JavaScript je vypnutý

Škola Bauhausu nás inspiruje dodnes

Bauhaus není jen supermarket pro kutily, ale také výtvarná a architektonická škola 20. a 30. let minulého století, ze které vzešlo mnoho zajímavých studentů. Jejich osudy mapovala Markéta Svobodová z Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky a vtěsnala je do své knihy.

Proč jste si vybrala téma Bauhausu?

Tak nějak mi to samo přistálo na stole. Ozvali se mi z časopisu Centropa, který dříve vycházel v New Yorku a věnoval se střední Evropě. Chystali číslo věnované studentům Bauhausu a hledali někoho, kdo jim to napíše. Při té příležitosti jsem zjistila, že to téma není dostatečně zpracované, že o tom nikdo moc nepsal. Zabýval se tím pouze pan profesor Vladimír Šlapeta, ten se ovšem specializoval jen na architekturu. Napsat článek jsem tehdy pro nedostatek materiálů odmítla, ale nedalo mi to a kontaktovala jsem na Slovensku architekta Ladislava Foltýna. Přes něj jsem se dostala k jeho ženě Ivě Mojžišové, významné slovenské historičce umění, psala o škole uměleckých řemesel v Bratislavě, která z Bauhausu vycházela a spolupracovala s ním. Přiměla mě, abych se tomu tématu více věnovala, věřila, že se dá ještě spousta věcí zjistit. Obecně totiž panovala skepse, že už se nedá nic dohledat, že je to ztráta času. Smutné je, že se vydání knihy ani jeden z nich nedožil.

Kniha se jmenuje „Bauhaus a kultura v Československu. Českoslovenští studenti na Bauhausu 1919–1933“. Jak dlouho jste na tématu pracovala?

To je velmi těžké říci. Možná i deset let. Získala jsem tříletý grant od Grantové agentury České republiky, ale v té době už jsem měla spoustu věcí posbíraných, zjištěných a připravených. V mezičase se mi narodily dvě děti, začaly chodit do školy, čas běžel jinak. Vždy jsem toho nejvíce napsala o prázdninách. Jinak jsem ale fungovala jako normální spisovatel, zavřela jsem se do pracovny a psala.

Bylo by možné knihu napsat bez podpory Grantové agentury České republiky?

Obávám se, že ne. Díky grantu jsem mohla vyjet bádat do zahraničních archivů. Velký školní archiv je například v německé Desavě, kde škola Bauhausu sídlila. Odjela jsem také do Berlína, abych si prohlédla různé pozůstalosti. Sešla jsem se spoustou lidí, často i s potomky bývalých studentů, které bylo občas složité vyhledat. Mé pátrání fungovalo podobně jako tehdejší avantgarda – vznikla síť, která se začala propojovat, nabalovat, ozývali se mi další lidé, seznamovali mě s dalšími. Jedna věc je jasná: bez grantu bych neměla peníze na vydání knihy.

Koho zajímavého jste potkala?

Lidé, kteří se kolem Bauhausu sdružovali, byli vzdělaní. Stejné jsou i jejich děti. Velmi dobře se s nimi pracovalo. Během rozhovorů jsme narazili na spoustu kontroverzních věcí, vůbec se s nimi netajili, brali to, že to patřilo do té doby, a není třeba nic zastírat. Typograf Zdeněk Rossmann byl například velký komunista a jeho syn o tom mluvil velmi otevřeně.

Jak Bauhaus fungoval?

Bauhaus se často zaměňuje za styl, ale byla to spíše škola s různými metodami výuky. Prošla si odlišnými fázemi, které ovlivňovali její ředitelé. Prvním byl Walter Gropius, dalším Hannes Meyer a posledním Ludwig Mies van der Rohe, architekt, který je autorem brněnské vily Tugendhat. Nebylo to klasické studium, žáci například absolvovali akademii, umělecko-průmyslovou školu nebo stavební fakultu a na Bauhaus šli za modernějším vzděláním nebo pro inspiraci. Často studium ani nedokončili. Věděli, že se tam učí jinak, jinak se tam pracuje se studenty, šli tam na dva tři roky, aby se naučili rozdílně přemýšlet. Například Zdeněk Rossmann tam odešel, aby se naučil učit, protože chtěl reformovat školu uměleckých řemesel v Brně. To se mu bohužel nepovedlo, ale v Bratislavě na Škole uměleckých řemesel to fungovalo dobře. Inspiroval se i Baťa a v roce 1939 bylo ve Zlíně otevřeno učiliště pro průmyslové výtvarníky. Jejich systém výuky je aktuální doposud. Nechávali studenty pracovat na projektech, posílali je do textilních továren, kde sledovali práci v provozu. Architekti pomáhali od začátku při realizacích různých zakázek. To jsou věci platné i dnes.

Překvapila mě všechna ta jména, která se na Bauhaus vázala. Například malíř Paul Klee, ale také spousta Čechů. Například výtvarník a teoretik umění Karel Teige.

Desava byla z Čech blízko, proto tam od nás jezdilo hodně lidí. Ředitel Bauhausu Hannes Meyer naopak přijížděl často k nám, přednášel v Československu a jeho žena žila určitou dobu v Brně. Do Desavy často jezdila i textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková. Čechů tam působilo hodně.

Co vás nejvíce překvapilo při psaní?

Jak snadno se šíří fámy. V knihách se pořád dokola opakovala informace, že na Bauhasu studovalo jen sedm českých studentů. Přitom mi bylo jasné, že jich tam muselo být mnohem více. Pak jsem na to přišla. Ta informace se objevila v Teigově ReDu spolu s výzvou: „běžte studovat na Bauhaus, už zde studuje sedm českých studentů“. Týkalo se to pravděpodobně období, kdy tam Teige přednášel. Nějak se to zažilo a od té doby se to v literatuře pořád opakovalo. Nejvíce mě ovšem překvapily osudy lidí, kteří na Bauhausu studovali. Některé jsou opravdu tragické.

Kvůli nástupu nacismu v Německu, válce a židovské otázce?

To všechno se tam opakuje a jsou to spíše smutné příběhy. Je zajímavé, jak snadno byli lidé s německými nebo židovskými kořeny později po válce vyškrtnuti z veřejného života, jako by přestali ze dne na den existovat. Mnoho lidí utíkalo ve třicátých letech z politických důvodů nebo kvůli hospodářské krizi z Německa k nám. Díky silné německé komunitě zde snadněji získávali práci. Někteří zde dokonce fungovali načerno. V Československu se dalo do roku 1939 docela dobře přežívat. Někteří, jako například grafik Werner D. Feist, zde strávili skoro deset let. Ti nejlepší z Bauhausu odcházeli především do Ameriky, kde o ně hodně stáli. Amerika byla progresivní, za moře odešel třeba maďarský fotograf a malíř Lászlo Moholy-Nagy, který byl s Československem ve velmi úzkém kontaktu.

Který osud vás zasáhl nejvíce?

Například příběh architektky Edity Rindlerové, ke které jsem nemohla nic najít. Informace o ženách se obecně špatně hledaly, po svatbě měnily jména, Němky byly odsunuté, Židovky utíkaly do zahraničí nebo skončily v koncentračních táborech. Také Edita Rindlerová byla Židovka, proto jsem se obávala nejhoršího. Pak se mi ale ozvala jedna dokumentaristka z Chile, že to byla její teta a točí o ní dokument. Celá rodina se stihla před rokem 1938 vystěhovat do Chile. Paní Edita byla velká idealistka, proto se po roce 1947 vrátila do Československa budovat socialismus. Celý její příběh byl velmi turbulentní. Po vydání knihy se mi ozval její syn, před měsícem jsme se setkali a teprve mi dovyprávěl její příběh.

Byla škola Bauhausu hodně levicově orientovaná?

Škola byla progresivní, avantgardní a s tím vždy souvisela levicovost. Za prvního ředitele to bylo umírněné, změnilo se to až za Hannese Meyera. Ten byl radikální socialista a vedl k tomu i studenty. Města Paříž a Berlín se staly po Moskvě vedlejšími centry kominterny a Desava byla blízko.

Které stavby spojené s Bauhausem byste vyzdvihla v Česku nebo na Slovensku?

Bauhausem byl hodně ovlivněný český architekt Jaromír Krejcar. Nyní se na Slovensku v Trenčianských Teplicích bojuje o záchranu jeho léčebného domu Machnáč, který je v havarijním stavu. Byla by velká škoda, kdyby se ho nepodařilo zachránit. Nejznámější stavbou podle projektu pedagoga Bauhausu je ovšem vila Tugendhat v Brně od architekta Ludwiga Mise van der Rohe.

Jak Bauhaus ovlivnil českou kulturní scénu?

Poměrně dost. Například Hannes Meyer zde pořádal přednáškové turné, přátelil se Teigem, byli politicky stejně naladění. Teige zase jezdil přednášet do Desavy. Když Meyer po nuceném odchodu z Bauhausu odjel do Moskvy, tak ho navštívil i jeho druhý velký přítel brněnský marxistický estetik Bedřich Václavek, který o Bauhausu také často referoval. Architekt Jaromír Krejcar byl zase obchodním zástupcem firmy Bauhaus v Československu a jeho první manželka novinářka Milena Jesenská propagovala ideje Bauhausu v novinách a časopisech, například v Pestrém týdnu a podobně. Hodně se u nás angažoval i László Moholy-Nagy, který ovlivnil nejen českou typografii, ale i avantgardní film. Častým hostem v Desavě byla také Jaroslava Vondráčková, ta se přátelila s textilní výtvarnicí Otti Bergerovou a jako ředitelka prodejny Artělu nechávala dovážet do ČSR ručně tkané látky vyrobené v dílnách Bauhausu.

Kde lze v Česku obdivovat výrobky Bauhausu?
Průmyslové výrobky lze určitě vidět v Umělecko-průmyslovém museu v Praze, nábytek například v Muzeu města Brna, které má skvělé sbírky. Grafický design nebo fotografie má ve svých sbírkách bohatě zastoupené Moravská galerie, ta se těmto tématům dlouhodobě věnuje, stejně jako například i Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy, odkud jsem získala některé skeny fotografií Ireny Blühové.

Bauhaus už je pro vás uzavřená kapitola. Co máte v plánu dále?

Spolupracuji na projektu Proměna venkovské architektury s důrazem na vývoj v 19. a 20. století. Získali jsme na to grant NAKI (Národní a kulturní identita). Mapujeme změny ve venkovské architektuře a urbanismu právě v tomto pro venkov kritickém období. Jsme v kontaktu se starosty, s lidmi, některé domy zaměřujeme a kolegové z ČVUT je zpracovávají do 3D modelů. První výstava o moravských vesnicích by měla být na podzim ve Zlíně.

Co říkáte na dnešní architekturu?

V kontextu vesnice? Občas se někde najde něco zajímavého, obecně jsou ale dost zničené. Tam kde je tradice a osvícený starosta, to je radost. Mám ráda kontextuální architekturu, když architekti pracují s místem i historií a snaží se budovy citlivě zasadit do určitého prostoru nebo krajiny.

 

Kdo je Markéta Svobodová

Markéta Svobodová se narodila 14. srpna 1971 na Čeladné, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a pracuje v Ústavu dějin umění Akademie věd. Zabývá se kulturou 19. a 20. století. Je autorkou a spoluautorkou několik publikací, například: Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012; Umělecké památky Prahy. Velká Praha; Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové, stavební a typologické proměny; Zdeněk Rossmann/Horizonty modernismu; Bauhaus a Československo 1919–1938. Studenti, koncepty, kontakty.
Je matkou dvou synů – Františka a Jáchyma.

 

Co je to Bauhaus

Bauhaus je považován za jednu z nejvýznamnějších avantgardních škol moderního designu a architektury. Vznikla roku 1919 sloučením Akademie výtvarných umění s uměleckoprůmyslovou školou v německém Výmaru, v roce 1924 se přesunula do saské Desavy. Pro svůj pokrokový a levicový charakter byla v roce 1933 několik měsíců po nástupu nacistů k moci obviněná z „bolševické rozvratné činnosti“ a v Berlíně, kam se po uzavření v Desavě přestěhovala, rozpuštěna. Význam Bauhausu spočívá především v experimentálním přístupu v pedagogice. Avantgardním výtvarníkům bylo umožněno vypracovat a v praxi využít nové progresivní metody, které jsou aktuální dodnes

Významnými pedagogy školy byli: Walter Gropius, Hannes Meyer, Ludwig Mies van der Rohe, Johannes Itten, László Moholy-Nagy, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Marcel Breuer a řada dalších.

 

Kamila Pětrašová