací do ciziny. Na Západě si vydělávali slušné peníze, za které si v ještě donedávna chudé vlasti stavěli moderně vybavené rodinné domy nebo kupovali automobily západních značek.
Obálka časopisu Socijalistička Čehoslovačka, vydávaného velvyslanectvím ČSSR v Bělehradu
Jugoslávská hranice s Rakouskem a Itálií nebyla ostře střežena, nelemovaly ji ploty z ostnatých drátů nebo nabité elektrickým proudem. Nerozdělovala dva zcela odlišné světy, ale spíše země, které pojí dobré sousedské vztahy a jejichž občané se mohou volně navštěvovat. Tisíce Čechoslováků této situace využilo k tomu, aby z Jugoslávie odcestovaly na Západ, což byl v normalizačním období zřejmě nejčastější způsob emigrace.
Sympatická Jugoslávie nicméně nebyla v sedmdesátých a osmdesátých letech již cílem emigrantů z Československa. Její území jen využívali k cestě do dalších, ještě blahobytnějších zemí. Přesto však pořád stála za to, aby se do ní vystěhovaly stovky českých a slovenských žen, pro které byl sňatek s jugoslávským mužem mimo jiné i vítanou příležitostí, jak opustit normalizační šeď. Příležitosti k navázání známostí Češek a Slovenek s Jugoslávci nedávaly jen turistické zájezdy k moři. Mnohem více sňatků vzniklo díky přítomnosti velkého počtu mužů z Jugoslávie, kteří od druhé poloviny šedesátých let pracovali v Československu na stavbách průmyslových objektů, městských sídlišť, nemocnic a sanatorií nebo hotelů. Místními obyvateli nebyli vnímáni jako politováníhodní gastarbeiteři, ale jako velmi efektivní a zruční pracovníci, kteří dovedou v nezvykle krátké době provést kvalitní práci, na jakou se domácí stavebnictví nezmůže. K vysoké prestiži, které se jugoslávští dělníci těšili, také pomáhal jejich životní standard, posuzovaný místními podle přístupu ke konvertibilním měnám a tím i k západnímu zboží. Ty byly totiž dobře vydělávajícím jugoslávským dělníkům ve srovnání s běžnými Čechy a Slováky mnohem dostupnější.
Všechny tyto styky s Jugoslávci a pohled na Jugoslávii jakoby odvál čas. Překryla je hrůzná série válek, uprchlická vlna, odstrašující destruktivní působení střetu nacionalismů. Vzpomínka na „šťastnou Jugoslávii“ vybledla. Zůstala nicméně přítomna ve vzpomínání na období normalizace a pozdního socialismu, k němuž stále patří vzpomínky na dovolené v Jugoslávii či na různé ikonické, „skoro západní“ v této zemi vyráběné zboží.
Čeští rekreanti v Bečići
Podpořený projekt se však nezabýval tímto nostalgickým, nutně nepřesným vzpomínáním. Vědci se ptali, jak se v období normalizace vztahy mezi Československem a Jugoslávií reálně utvářely, jak se projevovaly ve společenské a kulturní rovině, ale také jak vznikl politický rámec, který umožnil jejich rozmach a který je zároveň i limitoval.
Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito se v Československu těšil uznání nejen jako velitel hrdinské partyzánské rezistence v období druhé světové války, ale také jako úspěšný protivník Stalina, který se neváhal v roce 1948 postavit sovětskému tlaku, uhájil nezávislost své země a umožnil ve své zemi vznik specifického, samosprávného socialismu. Když 9. srpna 1968 navštívil Československo, vítaly ho nadšeně tisíce Pražanů. Občané Československa si od Titovy podpory slibovali, že pomůže odvrátit nebezpečí sovětské intervence. Po okupaci 21. srpna 1968 jugoslávské vedení sovětský postup ostře odsoudilo. Na podporu Československa demonstrovaly v Bělehradu a dalších jugoslávských městech statisíce lidí. Českoslovenští turisté, kteří v době okupace trávili v Jugoslávii dovolenou, se od místních občanů dočkali velkorysé pomoci a morální podpory. V československém prostředí se tak zrodil mýtus o „bratrské“ Jugoslávii, která sympatizovala s reformním úsilím pražského jara a v nejtěžší chvíli se zastala Československa proti aktu sovětské velmocenské brutality.
Podobně důležitou úlohu v československém reformním pokusu Jugoslávii přikládali ale i konzervativní a neostalinské proudy uvnitř KSČ a československé společnosti. Ovšem s tím rozdílem, že Titův stát démonizovaly jako agenta imperialismu, zdroj antisovětské politiky a revizionistické, marxismu-leninismu nepřátelské ideologie. Jugoslávie byla v jejich očích jedním z největších viníků „krizového vývoje“. Přáli si omezit vztahy s Jugoslávií na minimum a mimo jiné také zakázat, či alespoň výrazně redukovat oblíbené turistické cesty k Jaderskému moři.
Takový postup ovšem nebyl v zájmu nastupující normalizace. Realistický proud kolem Gustáva Husáka si naopak přál rozvíjet s Jugoslávií korektní vztahy. Jugoslávie totiž byla důležitým ekonomickým partnerem a na spolupráci s ní závisel v mnoha ohledech i plán zvyšovat výkon československé ekonomiky a životní úroveň, na čemž chtěl Husákův režim budovat svoji legitimitu. Kromě toho si Husák a další protagonisté normalizace upřímně přáli zbavit se nálepky pouhých loutek Moskvy a usilovali proto dostat od Tita, jako velké autority u československé i světové veřejnosti, gesto uznání.
Ovšem skutečný postoj jugoslávské politické elity „jugoslávskému mýtu“ příliš neodpovídal. Tito i ostatní jugoslávští funkcionáři bez ohledu na veřejná prohlášení postupovali vůči Československu pragmaticky. Jugoslávci sice trvali na odsouzení okupace, nebránili se však tomu, aby s novými československými vládci našli společnou řeč tam, kde byla spolupráce vzájemně prospěšná. Navenek však dávali vždy jasně najevo, že nezávislá a mezinárodně respektovaná Jugoslávie musí mít ve vzájemných vztazích s Československem, jako pouhým sovětským satelitem, navrch.
Výsledkem byla zvláštní forma v zásadě korektních, nikdy však přespříliš srdečných vztahů, které se podařilo nastavit na podzim roku 1973, kdy G. Husák navštívil Bělehrad. Obě strany sice hovořily o „socialistickém přátelství“, interně se však vyjadřovaly o svém partnerovi kriticky. Zvláštní způsob informování o druhé zemi si osvojila média: s výlučným odkazem na oficiální zdroje druhé země poukazovala pouze na negativní stránky tamní reality. Československý tisk tak pravidelně referoval o ekonomických problémech, vysoké nezaměstnanosti, zvyšujících se rozdílech mezi vyspělými a zaostalými regiony. Čtenář Rudého práva a dalších novin měl nabýt dojmu, že problémy, které musí řešit Jugoslávie, v Československu neexistují nebo byly díky překonání „krizového vývoje“ s úspěchem zažehnány. Negativní obraz Jugoslávie tak měl se zadostiučiněním nastínit, kam by se mohl ubírat vývoj v Československu, pokud by v roce 1968 nepřišla „bratrská pomoc“.
Setkání G. Husáka a J. B. Tita v Bělehradě v roce 1973
„Socialistické přátelství“ nicméně umožnilo navazovat spolupráci obou zemí na úrovni podniků, kulturních institucí nebo vědeckých ústavů. Rozvíjel se turismus. Jugoslávie tak do určité míry mohla pro Československo plnit úlohu „okna na Západ“, skrze něž českoslovenští občané nahlíželi odlesk světa, který jim byl většinou zapovězen.
Vskutku objevným byl výzkum československo-jugoslávských vztahů v období Gorbačovovy Perestrojky, který byl jako většina dalšího výzkumu založen na podrobné analýze příslušných písemností uložených v ústředních archivech českých, srbských a chorvatských. Ze záznamů jednání mezi československými a jugoslávskými partnery totiž vyplynula jedna dosud neznámá skutečnost. Normalizační elita se bránila zavádět do Československa reformy podle sovětského vzoru. Právem se obávala, že budou příliš připomínat pražské jaro, na jehož zásadním odmítnutí stála křehká stabilita jejího režimu. Alternativní inspirací se v tuto chvíli proto stala Jugoslávie, kde dosavadní experimenty trvající již tři desetiletí zjevně nikdy nenarušily mocenský monopol komunistické strany. Jugoslávský případ se tak na rozdíl od sovětského zdál přijatelnější a méně riskantní. Podle jugoslávského vzoru tak byl například v létě roku 1988 zaveden nový zákon o státním podniku, který mimo jiné obsahoval princip socialistické samosprávy. K rozvinutí bližší spolupráce či dokonce spojenectví však oba socialistické režimy již příležitost nedostaly.
První oficiální zahraniční návštěvou, kterou přijali v lednu 1990 v nových funkcích někdejší disidenti prezident Václav Havel a ministr zahraničí Jiří Dienstbier, byl jugoslávský ministr zahraničí Budimir Lončar. Havel s Dienstbierem oceňovali podporu Jugoslávie pražskému jaru z roku 1968. Havel pak vyjádřil přání, aby se Československo při reformě svého systému inspirovalo jugoslávským samosprávným socialismem. Oba politici, stejně jako většina veřejnosti, si totiž tehdy nebyli vědomi hluboké krize, ve které se Jugoslávie právě nacházela. Jugoslávský mýtus ještě přežíval v české a slovenské společnosti více jak rok, než jej náhle překryly či rozvrátily znepokojivé záběry z Vukovaru a dalších míst bojů na území v křečích se hroutící kdysi obdivované „bratrské“ Jugoslávie.
Výsledky grantového projektu byly publikovány v řadě studií vydaných doma i v zahraničí. Hlavních výstupem je kniha V čase odkvétání. Československo a Jugoslávie v období pozdního socialismu vydaná v loňském roce vydavatelstvím Filozofické fakulty UK. Záhřebské nakladatelství Srednja Europa nyní připravuje její chorvatský překlad, který bude jazykově dostupný čtenářům i v ostatních zemích bývalé Jugoslávie.
Hlavním řešitelem a autorem článku je PhDr. Ondřej Vojtěchovský, Ph.D., z Ústavu světových dějin FF UK, spoluřešitelem projektu byl prof. PhDr. Jan Pelikán, CSc., z Katedry jihoslovanských a balkanistických studií FF UK.