„V době komunistické vlády byla rovná práva a příležitosti pro ženy jen proklamací. Tvrdilo se sice, že ženy mohou zastávat jakoukoliv práci, ale myslelo se tím, že mají třeba jezdit na traktorech nebo obsluhovat jeřáby. Věda a vedoucí pozice jejich oblastí moc nebyly. Dnes je to už jiné.“
Projekty základního výzkumu, které mohou získat veřejnou finanční podporu, hodnotí v Grantové agentuře ČR více než 400 odborníků. Mezi nimi je 22 % žen. Konečné slovo tady nakonec má ale jen pětičlenný orgán a tomu předsedá úspěšná česká vědkyně Alice Valkárová.
V posledních letech se na řídicích pozicích ve vědě a výzkumu u nás konečně objevuje více žen. Tak například Akademii věd ČR řídí od roku 2017 Eva Zažímalová – dřívější ředitelka Ústavu experimentální botaniky. Zmíněná Grantová agentura vyhlašuje každoročně veřejné soutěže, v nichž mohou vědci a vědkyně působící v České republice na projekty v základním výzkumu získat finance. Posuzování projektů tu probíhá v několika stupních. Poslední z nich tvoří pětičlenné předsednictvo a od roku 2016 stojí v jeho čele částicová fyzička Alice Valkárová. Ona sama má za sebou velmi úspěšnou vědeckou kariéru, jejíž značná část je spojena s německým Hamburkem, kde pracovala na experimentálním zařízení H1.
Vědkyně šéfují i velmi známým organizacím ve světě. Každý asi už zná Elona Muska, který mimo jiné založil společnost Virgin Hyperloop One. Ta se zabývá technologií transportu a ve své řídicí radě má viceprezidentku Anitu Sengupta. Tato žena dříve vyvíjela nosnou raketu pro Boeing a pracovala také na padáku, který zbrzdil vozítko Curiosity při přistání na Marsu. A stejně tak i Evropskou organizaci pro jaderný výzkum (CERN v Ženevě) řídí od roku 2016 žena. Je to – stejně jako Alice Valkárová – částicová fyzička, Fabiola Gianotti, která byla v době objevení Higgsova bosonu lídryní a mluvčí experimentu Atlas. Je to první žena na pozici generální ředitelky CERNu.
Zastoupení žen ve vědě je ale podle statistik stále nízké – v České republice bylo v roce 2012 jen 28 % výzkumnic. V západní Evropě je situace překvapivě ještě horší. Naopak mnohem lépe jsou na tom v Litvě, Bulharsku nebo na Slovensku. Alice Valkárové jsem se proto ze všeho nejdříve zeptala na to, jak situaci vidí ona sama:
Máte pravdu, ale zlepšuje se to, mladých žen je ve vědě víc. Možná je to proto, že už není tak velký společenský tlak, aby byly mámy s dětmi doma. Když jsem po roce 1989 přijela do Německa, zdejší matky nám záviděly množství mateřských školek. Česká republika je ale na druhé straně teď se svou tříletou nebo čtyřletou rodičovskou pauzou výjimečná.
A jak by mohla mladým vědkyním ještě pomoci Grantová agentura?
Grantová agentura své požadavky na juniorské řešitele projektů už dál snížit nemůže. Začínající excelentní vědkyně a vědci by byli sami proti sobě, kdyby po získání doktorátu nevyjížděli na stáže do zahraničí. Stáž může ale trvat i jen 6 měsíců a dokonce může být rozdělena na 2 tříměsíční celky. Chápeme, že studium je dlouhé a někdy ho přeruší i založení rodiny nebo něco jiného. Na to ale myslíme také, takže neřešíme, v kolika letech výzkumníci studium dokončili. Místo toho nás zajímá, kolik let uplynulo od získání jejich doktorského titulu. Můžeme tak podle jejich práce v týmech zkušených vědců lépe odhadnout, zda budou schopni sestavit svůj vlastní tým. Záleží nám na tom, jestli má jejich projekt šanci přijít s výbornými výsledky.
Proč je vlastně pořád málo žen v technických vědách, v matematice, ve fyzice, geofyzice nebo astronomii?
Protože holky nebaví matika a fyzika… Ne, vážně. Ženy a muži jsou opravdu rozdílní. Třeba sexuální zločiny páchají většinou muži. To, že jsou mezi muži a ženami rozdíly, je přirozený stav. A samozřejmě existují výjimky. Pravda ale je, že propagace vědy přispívá ke zvýšení zájmu i u děvčat.
A jak to bylo s vámi? Měla jste inspirativní učitelku fyziky?
Ale vůbec ne, já měla strašné učitele. Na gymplu jsem chtěla udělat dobrý dojem a náš učitel fyziky byl takový postrach, tak jsem si řekla, že mu ukážu, že opravdu nejsem hloupá. Dobře porozumět fyzice jsem tedy chápala jako výzvu.
Co vás tedy přivedlo k částicové fyzice? Co bylo tou motivací?
Mě k tomu přivedl zájem o hvězdy, o astronomii. Pochopila jsem, že bez znalostí fyziky to nepůjde a tak to celé začalo. Hodně mě podporoval můj tatínek, on byl takový renesanční člověk, uměl šest jazyků. Byl to vystudovaný právník, ale v padesátých letech pracoval ve slévárně. O všechno se zajímal, chodil často do vědecké knihovny, kupoval mi knížky, a když viděl, že mě zajímá astronomie, sestrojili jsme si dalekohled. Maminka byla docela obyčejná pokladní v obchodě. Myslela si, že bych měla zůstat doma v Ostravě a jít na pedagogickou fakultu. Tu jsme dokonce měli přes ulici. Já ale nechtěla být učitelkou, musela jsem do Prahy na Matfyz. Byla jsem odhodlaná a nikdo mě od toho neodrazoval.
Slyšela jsem, že v Praze na strojní fakultě ČVUT jsou dívky tak vzácné, že se jim vyučující prý snaží víc věnovat. Setkala jste se vy osobně někdy s diskriminací kvůli pohlaví? Čekala bych, že možná spíš s tou negativní?
Já jsem to moc nevnímala. Spíš to bylo tak, že když se zdálo, že jsem dobrá, tak mi profesoři pomáhali. Pravda ale je, že jsem po skončení studia na Matematicko-fyzikální fakultě UK dva roky pracovala jen jako stážistka a pořád jsem nemohla sehnat stálé místo. A přitom moje diplomová práce vyšla v prestižním vědeckém časopise Nuclear Physics. Po roce 1968 byla situace v české vědě zoufalá. Nesmělo se do zahraničí, věda stagnovala, lidé neměli uplatnění. Profesor Úlehla mi tehdy slíbil, že dostanu místo, když pojedu na 3 roky do Spojeného ústavu jaderných výzkumů do sovětské Dubny, kde budu pracovat na experimentu s dalšími vědci nejenom ze zemí východního bloku. A nějaká pozitivní diskriminace tam byla – cizinci měli výhodu, např. nedostatkové potraviny mohli kupovat ve speciálních obchodech.
V Dubně jste nakonec zůstala 7 let. Proč vlastně? Byla tam tak zajímavá práce?
To taky. Obhájila jsem tam titul CSc, což tam trvalo déle, ale taky tam měli (v roce 1973) největší protonový urychlovač na světě. Stejně ale sovětská věda zaostávala, všechno ostatní tam bylo hrozně pomalé. V Dubně jsem se taky seznámila se svým prvním manželem a narodila se nám dcera. Manžel byl z Košic a po skončení projektu jsem dostala nabídku pracovat v Ústavu experimentálnej fyziky AV právě v Košicích. Když mi ale řekli, že bych se tam měla věnovat biofyzice, odmítla jsem a napsala profesoru Úlehlovi, že chci zpátky do Prahy.
Byla jste mladá vědkyně s dítětem. Jaké to tehdy bylo? Jak se vlastně dá spojit vědecká práce s pečováním o dítě?
Přiznávám, že těžko. V Sovětském svazu navíc selhávala infrastruktura všeho druhu. Pár týdnů jsem zůstala u rodičů v Ostravě, ale potom jsem měla pocit, že když jsem byla „vyslaná“, měla bych pracovat. Tak jsme zase odcestovali do Dubny. Zkoušeli jsme jesle i chůvu, ale nakonec bylo lepší, když mi pomáhali rodiče. Nějaký čas zůstali s námi a potom s holčičkou zase odjeli do Ostravy, různě jsme to střídali. Když začala chodit do školky, byla často nemocná. Výhodou naší práce bylo, že jsme ani já, ani můj manžel neměli fixní pracovní dobu a část práce se dala dělat i doma.
Tak mě napadá, že tenkrát taky byla složitější komunikace. Jak vlastně vědci spolupracovali, když ještě nebyl internet?
(smích) No… dneska už si to ani nedovedeme představit. E-mail jsme začali v Hamburku používat asi v roce 1990. To bylo úžasné zrychlení komunikace. Když jsem pracovala na experimentu v Rusku, tak se všechno dělalo na místě. Byli tam zapojeni vědci z Prahy, Košic a z Helsinek. Data se ukládala na magnetické pásky, které se musely distribuovat fyzicky, scházeli jsme se na poradách a vytvářeli společné publikace. V ústavu byla dobře zásobená knihovna.
A jak vypadá takový pracovní den vědců, jejichž oborem je fyzika?
To záleží na tom, jaké oblasti se věnujete. Můj manžel je teoretický jaderný fyzik. Píše vzorce a mohl by pracovat i doma, ale dává přednost své skupině spolupracovníků. Ty má i v zahraničí, dnes to není žádný problém. Jiní fyzikové pracují na experimentech v laboratořích. Já sama jsem pracovala už od studií na počítačích, tehdy byly ještě oproti dnešním obrovské a pro zadávání dat se používaly děrné štítky. V Hamburku bylo mým úkolem naprogramovat prostředí, potom se nabírala data, teprve pak jsem se mohla účastnit vyhodnocení výsledků a psaní publikací.
Dnes je věda globalizovaná a vědci mají – i díky internetu – přístup k výsledkům výzkumů svých kolegů po celém světě. Vraťme se ale ještě zpátky do doby, kdy Východ od Západu oddělovala „železná opona“. Už jsme zmínily, že třeba z Československa vědci po roce 1968 za oponu nemohli. Jak na tom tedy byla věda ve Východním bloku? Držela krok s tou západní? Věděli jste o sobě navzájem?
Ona ta železná opona byla taková polopropustná. My jsme věděli, co dělají na Západě, sledovali jsme jejich výsledky výzkumu. Oni o nás naopak moc nevěděli. Když jsme v roce 1986 přijeli na konferenci do Rakouska, všichni se tam mezi sebou znali a my byli tak trochu stranou. Jinak ale v Sovětském svazu byla spousta velmi dobrých vědců. Tehdy ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně působili i nositelé Nobelovy ceny. Hodně talentovaných lidí potom po rozpadu Východního bloku odešlo na Západ.
Teď pracujete v Grantové agentuře ČR. Cesta sem vedla také přes práci na projektech v zahraničí, předsednictví v České fyzikální společnosti a práci v hodnoticích panelech European Research Council. Máte spoustu zkušeností, ale může jadernou fyzičku bavit organizace a vytváření podmínek pro českou vědu?
Ano a dokonce to přišlo v pravou chvíli. Já jsem vlastně celý svůj profesní život prožila jako zaměstnanec Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Byla jsem tedy vyslaná do Dubny a potom do Hamburku, ale pořád jsem pracovala na Matfyzu. V Hamburku jsem 20 let pracovala ve výzkumném centru DESY (Deutsches Elektronen-Synchrotron), na experimentu H1 na collideru elektronů a protonů HERA, tam se mi opravdu líbilo. Na experimentu v Dubně měla výzkumná skupina 20 členů, ale v DESY bylo v našem týmu asi 300 lidí. Jenomže dříve se programovalo v jazyce Fortran (programovací jazyk navržený firmou IBM pro vědecké výpočty a numerické aplikace, pozn. red.) a dnes se už používá C++. Na matfyzu jsem vedla studenty, kteří analýzu prováděli, a společně jsme pak pracovali s výsledky. Vlastně jsem tam v posledních letech pracovala hlavně jejich prostřednictvím. Když experiment skončil a mí studenti obhájili tituly, přemýšlela jsem, co teď budu dělat. Asi mám v životě štěstí – a to se už potvrdilo víckrát. Měla jsem s hodnocením projektů už dlouhé roky zkušeností nejenom v české Grantové agentuře, ale taky v evropském ERC (European Research Council), a dostala jsem šanci.
Ani v Grantové agentuře ale v panelech, kde se projekty hodnotí, není mnoho žen. Mezi 415 hodnotiteli je jich tu jen 22 procent.
Vidíte, čekala jsem, že alespoň společenské a humanitní vědy nám to zastoupení žen v panelech zvýší, ale ani tam jich není tolik. Nedávno jsem byla na schůzi Mezinárodní rady pro vědu, vývoj a inovace a byla jsem tam opět jediná žena. Myslím ale, že postupně se to zlepšuje. V době komunistické vlády byla rovná práva a příležitosti pro ženy jen proklamací. Tvrdilo se sice, že ženy mohou zastávat jakoukoliv práci, ale myslelo se tím, že mají třeba jezdit na traktorech nebo obsluhovat jeřáby. Věda a vedoucí pozice jejich oblastí moc nebyly. Dnes je to už jiné.
VIZITKA
Alice Valkárová (*1947) vystudovala jadernou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde také od roku 1970 působila. Předmětem jejího zkoumání byly interakce částic při velmi vysokých energiích a procesy při jejich srážkách. Podílela se na stavbě experimentálního zařízení H1 budovaného na urychlovači protonů a elektronů HERA v Hamburku. Je autorkou nebo spoluautorkou 272 původních vědeckých prací a více než 10300 citací. Od roku 2014 je místopředsedkyní České fyzikální společnosti a od roku 2016 předsedkyní Grantové agentury ČR. Je laureátkou Ceny Milady Paulové za rok 2015. Tato cena je udělována vědkyním jako ocenění za jejich badatelskou práci.
Rozhovor připravila Blanka Boboková.
Foto: FWF/Ranger, archiv Alice Valkárové
