Dynamika sociálního prostředí a prostorová mobilita v metropolitních regionech České republiky je název projektu Grantové agentury České republiky, který v letech 2014 – 2016 řešil tým pod vedením docenta RNDr. Martina Ouředníčka, Ph.D., vedoucího výzkumného týmu Urbánní a regionální laboratoře a proděkana Přírodovědecké fakulty Karlovy Univerzity. Hlavním cílem projektu bylo zkoumat dynamiku sociálního prostředí, která je ovlivňována různými druhy prostorové mobility, jako je migrace nebo dojížďka. Výzkum se zaměřil na procesy odehrávající se ve vnějších částech postsocialistických měst: rezidenční suburbanizaci a transformaci sídlišť. Tyto procesy se výrazně odlišují od vývoje v západní Evropě a Spojených státech a Česká republika je v řadě oblastí zcela unikátní.
V názvu projektu, který jste vedl, je sousloví metropolitní region. Co si pod tímto označením máme představit?
Ve středověku bylo město jasně prostorově ohraničeno, dnes ale mluvíme o městských populacích, které jsou rozptýlené za jeho administrativními hranicemi. Jednoduše řečeno, abychom dokázali přesně popsat procesy ve městech, musíme více zkoumat jejich bezprostřední okolí. Sem patří například proces suburbanizace, který jsme jako jeden z klíčových v našem projektu zkoumali.
Co přesně suburbanizace znamená?
Tento termín se používá k popisu růstu oblastí, tzv. suburbií, na okrajích velkých měst. Jde o jednu z mnoha příčin nárůstu měst. Město se geograficky rozšiřuje a z příměstských obcí se stávají nové geografické části města. Jde tedy o přesun populace a lidských aktivit, například pracovních příležitostí, z jádrového města do jeho zázemí. Počátek silné suburbanizační fáze se datuje do 20. let 20. století. Mezi městem a suburbii je velmi silná provázanost.
V projektu jste narazili na řadu odlišností v tom, co probíhá v metropolitních regionech v Česku a v jiných evropských městech nebo v USA. V čem tyto rozdíly spočívají?
Jde například o segregaci. Segregace má u nás a například v USA zcela jiné projevy. Ve Spojených státech ale i v západní Evropě jsou segregovány celé čtvrti ve městech, existují tam velké sociální distance mezi tradiční lokální populací a přistěhovalci, cizinci či jinými etniky. U nás je ta sociální vzdálenost díky specifické poloze i historii Česka relativně malá. Například nové bydlení, kde bydlí sociálně nejsilnější obyvatelstvo, je dnes paradoxně lokalizováno v dělnických a průmyslových lokalitách, jako například Smíchov, Holešovice, Karlín a dnes jsou z těchto čtvrtí mnohdy prestižní místa. To samé platí o okrajích měst, které byly za socialismu perifériemi, i tam se stěhuje silná sociální vrstva. Ani sídliště se sociálně nepropadají, což je velký rozdíl oproti celému západnímu světu. Tady vidíme, že procesy fungující v západní Evropě či USA se u nás projevují pouze omezeně.
Co vás ještě v průběhu výzkumu překvapilo?
Tím hlavním asi bylo, že pokud zkoumáme Česko a post-socialistický svět obecně, nemůžeme se příliš opírat o teoretické a myšlenkové přístupy západní geografie, protože ty u nás v řadě případů nefungují. Neplatí to jen pro Česko, ale i pro další země v postsocialistické části Evropy. Jak jsme již zmiňoval, na rozdíl od USA nebo například Paříže, nemáme u nás žádná segregovaná města nebo celé čtvrti. Sociálně vyloučené nebo segregované komunity se vytvářejí většinou v mikroměřítku domů nebo malých lokalit. Nefungují také metody tradičních výzkumů, které byly na západě využívány v 60. letech, protože se dnes řada prostorových procesů, jako je dojížďka, flexibilita a lokalizace práce, posunula. Museli jsme proto přijít na nové metody empirického měření.
Další zajímavost souvisí s takzvanými satelitními městy. Velká část médií a odborníků se na ně dívá jako na rakovinu našich měst. My jsme zde zkoumali sociální prostředí a ukázalo se, že v nich existuje vysoká sociální soudržnost. Zjistili jsme, že jsou tam lidé velmi aktivní. Zakládají spolky, přicházejí s novými nápady, pomáhají zastupitelstvu nebo se také posiluje demografická a socio-ekonomická struktura suburbánní populace. Určitě nepřekvapí, že nejvíce aktivit se koncentruje kolem dětí. Negativa spojená se satelitními městy jsou závažná, ale objevují se jen v omezené míře. Velikost a intenzita suburbanizace je navíc ve srovnání se Západem malá.
Jakým způsobem jste pro svůj výzkum získávali informace?
Základem jsou kvantitativní data, kam patří populační census, statistika bytové výstavby, čísla o migraci nebo další data z průběžné evidence. Využívali jsme také data od mobilních operátorů, geografické informační systémy apod. Klíčové je dostat se postupně přes data na národní úrovni až na úroveň metropolitních regionů, které jsme zkoumali především. Je důležité mít informace z mikroúrovně sledování. Proto jsme například využívali case study typických nebo naopak extrémních příkladů sousedství, čtvrtí nebo obcí. Postupně jsme tak šli do stále většího a většího detailu. Používali jsme také pozorování, dotazníky, rozhovory, tedy metody, které jsou schopné vysvětlovat dané kauzální závislosti, které kvantitativní analýza nezachytí.
Jak jsou získané informace využity v praxi?
Výsledky publikujeme ve formě specializovaných map, máme také specializovaný server www.atlasobyvatelstva.cz, kde je asi 200 map, které se používají například jako územně-analytické podklady. Významným partnerem je například Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy, kde pracují absolventi geografie z Přírodovědecké fakulty. Jedním z našich výstupů je vymezení Pražského metropolitního areálu pro tzv. Integrované teritoriální investice, kde kooperuje Praha a obce Středočeského kraje. Jde o vytýčení směru investic v řádu miliard korun, a to nejen v Praze, ale v celém regionu. Děláme také dílčí segregační studie. Například z poslední doby pro Prahu 14, Kladno nebo i pro komerční firmy. Pro jednoho významného developera jsme zjišťovali informace o tom, kdo je potenciální uživatel nového bydlení. Pro Středočeský kraj připravujeme prognózu budoucího vývoje populace. Výsledkem bude také populační kalkulačka, kde si každý starosta Středočeského kraje bude moci spočítat vývoj budoucího počtu obyvatel ve své obci.
Jakou roli ve vašich projektech a aktivitách hraje GAČR?
Všechny tyto věci bychom bez Grantové agentury ČR nemohli dělat. Díky GAČR jsme mohli získat všechny poznatky, ze kterých nyní v těchto dílčích projektech můžeme těžit, rozvinout teoretickou bázi našeho výzkumu a mezinárodní spolupráci. Zároveň se podařilo udržet široký tým zejména mladších vědců.
Na čem dalším zajímavém nyní pracujete?
Nyní pracujeme na projektu, který je specificky zaměřen na Prahu. Hlavní město je pro nás laboratoří urbánního výzkumu, protože některé procesy, pokud chcete dělat komparativní studie s evropskými městy, nelze popsat ani v Brně ani v Ostravě. V letošním roce jsme publikovali komparativní studii sídlišť v přibližně 15 hlavních městech Evropy a Prahu tam máme jako příklad.
Co jste zatím zjistili?
Máme premisu, že v domácnostech žijících v nových suburbiích bude docházet k rozdělování rodin a k odchodu jedné z jejích částí. Vycházíme z toho, že v 90. letech se do zázemí měst přestěhovali první obyvatelé a nyní nastává čas stěhování tzv. mileniálů. Otázka je, zda se budou pryč stěhovat děti nebo rodiče. To je zcela zásadní pro lokální i regionální politiky, pro bytovou politiku, sociální infrastrukturu atd. Zatím to vypadá, že se spíše budou stěhovat děti než rodiče. Předpokládali jsme, že budou rozhodovat sociální vazby a kontakty dětí v lokalitě, a naopak stále silné pracovní i osobní vazby generace rodičů ve městě. První výsledky ale ukazují, že i přistěhovalí rodiče si vytvořili v nových lokalitách relativně stabilní vazby a jejich rezidenční preference nebudou směřovat zpátky do měst.
Co ještě v projektu zkoumáte?
Druhá oblast jsou cizinci. V Praze jich žije kolem 17 %, což je ve srovnání s ostatními postsocialistickými městy zcela unikátní. V Budapešti, Bratislavě nebo ve Varšavě žije méně než 5 % cizinců v populaci. My chceme zjistit, jaké je demografické a migrační chování cizinců, zda například budou imitovat chování české populace, což se zatím ukazuje především u vietnamské menšiny. V USA a částečně i v západní Evropě se podobná situace vyvíjela spíše cestou segregace a etnické diferenciace suburbií, a bylo to špatně. My si myslíme, že u nás k segregaci cizinců docházet nebude. Chtěli bychom ale tyto procesy popsat a vysvětlit hned na počátku a pomoci například s přípravou bytové nebo integrační politiky na centrální i regionální úrovni.
