Byla dosavadní vládní opatření k zastavení pandemie koronaviru správná? Je nutné prodlužovat nouzový stav? A jaký dopad bude mít pandemie na ekonomiku České republiky? O rozhovor jsme požádali člena vědecké rady Grantové agentury České republiky a současně člena Ekonomického poradního týmu Ústředního krizového štábu prof. Ing. Štěpána Jurajdu, Ph.D.
Vláda začala uvolňovat velkou část opatření, jejichž cílem bylo zabránit šíření nemoci Covid-19 v České republice. Jak nyní zpětně hodnotíte ta opatření z pohledu ekonomiky. Nebyla od začátku moc přísná? Plošná opatření byla z mého pohledu jedinou možnou variantou. V březnu jsme věděli velmi málo o způsobu přenosu infekce, neměli jsme připravenou infrastrukturu pro chytrou karanténu a kapacitu testování, tj. alternativní nástroje. Tím, že vláda sáhla k plošným opatřením brzy, a tato opatření byla úspěšná, se nám naopak vytvořil prostor tuto infrastrukturu připravit a minimalizovat tak dopady na ekonomiku. Alternativa izolace starší populace neuspěla ani ve Švýcarsku, ani ve Velké Británii. Konečně, když nás srovnáte se Švédskem, které nezavedlo vládní opatření toho typu, která máme u nás, tak rozdíl v poklesu kontaktů je hlavně v provozu restaurací, jinde je ten pokles např. pracovních kontaktů podobný. A Švédsko ještě stále nemá první vlnu pod kontrolou.
Odvedli epidemiologové společně s vládou v uplynulých týdnech podle vás dobrou práci? Ptám se proto, že sám jste byl zastáncem maximálního testování, kterému věříte více než chytré karanténě. V posledních dnech se již polemizuje o tom, že chytrá karanténa v době, kdy epidemie ustupuje, účinná není… Zastáncem masivního testování jsem byl a stále jsem, ale nevidím ho jako alternativu k chytré karanténě. Naopak. Testování je komplementární s chytrou karanténou. Např. PCR testy kontaktů nakažených umožňují propustit lidi z domácí karantény do práce. Masivní testování rizikové populace a sentinely umožňují odchytit nákazu v prvních dnech tam, kde má největší dopad. Pokud testujeme jen klinické symptomatické případy a nenajdeme lidi v prvních třech dnech nákazy, tak nebojujeme s šířením nemoci efektivně.
A chytrá karanténa je účinná v obraně proti druhé vlně epidemie právě díky tomu, že plošná opatření zabrala a máme tu sice pokračující, ale jen mírné šíření nemoci. Jakmile by počet nových případů znovu vzrostl exponenciálně na vysokou úroveň, nástroje chytré karantény by přestaly fungovat. To je ten nejhorší scénář. Dnešní kapacity testů i trasování samozřejmě stačí na dnešní stav epidemie a nízké počty nových případů, tj. jsou dostačující pro nejlepší možný scénář. Ale pokud by nám v nějakém středním scénáři vyskočil počet nových případů na 1000 denně, jako tomu bylo před měsícem v Rakousku nebo jako tomu je dnes v Singapore, pak je chytrá karanténa spolu s národní testovací strategií tím nástrojem, který může předejít dalším plošným opatřením. Ta plošná opatření mají národohospodářské náklady ve stovkách miliard, investice do chytré karantény, která by zvládla středně vysoký počet nových případů, se tak vyplatí víc, než cokoli jiného, co si dovedu představit. V nejlepším případě budeme mít štěstí a infrastruktura masivní a účinné chytré karantény bude jen pojištění, které jsme nepotřebovali. Pokud ale nákaza opět vzplane, je to naše jediná šance vyhnout se dalšímu zmrazení ekonomiky a společnosti.
Vláda podruhé požádala sněmovnu o prodloužení nouzového stavu. Je podle vás prodlužování nouzového stavu nutné, a jaká jsou pozitiva a negativa nouzového stavu pro ekonomiku země? Vláda podle mého názoru potřebuje mít kompetence k provádění některých rychlých změn a opatření, i když nejde o opatření plošná. Tady vidím užitečnou stránku nouzového stavu. Jdou tu proti sobě také dva systémové efekty. Ekonomické chování vychází z očekávání. Pokud se bojíte velké nejistoty, nebudete investovat, nekoupíte si nové auto a pokles poptávky srazí ekonomiku dál do recese. Pokud ale rozvolníme chování, přístup veřejnosti k nošení roušek apod., pak můžeme znovu nastartovat růst epidemie, který může mít obrovské dopady, pokud by vedl k dalšímu plošnému brždění kol ekonomiky. Vyvažovat tento trade-off, jak se anglicky nepěkně říká, je obtížné.
V jakém stavu se nyní podle vás nachází česká ekonomika. Kam se dostala po šesti týdnech v nouzovém stavu? A opravdu se těch „pouhých“ šest týdnů odrazí do tak hluboké ekonomické krize, která, jak předpovídají ekonomové, může být daleko rozsáhlejší než v roce 2008? Ano, bojím se, že dopad bude větší než u té poslední krize. Stále čekáme na data, která nám rozsah dopadů ozřejmí (např. VŠPV, ISPV-SES, atd.). Z longitudinálních šetření PAQ například vyplývá, že desetina lidí už pocítila snížení úvazků, což sice není vidět na úřadech práce, ale taková podzaměstnanost je také významným negativním rysem současné situace. Konečně celkový dopad tohoto ekonomického šoku (primárně nabídkového, druhotně poptávkového) opravdu hodně závisí na tom, jak se vládě teď v těchto dnech podaří zachovat zaměstnanecké vztahy pomocí kurzarbeit politik a podpořit likviditu v podnicích a předejít tak dominovým efektům v ekonomice. Konečně primárně závisí ekonomický dopad na účinnosti epidemiologických opatření, o kterých jsme už mluvili.
Co podle vás více uškodilo ekonomice v posledním měsíci – omezení výroby v klíčových podnicích nebo nízká spotřeba?
Je pěkné, že kladete empirické kvantitativní otázky, ale bez těch dat, o kterých jsem mluvil před chvílí, je zatím těžké toto rozklíčovat. Obecně dostupnost administrativních dat, která sbírá veřejná správa, a to včetně individuálních anonymizovaných dat, je z mého pohledu zásadní podmínkou racionálního řízení ekonomických opatření. Země jako SRN nebo i Maďarsko mají legislativu, která říká, že je přirozené data poskytovat a je to vlastník dat, kdo má důkazní břemeno vysvětlit, proč se data pro evidence-based policy making využít nedají. (Lékaře jistě nepřekvapí podobnost žargonu s evidence-based medicine).
Vláda přijala v nouzovém stavu celou řadu ekonomických opatření – jsou to programy Antivirus, Covid I., Covid II., úlevy pro podnikatele a živnostníky. Jaký je váš pohled ekonoma na tyto programy? Opatření Antivirus A a B mi přijdou smysluplná, odpovídají politikám, které byly úspěšně použity v mnoha evropských zemích v minulé recesi. Jde tu o udržení zaměstnaneckých vztahů ve firmách, které mají šanci na dlouhodobé přežití. Do budoucna je třeba tyto programy dobře cílit. Navýšil bych ale teď ještě na začátku míru spoluúčasti státu na náhradách mzdy v programu B a to z toho důvodu, že dnes se firmám vyplatí převést zaměstnance na částečné úvazky, což snižuje kupní sílu domácností a oslabuje pozici zaměstnanců do budoucna. Firmy, které dokážou úvazky svých zaměstnanců snížit, si pak o podporu Antivirus nepožádají.
Covid úvěrové garance a využití znalostí bank o úvěrovaných firmách v Covid III jsou v principu také dobrá myšlenka. Doufejme, že Covid III již bude kvantitativně významný. Z mého pohledu je ale vhodné použít také odklad sociálních odvodů za tržní úrok jako plošně dostupný, ale přitom ekonomickou motivací cílený program, který je administrativně snadný a rychlý, a který by mohl okamžitě dostat likviditu tam, kde nám chybí. Pokud by nabízený úrok byl vyšší než ten, který mají firmy běžně dostupný v bankách, pak by se do takového programu nezapojily firmy, které dodatečné prostředky akutně nepotřebuji. Takový program jsme navrhli v rámci aplikovaného think-tanku IDEA při NHÚ AV ČR již před měsícem. Dnes ho zvažuje vláda. Podobně vláda již schválila doporučení IDEA k insolvenčnímu řízení.
Jste členem týmu ekonomů, kteří mají navrhovat vládě ekonomická opatření, jak znovu nastartovat ekonomiku a zabránit výraznému propadu. Jak tento tým vlastně funguje? Rozdělili jste si práci v různých segmentech, anebo pracujete na jednotlivých opatřeních společně? Má být výsledkem vašeho týmu nějaký ucelený balíček ekonomických opatření, který následně doporučíte vládě?
Jsem členem Ekonomického poradního týmu Ústředního krizového štábu a zároveň členem Národní ekonomické rady vlády. Obě tato poradní tělesa fungují trochu jinak, ale obě mi přijdou užitečná. NERV má samozřejmě blízko vládě a diskutuje každý týden s premiérem a klíčovými ministry a ministryněmi konkrétní opatření. Díváme se zvlášť na krátkodobá a střednědobá opatření a připravujeme i návrhy na dlouhodobá opatření. V obou týmech jsem zapojen do pracovních skupin, které se věnují zaměstnanosti a trhu práce, což je má profesní specializace. Zároveň se snažíme propojit ekonomické a epidemiologické modely a data, protože bez epidemiologických dat je těžké modelovat ekonomické scénáře a dopady.
Vláda bude muset celou řadu ekonomických opatření předkládat formou zákazů či zákonných vyhlášek ke schválení parlamentu. Jak je v krizi důležitá rychlost práce parlamentu a shoda napříč politickým spektrem?
Pro krizi likvidity a pro formování ekonomických očekávání je rychlost opatření klíčová. Proto právě často doporučujeme opatření, která jsou administrativně málo náročná. Zároveň je ale vhodné zvažovat reformy, které nejsou zcela akutní, mohou projít standardním RIA procesem, politickým procesem, ale je třeba na nich začít pracovat již teď.
K výrobě se opět vrací automobilky Škoda Auto a Hynduai, jejich dodavatelé a celá řada dalších klíčových firem. Otázkou je, jak bude fungovat obchod, jaká bude poptávka. Jaké jsou vaše prognózy?
To jsou, jak se říká, dobré otázky. Elektromobilita v dané situaci, celkový stav poptávky, účinnost přijatých opatření, evropská koordinace a stav epidemie v celém světě, to jsou všechno vstupní faktory. Prognózy jsou něco, co ekonomové obecně nedělají. My umíme dělat krátkodobé technické předpovědi typu předpovědí počasí na tři dny dopředu. Také jsme užiteční v tom, jaké principy použít pro nastavení efektivních opatření. Od zubaře také očekáváte doporučení ohledně čištění zubů, ne prognózu, kdy se mi zkazí který zub.
Jak se promítne současná krize v cenách? A jakou roli by měla podle vás hrát v této době ČNB? ČNB je v ideální vstupní situaci pro udržení stability finančního sektoru díky velké zásobě korunové likvidity v bankovním sektoru, kterou může ČNB uvolnit omezením repo operací. Zároveň má akumulovanou velkou munici v eurech pro zmírňování skokových poklesů kurzu. Konečně se centrální banka teď nachází v nové situaci ohledně cenové hladiny. Místo práce s inflací bude pravděpodobně banka realizovat kvantitativní uvolňování, což jsou nástroje obsažené v novele zákona o ČNB, které jsou v posledních letech standardní součástí nástrojového vybavení centrálních bank. Samozřejmě ČNB nikdy nemá a ze zákona ani nemůže nakupovat přímo státní dluhopisy, může je nakupovat na sekundárním trhu v rámci udržení stability finančního sektoru a tlaku na úrokové míry.
Jakou roli bude hrát nyní politika EU. Dají se očekávat nějaké výraznější zásahy ve formě ekonomických opatření ze strany Evropské unie, anebo se Česká republika musí spolehnout na sebe? Evropská spolupráce je naopak úplně zásadní. Jednak potřebujeme koordinovat například pravidla pro kapitálové vstupy státu do firem vzhledem k potřebě udržet konkurenční prostředí společného trhu, jednak fiskální expanze v našich provázaných ekonomikách také není jen otázkou jednoho státu. A ještě důležitější je podle mne koordinace v přímém boji s epidemií. Pokud by Evropská komise zaštítila některé konkrétní typy např. serologických testů, jejich verifikaci, a navrhla, které dobře definované náhodné výběry testovat, např. EU-SILC, pomohlo by to k harmonizovanému měření stavu epidemie přes země EU a následně by to byl dobrý podklad pro koordinaci otvírání hranic.
Očekáváte nějaké reakce zemí Evropské unie ve vztahu k Číně? Myslíte si, že třeba velké korporace budou uvažovat o stažení výroby z Číny, případně že obchod mezi EU a Čínou ochladne? Globální obchod a integrace je největším tahounem celosvětového blahobytu a doufám, že v něm budeme pokračovat. Jednání s velkým a ekonomicky zásadním partnerem jako je Čína by ale právě také ideálně měla probíhat na úrovni EU a ne malých národních států. Náš společný evropský trh je největším ekonomickým prostorem na planetě a společně jsme jedním z hlavních hráčů např. v oblasti ekonomické regulace.
Jak důležité budou v současné době investice, a to jak do výroby, marketingu firem, ale i vědy a výzkumu?
Investice, a to veřejné, budou pro ekonomické oživení zásadní a nezbytné. Na všech poradních úrovních, do kterých jsem zapojen, zdůrazňuji nejen současný význam našeho výzkumu a vývoje pro boj s epidemií, od magnetických kuliček používaných při PCR testování po 3D tisk respirátorů, ale i význam budoucích investic do výzkumu a vývoje. Nejhorší, co by vláda mohla udělat, je začít šetřit na naší vědě.
prof. Ing. Štěpán Jurajda, Ph.D., vedoucí vědecký pracovník Národohospodářského ústavu AV ČR a profesor na CERGE UK. Člen RVVI, bývalý předseda OK4 a současný člen VR GA ČR. Člen Poradního ekonomického týmu při Ústředním krizovém štábu a člen Národní ekonomické rady vlády.
Neurobiolog a specialista na DNA diagnostiku Omar Šerý varuje před předčasným uvolňováním restriktivních opatření. Řízené promořování je podle něho velmi nebezpečné. „Nevíme, komu nákaza koronavirem přinese další zdravotní potíže. Promořováním bychom si mohli vyrobit obrovský soubor nepracujících invalidů,“ říká v rozhovoru prof. RNDr. Omar Šerý, Ph.D.
Nouzový stav v České republice byl schválen do konce dubna, ale už nyní se někteří politici a členové krizového štábu vyslovují, že by bylo dobré nouzový stav ještě prodloužit. Je podle vás správné dále držet všechna dosavadní opatření?
Určitě jsem podporovatelem dodržování zásadních opatření proti šíření koronaviru do doby, než si budeme jistí, že nebezpečí dalšího šíření infekce pominulo. Jedná se především o nošení roušek, mytí rukou. Také uzavření hranic pro volný pohyb osob do doby, než se situace v zahraničí uklidní, pokládám za klíčové. Věřím také, že čím přísnější a čím lépe dodržovaná pravidla na počátku, tím dříve se podaří obnovit běžný život. Postupné rozvolňování pravidel v době, kdy ještě nemáme vyhráno, může přinést další vlnu nakažených i mrtvých.
V České republice je nyní prokázáno zhruba 6 000 onemocnění COVID-19, ovšem nejrůznější experti se liší v odhadu, jaké je skutečné číslo nakažených v Česku – odhaduje se to od 10 po 40 procent nakažených. Ke které hranici toho intervalu se kloníte vy?
Náš rozhovor děláme 16. 4. 2020, což je třeba říci, než odpovím. Jsem si v současné době jistý, že v České republice nemáme více než 0,1% osob nakažených koronavirem SARS-CoV-2. Vycházím přitom nikoliv ze statistických výpočtů, ale z odhadu, založeném na znalosti přesnosti prováděných testů, počtů a výsledků testovaných osob, situace v ostatních státech atd. Zprávy o promořenosti populace tak vysokými procenty, o kterých hovoříte, vycházejí z dezinterpretací a nepochopení získaných dat. Navíc šíření těchto dezinformací pokládám za všeobecně škodlivé, kdy běžní lidé se pak budou domnívat, že už je stejně všechno jedno a nebudou dodržovat pravidla proti šíření koronaviru. Ze stejného důvodu považuji za škodlivé šíření informací, že je už virus na ústupu a že je možné začít pravidla ignorovat či rozvolňovat.
Predikce nakažených vycházela dosud z čísel, které dodávala Čína. Neví se ovšem, zda data z Číny odpovídají skutečnosti. Nejnovější studie z Itálie se spíše přiklání k verzi, kdy těch skutečně nakažených lidí bez příznaků, anebo s jen mírnými příznaky je daleko více, než se předpokládalo. Jaký je váš názor?
Údaje, které máme z evropských zemí, či z USA naznačují, že data z Číny nemusejí být přesná. Na druhou stranu, rozdíly v míře nakažlivosti a úmrtnosti mezi Čínou a jinými zeměmi mohou být ovlivněny různými faktory. Mezi těmito faktory může být odlišný léčebný přístup, genetické dispozice, věk a nemocnost pacientů v dané populaci na diabetes, kardiovaskulární choroby, nádorová onemocnění, předešlé zkušenosti Číny s epidemiologií SARS, snazší zavádění a dodržování restriktivních opatření v některých zemích atd. Co se týče zjišťování pozitivity na koronaviry, kromě DNA analýz existují také imunoanalytické metody zjišťující přítomnost protilátek proti koronavirům. Mezi imunologickými testy jsou rozdíly nejen v senzitivitě, ale také ve specifitě, kdy i kolem deseti procent výsledků může být falešně pozitivních, především pro protilátky IgM. Zjišťování promořenosti populace současně dostupnými imunologickými testy bude dávat nepřesné výsledky. Uvědomme si, že se jedná o první generaci imunologických testů a lze očekávat jejich vývoj, který povede k vyšší přesnosti, především specifitě. Navíc je třeba si uvědomit, že příznaky se u mnohých mohou vyskytnout se zpožděním. U mnohých pozitivně testovaných se vyvinou příznaky později než v době DNA pozitivního výsledku. Infikovaných osob, které v průběhu tří týdnů nerozvinou žádné příznaky, se uvádí kolem deseti procent. Mezi příznaky se řadí nejen plicní potíže, ale i průjmy, bolesti hlavy atd.
Jste odborníkem na DNA diagnostiku. Koronavirus má RNA genom, je to lepší nebo horší než kdyby to to byl „DNA virus“? V čem hlavně spočívá jeho nebezpečí?
Z hlediska DNA diagnostiky je RNA genom horší a dražší variantou. Citlivost analýz může být ovlivněna vyšší nestabilitou RNA, složitějšími postupy izolace RNA či nutností provádět reverzní transkripci před samotnou DNA analýzou, což DNA analýzu prodražuje. To všechno také snižuje citlivost metodiky. Koronaviry naštěstí nemají schopnost začleňovat svou genetickou informaci do lidského genomu, tak jak to činí např. HIV virus, což je z hlediska nebezpečnosti tohoto RNA viru pozitivní zpráva.
Překvapil vás osobně něčím tento nový typ viru – svou nebezpečností, rychlostí šíření či něčím dalším?
Hned v první německé studii, která popsala přenos z čínské návštěvnice na zaměstnance jedné společnosti, bylo po bližším prostudování dat jasné, že virem nakažený člověk přenesl virus na dalšího člověka již po čtyřiadvaceti hodinách od nákazy, zatímco ještě neměl žádné příznaky. Právě tento aspekt šíření viru, kdy díky nepřítomnosti symptomů nevíme, kdo je a kdo není infekční, je tím nepříjemným překvapením, které viru zajistilo vysokou schopnost se přenášet mezi lidmi bez povšimnutí.
Lidé po celém světě upínají naději k výzkumům léku nebo vakcíny, která by dokázala šíření viru zabránit. Kde jsou podle vás v současné době výzkumníci nejdále? Například vědecký tým z Galilejského výzkumného ústavu hlásil, že má k nové vakcíně blízko… Jsou to neověřené informace, anebo opravdu je tu naděje, že vakcína proti koronaviru by mohla být opravdu brzy na světě?
Jednak věřím, že v době, kdy první vakcíny budou k dispozici, tak už jich nebude třeba. Může to být někdy na jaře roku 2021. Vývoj vakcín trvá mnoho měsíců. Jednak si nejsem zcela jist tím, že při tom co o biologii viru víme, budou vakcíny dostatečně účinné. Je již dnes popsáno mnoho případů, kdy „vyléčení“ pacienti jsou po týdnech znovu PCR pozitivní a není ještě zcela jasné, zda v nich virus zůstal a reaktivoval se, nebo zda se nakazili znovu.
Jsou vědecké týmy po světě ve spojení, sdělují si například své poznatky z výzkumu nebo ty výzkumy jsou více méně tajné?
Situace ve světě je nyní taková, že se vědci spíše předhánějí v tom, kdo bude první. První práce budou široce citovány v příštích měsících a letech, což dotyčným vědcům zajistí tzv. citovanost a vyšší prestiž. Pokud mluvíme o evropských, amerických, japonských, australských vědcích, tak si rozhodně nemyslím, že by v současné době prováděli nějaký tajný výzkum koronaviru a nechávali si nějaké informace pro sebe.
V posledních dnech se v médiích diskutuje o tom, zda promořit či nepromořit obyvatelstvo. Jaký je váš názor? Zvládlo by české zdravotnictví nápor nemocných? A zachránilo by podle vás promoření obyvatelstva ekonomiku?
Řízené promořování populace koronavirem SARS-CoV-2 považuji za nesmyslné z mnoha důvodů a již jsem na toto téma veřejně hovořil. Nejedná se tu jen o zvládání náporu nemocných našimi nemocnicemi a zdravotníky, kteří jsou také jen lidé a nejsou to roboti, jak se dnes někdy zapomíná. Jde tu především o to, že netušíme, jaký vliv může mít koronavirus na každého z nás. Neumíme předpovědět, koho koronavirus zabije – ukazuje se, že to mohou být i mladí lidé, i když jich není tolik jako těch starších. Nevíme také, komu nákaza koronavirem přinese další zdravotní potíže. Ti, co přežili původní SARS, vykazují i v 50% nějaké dlouhodobé potíže jako je chronický únavový syndrom, deprese, úzkosti, potíže s dýcháním především při zátěži. Promořováním bychom si vyrobili obrovský soubor nepracujících invalidů, kteří by byly pro společnost velkou ekonomickou zátěží. Chceme pak veškerou zátěž přenést na sociální a zdravotní pojištění?
Jaký bude podle vás další scénář v Česku a ve světě. Už nyní se objevují zprávy o druhé vlně pandemie, která může být ještě silnější. Jak se bude nemoc vyvíjet a co by nakonec mohlo šíření nemoci COVID-19 zabránit?
Jsem přesvědčený, že další vlna pandemie nebude a pokud bude další vlna, tak to budou lokální epidemie, se kterými si už budeme umět poradit lokálně a situaci rychle stabilizovat. Věřím, že v průběhu měsíců budeme mít k dispozici léčiva, která pomohou zastavit případné další vlny. Víme už nyní o několika významných kandidátech, ke kterým přibydou další. Problém vidím v předčasném rozvolňování restriktivních opatření včetně nošení roušek, které v konečném důsledku bude spíše oddalovat dobu, kdy si budeme moci vydechnout. Každé další předčasné rozvolnění nám může oddálit dobu klidu o týdny. Čím přísnější restrikce a jejich dodržování, tím dříve si od restrikcí odpočineme a tím dříve budeme moci nastartovat ekonomiku. Stále věřím, že srpen je pro Českou republiku měsícem, kdy si vydechneme, což ale neplatí pro ostatní státy. Je otázkou, jak dlouho se potáhne koronavirová pandemie v ostatních státech světa, ale pevně věřím, že do Vánoc budeme mít už všude klid.
prof. RNDr. Omar Šerý, Ph.D. Neurobiolog, specialista na DNA diagnostiku. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, absolvoval několik stáží ve Francii a Austrálii. Od roku 1996 se specializuje na neurobiologii, molekulární psychiatrii a DNA diagnostiku. Přednáší a provádí výzkum v Ústavu biochemie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Je vedoucím Laboratoře neurobiologie a patologické fyziologie v Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd České republiky. Ve společnosti Elisabeth Pharmacon se podílel na vývoji soupravy pro DNA diagnostiku koronaviru. V Grantové agentuře České republiky je členem kontrolní rady.
Před šedesáti lety vyvěsil jeden z průkopníků české egyptologie profesor Zbyněk Žába u hrobky významného hodnostáře a vezíra ve starověkém Egyptě Ptahšepsese arabsky a anglicky napsanou cedulku „Pozor zde je pracoviště českého egyptologického ústavu“. Od té doby se česká egyptologie vypracovala díky novým a novým objevům na světové výsluní. Není tedy náhoda, že skvělé počínání našich dnešních vědců, zabývajících se historií starověkého Egypta, podporuje také GA ČR. Jeden z podporovaných projektů se jmenuje „Proměna egyptské společnosti v pozdní 5. dynastii dle dokladů z Džedkareova pyramidového komplexu“. O něm, ale především o fascinujícím pátrání po tajích starověké historie Egypta, jsme si povídali s řešitelkou projektu doc. PhDr. Hanou Vymazalovou, PhD. z Českého egyptologického ústavu. Právě její tým prozkoumal Chuyho hrobku a našel zde monument, který Archeology Magazine označil za jeden z 10 největších objevů roku 2019 a egyptské Ministerstvo pro památky za jeden z 5 nevýznamnějších objevů v Egyptě.
Proč jste si ke studiu vybrala právě téma starověkého Egypta a jak jste se k bádání o něm dostala? V čem je pro vás zajímavé, fascinující či inspirující?
Můj zájem o starověký Egypt se vykrystalizoval už na základní škole z širšího zájmu o historii, antiku a starověk. Egypt nabízí veliké množství různých úrovní, které lze zkoumat – od písma a jazyka, literatury, milostné poezie, přes náboženské představy a umění, až po památky typu pyramid nebo rozsáhlých chrámových komplexů. Různé typy pramenů lze vzájemně kombinovat, což je velice fascinující. Tato civilizace se rozvíjela po tisíce let a na první pohled se zdá neměnná a statická, ale při bližším pohledu lze zachytit postupný vývoj, období síly a jednoty, období úpadku, multikulturní trendy, silnou jednotící ideologii. Období, které označujeme za „historické“ trvalo přes 3000 let, k tomu ještě připočtěme dalších několik tisíc let vývoje prehistorických kultur, kdy Egypt nebyl ještě jednotným státem, ale už se zde rozvíjely představy, které později sehrály zásadní roli. Staroegyptská kultura navíc sehrála velice důležitou roli ve vývoji naší civilizace, najdeme zde kořeny vědních oborů, astronomie, základ kalendáře…
Archeologické práce v pyramidovém komplexu faraona Džedkarea v roce 2018 (foto Hana Vymazalová)
Můžete prosím přiblížit v čem je toto historické období zajímavé či inspirativní pro dnešní dobu?
Kromě archeologického výzkumu zkoumám texty, které poodhalují více o životě běžného člověka, pozadí všech těch překrásných a zajímavých monumentů. Například vědecké texty nesmírně přibližují život tehdejších lidí, protože v nich můžeme snadno poznat sami sebe – bolest břicha nebo kašel zažil každý a už i staroegyptští studenti se učili počítat třeba trojčlenkou. V hospodářských a administrativních záznamech z Abúsíru, které dlouhodobě zkoumám, se zase odráží běžný provoz institucí, které spravoval stát, a to zádušních kultů v pyramidových komplexech zemřelých panovníků a jejich propojení s královskou rezidencí. různými chrámy atp. V těchto textech najdeme neuvěřitelné podrobnosti o příjmech a výdajích zádušních kultů, rozpisy služeb kněží, kteří zde sloužili nebo výši jejich denních přídělů.
Co si máme představit pod pojmem „paleografie starohieratických textů“?
Jde o studium vývoje písma, formy znaků v nejstarší fáze egyptského jazyka na základě dokladů ze Staré říše. Oproti hieroglyfickému písmu se písmo hieratické používalo pro každodenní účely, včetně např. administrativních záznamů jako jsou abúsírské papyrové archivy, kterými se zabývám, stejně tak i pro různé nápisy na zdivu hrobek, jež zkoumáme, tzv. stavební grafita.
První pohled do zdobeného podzemí Chuyho hrobky (foto Hana Vymazalová)
Projekt spadající pod GA ČR, kterým se zabýváte, se jmenuje „Proměna egyptské společnosti v pozdní 5. dynastii dle dokladů z Džedkareova pyramidového komplexu“. Můžete prosím přiblížit proč se zaměřujete právě na toto historické období?
Důvodů je hned několik. Dlouhodobý výzkum Českého egyptologického ústavu FF UK v Abúsíru se zaměřuje na období 5. egyptské dynastie, kdy se začal nejstarší egyptský stát postupně proměňovat a započal tak vývoj, který o několik set let později vyústil v úpadek Staré říše. Náš projekt na tento český výzkum navazuje a rozšiřuje ho o další důležité prameny z jiné lokality. Zabýváme se vládou faraona Džedkarea, během které docházelo k významným společenským i náboženským změnám, jejich příčiny jsou ale zatím nejasné. Důvodem je částečně skutečnost, že dosud nebyla důsledně prozkoumána nejdůležitější památka té doby, totiž Džedkareův pyramidový komplex v jižní Sakkáře, který nám o jeho vládě může napovědět opravdu mnohé. Za Džedkareovy vlády, jež trvala přes čtyři desítky let, je totiž možné vysledovat (a datovat) změny, které lze považovat za vyvrcholení dříve započatého vývoje. Například právě za jeho vlády se změnila forma životopisů, jež si v hrobkách nechávali tesat ve svých hrobkách vysocí hodnostáři – zatímco dříve byl jediným původcem jejich úspěchu panovník, nyní najednou prezentují jakožto strůjce úspěchu sami sebe, moc krále tedy znatelně slábne. Zároveň probíhaly změny v oblasti náboženských představ a pohřebních zvyklostí, jejichž důvodům ještě zcela nerozumíme.
Jak takový projekt probíhá? Co vše zahrnuje? Jak se na něj připravujete?
Náš projekt zahrnuje terénní výzkum přímo v Egyptě i teoretickou část, tedy následnou analýzu získaných dokladů v širším kontextu. V Egyptě se zaměřujeme zejména na Džedkareův pyramidový komplex. Naší prioritou je prozkoumat královu pyramidu a přilehlý zádušní chrám, kde po stovky let probíhal králův zádušní kult, a také památku patřičně ochránit a zabezpečit. Během prvních dvou let řešení projektu jsme dokončili dokumentaci a celkovou konsolidaci vnitřních prostor pyramidy, zároveň probíhá podrobná dokumentace architektury zádušního chrámu, který obsahuje řadu na svou dobu výjimečných rysů. Komplex je sice již od starověku velice poničený, ale dosud lze rekonstruovat jeho původní plán a prozkoumat stavební postupy a použité materiály, které měly svou symboliku.
Práce v podzemí Chuyho hrobky (foto Hana Vymazalová)
Například pro dlažbu některých částí zádušního chrámu, kde probíhal Džedkareův zádušní kult, byl použit kalcit namísto tehdy obvyklého bazaltu. Zatímco bazalt odkazoval na černou zemi a její úrodnost, a tedy přeneseně vzkříšení, kalcitová podlaha symbolizovala čistotu. Současně dokumentujeme také tisíce zlomků reliéfní výzdoby, která obsahuje kromě obvyklých motivů i některá zcela jedinečná vyobrazení. V rámci projektu se nám podařilo prozkoumat i malé části pohřebiště, které králův chrám obklopuje. V sousedství králova zádušního chrámu jsme objevili vstup do pyramidového komplexu Džedkareovy manželky Setibhor a opodál hrobku hodnostáře Chuyho s nádherně zdobenou pohřební komorou, jež patří mezi vůbec nejstarší svého druhu v Egyptě. Právě tyto nové doklady nám pomáhají mapovat kousek po kousku Džedkareovu vládu.
V jakých pracujete v Egyptě podmínkách?
Hodně lidí mi při odletu přeje „hezkou dovolenou“, to asi ten Egypt. Ale skutečnost je trochu jiná. V terénu pracujeme šest dnů v týdnu od brzkého rána do odpoledne, než se příliš oteplí. I tak jsou teploty někdy i kolem 40 stupňů Celsia, na lokalitě není stín a slunce se navíc od písku a kamenné architektury hezky odráží. Občas se strhne písečná bouře. Uvnitř hrobek se zase potýkáme se stísněným prostorem a ohromnou prašností. Práce pokračuje i doma až do večera, kde je třeba zpracovat a utřídit pořízenou dokumentaci, zálohovat data, zorganizovat a připravit práci pro celý tým na další den. Během „volného“ pátku se musí stihnout vše ostatní. Přebýváme přímo ve vesnici Sakkára v domě, který patří egyptskému Ministerstvu pro památky, kde máme základní komfort, ale opravdu to není luxusní turistické středisko s bazénem.
Usazování kamenného obětního stolu na jeho původní místo v Chuyho kapli (foto Hana Vymazalová)
Z praktického hlediska pro nás nepříjemnou obtíž představuje velké zdražování, k němuž v Egyptě dochází po uvolnění měny v roce 2018. Důsledkem je, že ceny materiálu i služeb jsou nyní dvakrát až třikrát vyšší, než když jsme podávali žádost pro GA ČR, a stále stoupají. Schválený rozpočet ale nejde nafouknout. Snažíme se proto soustředit síly tak, aby byly dokončeny stěžejní části projektu, především výše zmíněný výzkum Džedkareova pyramidového komplexu. Další prioritou je nyní Chuyho hrobka – v tuto chvíli je důležitější ji ochránit, dokončit její restaurování a zpracovat nálezy než začít pracovat na dalším místě.
Jak víte, do jakých míst máte jít a pátrat?
Naším hlavním cílem je králův pyramidový komplex, který je vcelku zřetelně ohraničený ohradní zdí. Převážná část zádušního chrámu je dnes zakryta jen slabou vrstvou písku bez nálezů, protože už ve 40. a 50. letech 20. století zde pracovala egyptská archeologická expedice. Ta ale nikdy nezveřejnila výsledky své práce a jediný existující plán této památky je značně nepřesný. Právě to byl hlavní důvod, proč zde náš tým začal před 10 lety pracovat a postupně kousek po kousku dokumentovat pyramidu a zádušní chrám. Až v posledních letech jsme díky podpoře GA ČRu mohli začít pracovat i v místech, která zůstala dřívějšími archeology nedotčena. První z nich je severovýchodní sektor králova pyramidového komplexu, který pokrývalo 4–6 metrů původního pískového zásypu s velkým množstvím nálezů. Až v úrovni podlahy po 4 měsících intenzívní práce se ukázalo, že v tomto prostoru králův chrám končí a hned naproti se nachází vstup do pyramidového komplexu královny Setibhor.
Hana Vymazalová při dokumentaci nápisů v Chuyho hrobce (foto Mohamed Megahed)
K výzkumu Chuyho hrobky byl ale trochu jiný důvod. Pod povrchem pouště se rýsují zdi hrobek a není těžké vytipovat takové, které jsou na prominentních místech nebo mají nezvykle velké rozměry. Chuyho hrobku jsme vedli v patrnosti již po řadu let, protože se nachází hned vedle dnešní příjezdové cesty na kopci nad vesnicí a její východní stěna byla pod pískem zřetelně vidět. Snad proto přitáhla v roce 2017 pozornost moderních zlodějů. I když šlo jen o minimální zásah, místní inspektorát Ministerstva pro památky nás požádal, abychom zde co nejdříve provedli sondážní práce mapující stav památky. Vyplatilo se nám k tomuto kroku přistoupit na začátku 2. roku řešení projektu, kdy již práce v Džedkareově pyramidovém komplexu dostatečně pokročily a zároveň jsme měli časovou i finanční rezervu pro tento nový výzkum. Člověk totiž nikdy nemůže mít přesnou představu, co pod pískem najde. Očekávali jsme zničenou hrobku a našli jsme monument, který Archeology Magazine označil za jeden z 10 největších objevů roku 2019 a Ministerstvo pro památky za jeden z 5 nevýznamnějších objevů v Egyptě.
Můžete přiblížit laikovi v čem je tento objev tak významný?
Chuyho hrobka je výjimečná z několika důvodů. Její nadzemní část je poměrně dost zničená, ale měla velké rozměry a stavba samotná ukazuje, že majitelem byla velmi vlivná a důležitá osobnost své doby. Ke stavbě Chuy použil velmi kvalitní materiál, jeho obětní stůl nese královské rysy a královskou podobu také imituje podzemní část hrobky. Je to taková zmenšená verze podzemí královy pyramidy. A právě podzemí také skrývalo největší překvapení. Jedna z podzemních místností je totiž celá zdobena reliéfy s dochovanou polychromií. Barvy jsou i po 4400 let jasné, jako by je umělci nanesli teprve včera. Kvalita řemeslného zpracování ukazuje na špičkové umělce zřejmě z královských dílen. A v neposlední řadě – Chuyho zdobená komora je jednou ze dvou nejstarších svého druhu a díky tomu je zcela jedinečná. Je mnohem větší než pozdější standardizované zdobené pohřební komory a obsahuje výzdobné motivy, které do podzemních prostor jaksi nepatřily. Je to tedy jako přistihnout stavitele a umělce v procesu vytváření nového konceptu, nové podoby hrobek – podoby, která se teprve později měla ustálit. A právě tyto momenty nás velice zajímají.
Nemáte v zásobě nějakou zajímavou historku z vaší práce v Egyptě?
Zajímavé je pozorovat při práci naše místní dělníky. Aniž by o tom sami věděli, používají totiž stejné metody práce jako jejich staroegyptští předchůdci. Velké těžké bloky kamene přesouvají jen pomocí lan, páky a lidské síly. Jeden velký blok dokážou jen pár údery palicí „rozporcovat“ na několik vcelku pravidelných menších bloků. Jsou to nesmírně pracovití a srdeční lidé a mnozí z nich s námi pracují již léta.
Výzkum Džedkareova pyramidového komplexu probíhá s podporou GA ČR (foto Hana Vymazalová)
Česká Egyptologie požívá velkého renomé na celém světě. Čeští egyptologové spravují nejrozsáhlejší koncesi na pyramidových polích atd… Co je důvodem, že jsme ve zkoumání Egypta a jeho historie tak úspěšní a významní?
Je to možná tím, že český výzkum v Egyptě je dlouhodobý a systematický. Na české koncesi v Abúsíru, kde pracujeme už od 60. let, se pod vedením prof. Žáby, prof. Vernera i v posledních letech prof. Bárty podařila celá řada historicky významných objevů, které podstatným způsobem přispěly k pochopení období 5. dynastie a Staré říše. Důležitou roli hrají i vynikající vztahy s představiteli Ministerstva pro památky, bez jejichž podpory by naše působení v Egyptě bylo mnohem obtížnější. Samotný výzkum v Egyptě je ale jen začátek. Náš tým také klade důraz na následné zpracování dokladů a přípravu odborných publikací.
Co je Vaším pracovním snem/cílem – najít hrobku velekněze Imhotepa?
(Smích) Já si kladu spíše skromnější cíle. Byla bych ráda, kdyby se nám podařilo postupně prozkoumat co největší část Džedkareova pohřebiště a najít zde další informace o jeho osobě i královně Setibhor, o královské rodině, o změnách, jež za jeho vlády probíhaly. Například podél západní stěny Džedkareovy pyramidy se nacházejí velké hrobky, jež by mohly patřit členům královské rodiny, další hrobky se nacházejí dále na sever a také východně od pyramidy královny. Chuyho hrobka jasně ukazuje ohromný potenciál tohoto pohřebiště.
Jak jste spokojena se systémem GRIS a s ním spojenou administrativou?
Systém GRIS se zdá uživatelsky příjemný. Pouze v průběžných zprávách bych uvítala trochu větší prostor pro samotný text o proběhlém řešení.
Popisek k úvodní fotce: Mezinárodní tým zahrnuje odborníky z ČR, Rakouska, Německa a Egypta, včetně několika českých a egyptských studentů (foto Mohamed Megahed)
Biologická rozmanitost není rovnoměrně rozložena na zemském povrchu. Ať už ji měříme počtem druhů, počtem nějakých vyšších taxonů (rodů, čeledí) nebo nějakým odvozeným indexem. Obecně platí že biodiverzita klesá od rovníku pólů a většina druhů žije v tropech. Ani v rámci tropů ale toto rozložení není rovnoměrné, na souši jsou ta nejrozmanitější místa na úbočí hor, zatímco některé nížiny jsou relativně chudé, v moři je to ještě složitější. Existuje obrovské množství teorií a hypotéz proč žije většina druhů v tropech a proč jsou různá místa různě biologický rozmanitá, některé se datují už od Alexandra von Humboldta a Charlese Darwina.
S existencí mnoha teorií a hypotéz se nechtěl smířit tým pod vedením profesora Davida Storcha z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK. V rámci projektu „Je biologická diverzita omezená? Cesta k rovnovážné teorii biodiverzity“ se mu podařilo vytvořit světově unikátní teorii, která rozdíly v biologické diverzitě na povrchu Země vysvětluje. Poznatky z projektu získaly mezi odbornou veřejností velký ohlas. Výsledkem je celkem 13 velmi kvalitních publikací.
Lze říct, že česká věda v oblasti tzv. zelené biologie dosáhla díky lidem jako je právě profesor David Storch vynikajícího mezinárodního věhlasu a stala se v uplynulých desetiletích i díky podpoře GA ČR zcela konkurenceschopnou v tom nejširším celosvětovém kontextu. O významu projektu svědčí také skutečnost, že profesor Storch získal nedávno velký grant EXPRO, který mu umožní ve výzkumu dále pokračovat.
Pane profesore můžete stručně popsat, co bylo hlavním cílem projektu?
Podstata projektu se týkala sporu o to, do jaké míry je biologická rozmanitost na různých místech světa daná tím, že existují nějaké její limity. Tzn. pro každé území je daný nějaký počet druhů, který tam může žít v rovnováze a větší počet už to území neuživí. My jsme zkoumali, do jaké míry toto platí nebo neplatí. Proti tomuto pohledu existuje odlišná představa, která v principu říká, že žádné limity nejsou a že příroda je nenasycená a že druhů by mohlo být mnohem více. Projekt byl zaměřen na vytvoření teorie těchto limitů a jejím testování. Zkoumali jsme tedy, proč je na různých místech na zemi různý počet druhů, zda je to kvůli zmíněným limitům, co vytváří tyto limity, jak je poznáme atd.
Proč jste se rozhodli v projektu zkoumat právě toto téma?
Rozdíly v diverzitě na povrchu Země se zabývám již dvacet let. Je to obecně velké téma, velká otázka. Došel jsem k tomu, že za biologickou diverzitou musí být nějaké limity. To sice nebyla nová myšlenka, byla ale dlouho opouštěna, já jsme v ní ale věřil a rozhodl jsem se ji prozkoumat. Limity mají zásadní vliv na to, co se s biologickou diverzitou bude dít v budoucnosti. To je zásadní věc. Pokud limity existují a počet druhů je hodně blízko rovnovážnému stavu, tak jakékoliv odebrání zdrojů z biosféry činností člověka ty rovnovážné počty ovlivňuje.
Jak jste získávali data, abyste mohli takovou teorii vytvořit?
Primárně jsme čerpali již hotová data z celého světa, vycházeli jsme také z poznatků projektu, který tomuto předcházel. Máme například mapy diverzity druhů na různých místech a ty analyzujeme. Kromě toho získáváme data vlastním terénním výzkumem, hlavně v Africe.
Co považujete za největší úspěch projektu?
Nejcennější část je v tom, že jsme vytvořili funkční teorii. Na začátku byla formulována velmi vágně, dnes ji máme formulovanou i matematicky. V rámci projektu jsme měli ještě mnoho podprojektů, některé z nich jsme splnili beze zbytků, některé jsme museli modifikovat, jiné jsme opustili, protože jsme zjistili, že je to slepá cesta. Některé jsme nestihli rozpracovat a budeme na nich pokračovat.
Jak dlouho jste na projektu pracovali a kolik lidí se na něm podílelo?
V týmu jsem měl dvě postgraduální studentky a dva postdoktorandy. Měli jsme ale také řadu zahraničních spolupracovníků.
Platí vaše závěry stejně jak pro zvířata, tak i pro rostliny?
My věříme, že ano. Pro rostliny máme ale méně dat a je to u nich složitější v tom, že rostliny samy vytvářejí prostředí. Naše teorie je ale obecná, jakkoli konkrétní parametry budou specifické pro různé skupiny.
Jak moc ty limity ovlivňuje člověk?
Data, která jsme studovali, ta člověk dosud příliš neovlivnil. Je to proto, protože globální data jsou sbíraná za dlouhou dobu, kdy vliv člověka ještě nebyl moc znát. Je ale jasné, že člověk biologickou diverzitu ovlivňuje hodně. Zatím se to neprojevuje v těch největších škálách, ale v těch malých jednoznačně. Odebírá zdroje v přírodě a zvyšuje kolísání jejich množství, a to diverzitu – podle naší teorie – samozřejmě ovlivňuje. Může ji ovlivnit také pozitivně, protože ty rovnovážné stavy závisí i na tom, jak moc se druhy šíří a dnes se šíří opravdu hodně. Je tady vlna biologických invazí, kdy se exotické druhy šíří z kontinentu na kontinent, což lokální diverzitu zvyšuje.
Ve kterých oblastech se biologická diverzita nejvíce zvyšuje?
Například v Severní Americe, ale i třeba v Evropě. Týká se to i různých přírodních rezervací, kde počet druhů roste vlivem šířením těch nepůvodních druhů. Rychlost šíření je jednoduše, speciálně u rostlin, rychlejší než jejich vymírání. To ale podle mého názoru nebude dlouho trvat.
Která část světa je, co se týká biologické diverzity, nejbohatší?
Tropické podhůří And, například v Ekvádoru a v Peru. Je tam velká produktivita prostředí, kombinace klimatických podmínek je velmi příznivá. Jsou tam hory, které zřejmě podporují vznik druhů, protože vytvářejí různé bariéry. Jednoduše řečeno se tam sešly ty nejlepší vlivy. Ty důvody se ale přesně neví. Podle mě je to kombinace příznivého klimatu a topografie, která vede k rychlému vznikání nových druhů.
Profesor Daniel Storch
Bude možné vaše poznatky využít v praxi?
Myslím si, že mít teorii toho, čím je regulována biologická diverzita, je důležité, například pro management chráněných území, ale i pro přemýšlení o tom, co se v budoucnu stane s celými kontinenty. Ty naše poznatky slouží jako obecné vodítko. Dokážeme říct, proč na nějakém kontinentu je více druhů a jak je udržovat.
Jak si stojí váš projekt ve srovnání s ostatními výzkumy na toto téma?
Troufnu si říct, že nikdo jiný na světě neudělal tak důkladnou teorii, jak ty limity fungují. Teorii jsme publikovali v nejprestižnějším ekologickém časopise na světě. Z tohoto hlediska jsme hodně napřed.
Jakou roli v tom hraje GA ČR?
Samozřejmě zásadní, moje výzkumy financuje primárně GA ČR. Na tento typ výzkumu je to ideální partner, nepotřebuji nějaké závratné částky, protože hodně dat již existuje. Zatím jsem spokojený.
Jak jste spokojen se systémem GRIS a s ním spojenou administrativou?
Nemám s tím problém, ani nemyslím, že by to šlo nějak zásadně zjednodušit. Zvykl jsem si a v zásadě mi to vyhovuje.
Co planetka, to jiný tvar a velikost. Některé jsou kulaté, jiné naopak protáhlé či jinak nepravidelné. V rámci mezinárodní spolupráce jsme se podíleli na pozorování jedné z největších – planetky Pallas. S překvapením jsme zjistili, že vypadá jako obří „golfový míček“. Je sice kulatá, ale povrch má pokrytý množstvím kráterů.
Planetka (2) Pallas, pojmenovaná po řecké bohyni moudrosti, byla objevena v roce 1802. Díky své velikosti, která je asi sedminová ve srovnání s Měsícem, se řadí na třetí místo v oblasti hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Rovina její dráhy je neobvykle skloněná vůči dráhám ostatním planetek. Důvod tohoto sklonu je ovšem nejasný.
V článku Marsset a kol. (2020), publikovaném v prestižním časopise Nature Astronomy, ukazujeme detailní snímky povrchu planetky Pallas. Poprvé máme rozlišení dostatečné pro identifikaci jednotlivých povrchových útvarů – kráterů. Náš tým, vedený Pierrem Vernazzou z Laboratoire d’Astrophyisque de Marseille ve Francii, získal snímky planetky Pallas pomocí adaptivní optiky na přístroji SPHERE, umístěném na dalekohledu VLT. Jedná se o jeden ze čtveřice největších dalekohledů Evropské jižní observatoře, s průměrem zrcadla 8 metrů. Pallas jsme pozorovali ve dvou různých obdobích, vždy v době, kdy byla na své dráze co nejblíže Zemi. Tak jsme dosáhli největšího možného rozlišení a rozpoznali nejvíce detailů na povrchu.
Fotografie pořízené 28. října 2017 (jižní polokoule) a 15. března 2019 (severní polokoule). Na obou polokoulích je vidět mnoho velkých kráterů, na té jižní pak i jasná skvrna připomínající usazeniny soli na Ceresu.
Během dvou pozorovacích sezón (2017 a 2019) jsme získali 11 sérií snímků. Díky otáčení Pallas kolem své rotační osy zachycují povrch z různých úhlů. Snímky byly podrobeny matematickému zpracování (dekonvoluci). Ze snímků pak byl inverzními metodami odvozen tvar ve 3D. Vytvořili jsme také mapu kráterů a změřili jejich četnost poblíž rozhraní světla a stínu, kde bývají nerovnosti dobře pozorovatelné.
Domníváme se, že zjizvený povrch planetky Pallas je důsledkem velmi skloněné oběžné dráhy. Zatímco většina planetek hlavního pásu se pohybuje po dráhách mírně výstředných a mírně skloněných, podobně jako auta na závodním okruhu, Pallas se pod vysokým úhlem „probíjí“ hlavním pásem. Jakékoliv srážky, které Pallas zažije, jsou daleko ničivější než srážky mezi planetkami na podobných drahách, neboť vzájemná rychlost je více než dvojnásobná. Pallas je zřejmě nejkráterovanějším tělesem, který jsme doposud v hlavním pásu zaznamenali.
Celkem jsme identifikovali 36 kráterů o průměru větším než 30 kilometrů. Pro srovnání, 30 km odpovídá přibližně pětině průměru kráteru Chicxulub, jehož vznik souvisí s vyhynutím dinosaurů před 65 miliony lety. Odhadujeme, že tyto krátery pokrývají přinejmenším 10 procent povrchu Pallas, což potvrzuje správnost domněnky, že její historie zaznamenaná krátery byla extrémní ve srovnání s ostatními tělesy sluneční soustavy.
Řada simulací srážek mezi Pallas a menšími planetkami hlavního pásu. Vzájemná rychlost terče a projektilu dosahovala 12 km/s; rychlosti výhozu většiny úlomků jsou řádově srovnatelné s únikovou rychlostí 300 m/s.
Abychom pochopili, jak tato historie pravděpodobně vypadala, provedli jsme řadu simulací Pallas a jejich interakcí s ostatními planetkami hlavního pásu během posledních 4 miliard let, což přibližně odpovídá stáří sluneční soustavy. Totéž jsme učinili pro Ceres a Vestu, uvažujíc přitom velikost, hmotnost a danou dráhu, stejně jako rozdělení velikostí a rychlostí objektů v hlavním pásu. Zaznamenali jsme každou událost, kdy došlo k simulované srážce s Pallas, Ceresem či Vestou, která vytvořila kráter o průměru alespoň 40 km (což je velikost většiny kráterů pozorovaných na Pallas).
Zjistili jsme, že 40kilometrový kráter na Pallas může vzniknout srážkou s podstatně menším objektem než tentýž kráter na Ceresu nebo Vestě. Protože menší planetky v hlavním pásu jsou výrazně početnější než ty větší, znamená to, že Pallas má větší pravděpodobnost srážky a kráterování než ostatní dvě tělesa.
„Pallas zažívá dva až třikrát více srážek než Ceres a Vesta a její skloněná dráha zřejmě vysvětluje její zvláštní povrch, odlišný od ostatních dvou těles“, říká Marsset.
Na základě získaných snímků se podařilo učinit další dva objevy: na jižní polokouli se nachází jasná skvrna a na rovníku výjimečně velký kráter (pánev). Co se týká kráteru, jehož průměr se odhaduje na 400 km, zjišťovali jsme, čím mohl být vytvořen. Simulovali jsme dopady různých těles do oblasti rovníku a sledovali fragmenty, které přitom byly vymrštěné z povrchu Pallas.
Podle našich simulací se zdá, že velká impaktní pánev je důsledkem srážky před asi 1,7 miliardami let s tělesem o průměru mezi 20 a 40 kilometry. Úlomky tehdy vyhozené do prostoru se dodnes nacházejí na dráhách podobných jako má Pallas dnes.
Typické dráhy planetek hlavního pásu (černé křivky) a skloněné dráhy planetky Pallas a členů její rodiny (červeně a žlutě).
„Vznik pánve lze velmi dobře vysvětlit. Souvisí se současnou rodinou planetek Pallas“, říká spoluautor Miroslav Brož z Astronomického ústavu Univerzity Karlovy.
Původ jasné skvrny objevené na jižní polokouli Pallas je však nejasný. Zatím nejlepší hypotéza je, že se jedná o usazeniny solí. Na základě získaného modelu tvaru byl spočten objem Pallas, což v kombinaci se známou hmotností dává průměrnou hustotu. Ta je opět odlišná od Ceresu a Vesty a odpovídá směsi vodního ledu a silikátů. Postupně se led v nitru planetky roztavil a silikáty se tak hydratovaly, čímž mohly vzniknout soli, které později odhalil nějaký impakt.
Chybějící díl skládačky bychom mohli najít poněkud blíž, těsně u Země. Každý prosinec mohou vizuální pozorovatelé sledovat úžasný úkaz známý jako Geminidy. Jedná se o meteorický roj pocházející z úlomků planetky (3200) Phaeton, která sama je pravděpodobně jedním z úlomků Pallas, jenž se náhodou dostal na dráhu křížící dráhu Země. Zvýšený obsah sodíku v Geminidách, který je znám dlouho, Marsset a kol. vysvětlují jako důsledek pozorovaných solných skvrn na původním mateřském tělese,tedy Pallas.
„Lidé navrhovali vyslat k Pallas miniaturní, levné satelity“, říká Marsset. „Nevím, jestli se projekt uskuteční, ale určitě by nám o povrchu Pallas a původu jasné skvrny prozradil mnoho.“
———————-
Z Astronomického ústavu UK se na tomto výzkumu podíleli Josef Hanuš, Miroslav Brož, Pavel Ševeček a Josef Ďurech. Josef Hanuš, Josef Ďurech a Pavel Ševeček byli podpořeni grantem GAČR 18-09470S (hlavní řešitel Josef Hanuš, článek spadá primárně do tohoto grantu). Miroslav Brož byl podpořen grantem GAČR 18-04514J (hlavní řešitel Josef Ďurech).
———————–
Cílem projektu „Pokročilé studie patogeneze západonilské virové horečky směřující k novým terapeutickým strategiím“ byl návrh, syntéza a testování nových nukleotidových a nukleosidových analogů proti viru západonilské horečky a dalším flavivirům (virus Zika, virus klíšťové encefalitidy…) a ověření jejich účinku v kombinaci s imunomodulačními látkami. Projekt má význam pro terapii závažných infekčních onemocnění i pro edukaci pre a postgraduálních studentů. Vynikající výsledky projektu byly publikovány v 18 článcích s impakt faktorem. O detailech jsme si povídali s docentem Danielem Růžkem z Výzkumného ústavu veterinárního lékařství.
Proč jste se rozhodl věnovat v projektu právě tomuto tématu?
Flaviviry jsou patogeny globálního významu – mnohé z nich jsou přenášené bezobratlými přenašeči (komáry či klíšťaty) a způsobují každoročně stovky milionů lidských infekcí. Kromě Antarktidy se flaviviry vyskytují na všech kontinentech. U člověka způsobují široké spektrum klinicky manifestních onemocnění – od mírných horečnatých nákaz až po závažné a život ohrožující encefalitidy či encefalomyelitidy. Infekce některými flaviviry má teratogenní účinky, jiné jsou například původci krvácivých (hemoragických) horeček. Proti několika flavivirovým nákazám existuje možnost účinné vakcinace, proti žádnému flaviviru ale nebyla doposud schválená účinná terapie. Výzkum flavivirů a zejména možností protiflavivirové terapie tak představuje globální prioritu.
Náš projekt byl primárně zaměřen na studium flaviviru západonilské horečky (West Nile virus) a vývoj a testování specifických antivirotik (virostatik) účinných proti tomuto viru. Virus západonilské horečky původně cirkuloval pouze v Africe, dnes však můžeme hovořit o jeho kosmopolitním výskytu. Virus se může brzy stát zdravotní hrozbou i v České republice – například v roce 2018 byl v ČR zaznamenán první případ úmrtí pacienta, který se nakazil virem západonilské horečky na území Jihomoravského kraje. V rámci projektu jsme se ale zaměřili i na další flaviviry, které mají značný medicínský význam. V roce 2015 se začal dramaticky šířit zejména v oblastech Střední a Jižní Ameriky flavivirus Zika. Zjistilo se, že infekce tímto virem může u těhotných žen závažným způsobem poškodit vývoj plodu a způsobit mimo jiné tzv. mikrocefalii.
To samozřejmě byla pro nás výzva, která nakonec byla korunovaná úspěchem – jako první na světě jsme prakticky ve stejný okamžik jako belgičtí vědci popsali vůbec první účinné nízkomolární látky, které vykazovaly vysoký inhibiční účinek proti tomuto viru. Tento objev tehdy stal mediální senzací a setkal se s velkým zájmem i v odborných kruzích. Kromě viru západonilské horečky a viru Zika jsme se v rámci našeho projektu zaměřili, byť okrajově, i na další flavivirus, virus klíšťové encefalitidy. Ten je nosným předmětem výzkumu naší laboratoře a představuje dlouhodobý problém nejen v ČR, ale i řadě dalších zemí euroasijského kontinentu. Naším cílem tedy bylo přispět jednak k poznání mechanismů, které jsou zapojeny při vzniku těchto onemocnění, a především identifikovat látky s antivirovým účinkem, které by měly potenciál být v budoucnu využity jako léky na tyto infekce.
Pracovníci zapojení do projektu, RNDr. Martin Palus, Ph.D., a Mgr. Václav Hönig, Ph.D., při práci ve virologické laboratoři s vysokým stupněm biologického zabezpečení. Foto: Biologické centrum AVČR.
Můžete laikovi přiblížit, co přesně jste v projektu zkoumali/chtěli zjistit?
Projekt měl dvě základní roviny. V první části jsme zkoumali mechanismy patogeneze západonilské horečky a dalších vybraných flavivirových nákaz, tedy to, jakým způsobem se virus šíří v organismu, kde se lokalizuje, jaké buňky preferenčně napadá a jaké tkáně a orgány narušuje. Druhá rovina se týkala přímo vývoje a testování antivirových látek účinných proti viru západonilské horečky a dalším flavivirům. V rámci první části jsme také vytvořili vhodné laboratorní modely flavivirové infekce, ať už založené na buněčných kulturách či laboratorních zvířatech, které pak byly následně využity při testování potenciálních antivirotik a charakterizace jejich mechanismu účinku. Cílem projektu tak bylo pochopení procesů, ke kterým dochází v organismu napadeném virovou infekcí, a identifikace látek, které mají antivirový účinek, a tedy potenciál být využity jako protivirové léky.
Jak a kde projekt konkrétně probíhal, jaké metody jste použili?
Vzhledem k náročnosti projektu jej bylo nutné realizovat na třech spoluřešitelských pracovištích – v Laboratoři emergentních virových nákaz, která je společným pracovištěm Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně a Parazitologického ústavu Biologického centra AVČR v Českých Budějovicích, a dále v Ústavu biologie obratlovců AVČR ve Valticích (prof. RNDr. Zdeněk Hubálek, DrSc., doc. RNDr. Ivo Rudolf, Ph.D.) a v Ústavu organické chemie a biochemie AVČR v Praze (Mgr. Radim Nencka, Ph.D.). Jednalo se tedy o společné úsilí virologů, odborníků v oblasti medicínské zoologie a medicinálních chemiků. Většina práce se tedy odehrávala převážně v laboratořích organické chemie (syntéza látek) a ve virologických laboratořích.
Vzhledem k tomu, že virus západonilské horečky je nebezpečným patogenem člověka, veškerá práce se životaschopným virem se musí odehrávat v laboratořích s vysokým stupněm biologického zabezpečení (BSL-3). Jedná se o laboratoře s omezeným přístupem, ve kterých je udržován podtlak vzduchu a odsávaný vzduch je filtrován speciálními HePa filtry, které mají póry tam malé, že dokáží zachytit i virové částice. Pracovníci nosí v laboratoři speciální jednorázové obleky a přes hlavu mají kuklu s přívodem vzduchu. Částečně výzkum probíhal i v terénu, kde se kolegové z Ústavu biologie obratlovců věnovali monitoringu výskytu viru západonilské horečky v komárech a izolovali zajímavé nové kmeny viru lišící se svými biologickými vlastnostmi, které byly následně využity v experimentech zaměřených na patogenezi onemocnění a též při testování antivirových látek. Samotné experimenty byly prováděny na buněčných kulturách a s využitím laboratorních myší. Kvůli komplexnosti problematiky není možné veškeré testy na laboratorních zvířatech nahradit alternativními metodami.
V případě testování antivirových látek byly provedeny počáteční pokusy na buňkách a pouze takové látky, které v těchto podmínkách vykazovaly nejlepší antivirový účinek a nejnižší toxicitu, byly následně vybrány pro testování na myších. Pomocí těchto experimentů jsme nakonec identifikovali látku, která vykazovala vysoký léčebný efekt, kdy v případě podání látky přežívalo 90-100 % jedinců infikovaných smrtelnou dávkou viru. Látka kromě toho měla schopnost potlačit množení viru v těle infikovaného organismu a mírnila neurologické příznaky.
RNDr. Martin Palus, Ph.D. při práci ve virologické laboratoři s vysokým stupněm biologického zabezpečení. Foto: Biologické centrum AVČR.
Co bylo v projektu nejtěžší?
Problematika vývoje a testování antivirových látek je mimořádně kompetitivní. Existuje celá řada konkurenčních skupin, které se věnují podobné problematice a mnohdy jde doslova o závod, kdo s daným objevem přijde jako první. Již nejednou se nám stalo, že s tématem, kterému jsme se intenzivně věnovali a které jsme již finišovali, nás předběhla konkurenční skupina. Na druhou stranu vím, jsme zase již několikrát předběhli my je, a to se mnohdy jedná o týmy s lepším zázemím a neporovnatelně většími finančními prostředky na výzkum. Když vypukla epidemie viru Zika, jednalo se doslova o závod. Tehdy nebylo ani jednoduché virus pro pokusy získat, protože virové sbírky byly naprosto zahlceny požadavky z celého světa.
Nám se podařilo virus nakonec získat od spřátelené laboratoře v zahraničí a ihned jsme zahájili testování přednostně látek, u kterých jsme již věděli, že účinkují proti viru západonilské horečky a viru klíšťové encefalitidy – předpokládali jsme, že podobný efekt bude pozorován i proti viru Zika. Znamenalo to pro nás dlouhé večery a víkendy strávené v laboratoři, ale tato strategie se ukázala být správnou. Nakonec jsme své výsledky publikovali jako první na světě, prakticky ve stejný okamžik jako belgická skupina, která identifikovala antivirový efekt proti viru Zika u zcela identické molekuly.
Jak je možné zjištěné informace využít v praxi?
Ne každá látka, která má antivirový účinek, se nakonec stane lékem. V každém případě i pouhý popis antivirového účinku u konkrétní molekuly má svůj smysl. Na základě takového zjištění totiž mohou chemici syntetizovat příbuzné molekuly, mohou se testovat různé možnosti kombinační terapie a podobně. Každé takové zjištění tak otvírá další, dříve netušené možnosti. V našem případě však přesto známe jednu látku, která již má k použití u pacientů relativně blízko. Jedná se o látku, která je v tuto chvíli ve druhé fázi klinického testování u lidských pacientů infikovaných virem žluté zimnice. Naše laboratoř objevila, že tato látka účinkuje i proti viru západonilské horečky, viru Zika a viru klíšťové encefalitidy. Pokud tedy bude nakonec schválená pro terapii žluté zimnice, již bude jen krůček k jejímu použití i pro tyto další flavivirové nákazy. Nezbývá než doufat, že veškeré testy dopadnou dobře.
Daniel Růžek
Na čem aktuálně pracujete a jaké jsou vaše plány?
Vývoj a testování potenciálních antivirotik aktivních proti flavivirům i nadále pokračuje. Věnujeme se především viru klíšťové encefalitidy. Problematikou klíšťové encefalitidy se zabýváme i z hlediska poznání patogeneze onemocnění – zajímá nás, jakým způsobem virus proniká do mozku hostitele, jaké konkrétní buněčné typy v mozku virus napadá, jak probíhá imunitní odezva v infikovaném mozku a v periferních tkáních. Snažíme se také nalézt konkrétní geny v genomu pacienta, které předurčují závažnost klinického průběhu klíšťové encefalitidy. Kromě toho pracujeme i na vývoji účinné imunoterapie či post-expoziční profylaxe klíšťové encefalitidy, založené na použití lidských monoklonálních protilátek. V takovém případě by bylo možné aplikovat imunoglobulinový preparát již po odstranění přisátého klíštěte – podání protilátek by pak snížilo riziko rozvoje onemocnění. V tomto směru je náš výzkum ale stále ještě v plenkách.
Jak jste spokojen se systémem GRIS a s ním spojenou administrativou?
Velmi oceňuji snahu Grantové agentury ČR snížit administrativní zátěž spjatou s řešením projektů. Má dosavadní zkušenost se spoluprací s GA ČR je zcela pozitivní. Systém GRIS je uživatelsky přátelský a jednoduchý.
Historická věda se tradičně zabývala popisem a analýzou vládnoucích dynastií, bitev, válek a převratů. Výzkum každodennosti zůstával dlouho ve stínu „velkých dějin“. Přitom pramenů, které nám dovolují nahlédnout do životů urozených, ale i městských a vesnických rodin, není málo. Dokládá to unikátní publikace Děti a dětství – od středověku na práh osvícenství vydaná Historickým ústavem AV ČR a nakladatelstvím NLN.
Kniha vznikla v rámci grantového projektu Dítě ve středověku a raném novověku v českých zemích, jehož hlavní řešitelkou je Dana Dvořáčková-Malá. Položili jsme jí pár otázek:
Takto komplexně pojatá práce na téma dětství v dějinách u nás prozatím chyběla. Čím to je a co je na knize novátorské?
Chyběla proto, že se tématu nikdo komplexně nevěnoval a takto soustavně středoevropský prostor českých zemí neřešil. V knize je citováno několik dílčích studií, které vznikly, ale to bylo všechno, výjimkou zůstávají pouze knihy Mileny Lenderové pro 19. století. Pro středověké a novověké období se takto tématem nikdo nezabýval. Bylo potřeba sestavit tým a vést ho rovněž editorsky s jasnou koncepcí. Bylo pro nás klíčové najít maximální možné informace v pramenech a sama suma zjištěných informací byla překvapivá a s ohledem na záměr přínosná. Na začátku práce stál grantový projekt (GAČR), který jsme vedla jako řešitelka. A pokud se ptáte na to, co je novátorské, je to právě to, že je kniha široce pojatá, což znamená, že děti byly sledovány ve všech sociálních vrstvách (urozené – panovnický dvůr, šlechta), městské a venkova. Současně byly unikátně a záměrně oddělovány teoretické texty o dětství od reálných dokladů o životě dětí nebo skupin dětí.
Tématem se zabýváte dlouhodobě. Je přesto něco, co Vás při práci na knize překvapilo? Nějaký nový zásadní objev nebo úhel pohledu?
Zásadní bylo právě odkrytí množství teoretických spisů, které se vyjadřovaly k dětem a zejména ke správné (v řeči pramenů tzv. dobré) výchově, včetně vzdělávání, a to skutečně od středověku po 18. století. Stejně tak prameny právní povahy (právní knihy a zákoníky) obsahují pasáže k dětem (nejčastěji pro dědictví, poručenství nebo postavení manželských a nemanželských dětí). Děti pak různou měrou zachytily i vyprávěcí prameny (žánrová literatura nebo kroniky, paměti, zejména i rodinné paměti). Nový úhel pohledu vedle oddělení teoretizujících spisů pak znamenalo právě studium všech sociální vrstev společnosti, kde jsme sledovali život v rodinném kruhu i mimo něj (např. při osiření, v životě levobočka apod.).
Najít vzpomínky žen (matek, opatrovatelek), které se staraly v minulosti o děti, je asi téměř nemožné. Dějiny zapisovali muži. Přesto existují – např. vzpomínky dvorní dámy Heleny Kottannerové, která popsala nečekané detaily dětství Ladislava Pohrobka. Vědělo se o tomto pramenu?
Ženská tvorba minulosti (i když vznikala v menším měřítku) je našim čtenářům málo známá. Paměti Kottannerové jsou samy o sobě unikátní, kromě kojeneckého období Ladislava Pohrobka přinášejí totiž i nebývalý vhled do dvorského prostředí a osobní vzpomínky dvorní dámy jsou tak nesmírně cenné. Tento typ pramene odpovídá vznikem 15. století, kdy se postupně objevuje i více korespondence urozených žen také v u nás. Vzpomínky H. Kottannerové jsou jinak známým textem, vyšly jako edice ve slovenském překladu. Problém tkví spíše v tom, že byly zatím historiky málo využity.
Premisa publikace vychází z toho, že dějiny dětství nelze omezovat pouze na atraktivní náměty – co tím přesně myslíte? Jaké náměty považujete za neatraktivní či upozaděné?
Atraktivní byli zejména levobočci králů, jako stále opakované téma s příchutí skandálu. Přitom pohled pouze na postavení nemanželských dětí panovníků zcela život levobočků v minulosti zkresluje. Pokud se královský otec totiž rozhodl o své takto zrozené děti postarat, dopřál jim zpravidla důstojný život a dosáhl pro ně uznání legitimního původu u papežské kurie. To v případech jiných sociálních vrstev bylo prakticky nemožné. Stigma bastardů takové děti provázelo celý život a ony samy zpravidla zůstávaly na okraji společnosti, pokud přežily. Další opakované téma – navíc z ranku zločinnosti – představovalo zabití novorozence – tzv. infanticida, kdy se vyšetřovalo úmyslné zabití dítěte matkou. Naše kniha se proto soustředila na celkové pojetí dětství, jak jsem popsala výše.
Zároveň v knize píšete, že jste se chtěli vyhnout klišé, například že dětství v minulosti bylo nesnadné. Jenže z pohledu dnešního čtenáře opravdu bylo. Ale možná je to tím, že na minulosti nahlížíme „dnešním“ okem. Dá se na věc dívat jinak?
Je to tak, že když budete hodnotit minulost právě dnešním pohledem, bude to vždy horší. Metodicky jsme sledovali koncepty a názory na děti právě proto, abychom zjistili, jak se na dětství dívali lidé v minulosti, co považovali za správné a jak děti vedli. Proto ten velký nález dobových textů o dětství. Takže odpověď je taková, že děti prožívaly dětství jako v jakékoliv jiné době, dostávaly rodičovskou lásku a rodiče se jim stejně jako ti dnešní snažili zajistit budoucnost a dobrý život. Jednoznačný rozdíl představovaly ale životní podmínky každého staletí a každé sociální vrstvy, to bylo potřeba zřetelně vyslovit a doložit.
Informace v knize vyznívají mnohdy docela depresivně. Údaje o dětské a mateřské mortalitě jsou neúprosné. Dotýká se Vás toto téma také bolestně, nebo to berete jako danost, fakt, historii, vědu oproštěnou od emocí?
Historická věda je plná emocí, stejně jako historikové. Historii si však nemůžeme vymýšlet, a proto musíme vždy napsat, co prameny vypovídají. Tudíž i smutné statistiky a události. Dnešní svět ale, když zapnete například televizní zpravodajství, vyznívá v mnoha zemích dost podobně a bolestně, také je vysoká úmrtnost, podvýživa dětí, války i narůstající řady sirotků apod.
Zajímalo by mě, co nového se dá ještě v tématu „dětství v historii“ objevit – existuje třeba možnost nalézt nové prameny? Je to téma, které rezonuje v současné historiografii?
Takové možnosti existují vždy, a ani naše kniha nemůže být vyčerpáním tématu. Naopak doufám, že bude sloužit k diskuzi a hledání dalších cest výzkumu.
Co máte v plánu nyní? Chystáte se na další zajímavou knihu, pokračujete v rozvíjení tématu dětství v minulosti?
Nápadů mám hodně, ale zpracování, výzkum a následné psaní potřebují čas. V současné době se věnuji psaní knihy ke dvorské historiografii, kde se děti opět objeví a v plánu mám dokončení překladu epické básně z konce 13. století, z níž je v knize Děti a dětství také citováno. Jedná se o vyprávění o žáčkovi, který chtěl zpívat na kúru k poctě Panny Marie. Na tomto příběhu zůstává fascinující, že jeho hrdinou je od počátku do konce malý chlapec, tedy dítě, nikoliv rytířský hrdina, jak jsme u středověké literatury spíše zvyklí. Báseň vznikla na pražském dvoře Václava II.
Zajímavosti z knihy:
Pohádky
K nejstarším zaznamenaným příběhům s pohádkovým motivem patří egyptský papyrus O dvou bratřích, pocházející ze 13. století př. n. l. Další „prapohádky“ se dochovaly z doby antiky, například Proměny čili Zlatý osel z 2. století př. n. l. Nejstarší známá pohádka z českého prostředí je O dvanácti měsíčkách psaná v latinském jazyce s několika staročeskými výrazy. Zachovala se v Astronomiáři mistra Klareta z doby vlády Karla IV. Ze stejné doby pochází také další záznam pohádkového příběhu, který dnes známe jako O hloupém Honzovi. Velmi starý původ mají také pohádky O Plaváčkovi nebo O kůzlátkách. Více na stranách 83–86.
Hračky
Svět dětí vždy vyplňovaly předměty, s nimiž si mohly hrát. Některé z nich známe z archeologických nálezů. Díky nim třeba víme, že nejmenší děti měly k dispozici už v raném středověku různá chrastítka nebo rolničky. Z období vrcholného středověku se pak dochovaly píšťalky (ze zvířecích dutých kostí, nejčastěji ptačích), známe i výrobky z hlíny a dřeva. Větší děti si hrály s hliněnými kuličkami, koženými míčky nebo dřevěnými káčami. Z obrazů z pozdější doby víme, že chlapci rádi „jezdili“ na umělých dřevěných konících (násada s koňskou hlavičkou) a děvčata si hrála s panenkami s ušitými oblečky. Více od strany 123.
Strava
Základní živiny získávaly nejmenší děti kojením. Například kněz Konrád z Megenbergu ve 40. letech 14. století vypozoroval jako obvyklé roční až dvouleté období kojení. Zhruba ve dvou letech se přecházelo na tuhou stravu, zpočátku kašovitou. Obecně se dá říct, že skladba dětské stravy se odvíjela od dostupných surovin. Venkovské děti se živily hlavně tvarohem a syrovátkou, šlechtické a panovnické děti měly pochopitelně mnohem bohatší stravu. Zajímavostí je, že děti mohly pít alkohol, zřejmě tehdejší odborníci věřili, že je to do určité míry zdravé. Z historických pramenů tak například víme, že mladičký teprve desetiletý král Ladislav Pohrobek (1440–1457) snídal pocukrované ořechy a pohár vína, po ranní mši spořádal pečené kuře, kompot a maďarské víno, na oběd měl na výběr 12 chodů a víno. Během dne měl k dispozici ovoce a opět víno. Více od strany 252.
Projekt „Polymerní léčiva aktivně směrovaná rekombinantním fragmentem protilátky jako terapeutický nástroj v léčbě GD2 pozitivních nádorů“ pod vedením doktora Milana Fábry z Ústavu molekulární genetiky AV ČR byl zaměřený na transport potenciálně protinádorově působících látek pomocí anti GD2 protilátky. Jednalo se o problematiku onkologického výzkumu, zabývající se přípravou polymerů nesoucích cytostatika aktivně směrovaná fragmentem protilátky k GD2 pozitivním nádorům. Projekt měl velmi kvalitní výstupy – sedm impaktovaných prací, nejvyšší IF 8,867. O detailech jsme si povídali se spoluřešitelem projektu Michalem Pecharem (ÚMCH AV ČR) a se členem týmu Vlastimilem Králem (ÚMG AV ČR).
Proč jste se rozhodl věnovat v projektu právě tomuto tématu?
Oddělení biolékařských polymerů ÚMCH AV ČR se dlouhodobě věnuje výzkumu vodorozpustných polymerních nosičů léčiv, zejména kancerostatik. Jednou z možností, jak výrazně zlepšit vlastnosti protinádorových léčiv je jejich cílené směrování ke konkrétním receptorům (antigenům) na povrchu některých nádorových buněk pomocí vhodného cílícího ligandu, například fragmentu protilátky. V tomto projektu jsme po diskuzi mezi chemiky a biology zvolili cílový antigen GD2, který je hojně zastoupen na mnoha velmi nebezpečných typech nádorů, jako jsou např. melanomy, neuroblastomy či některé lymfomy. Důležitou roli v tomto rozhodnutí hrála i skutečnost, že letitá expertíza v oddělení strukturní biologie ÚMG umožnila připravit plně funkční fragment protilátky antiGD2, který byl použit jako zmíněný cílící ligand.
Můžete laikovi přiblížit, co přesně jste v projektu zkoumali?
Zjednodušeně řečeno, naším hlavním cílem bylo ověřit hypotézu, že polymer, nesoucí protinádorové léčivo a zároveň i cílící ligand, bude při léčbě nádorů, obsahujících příslušný receptor, například GD2, účinnější než nesměrovaný polymer, nesoucí pouze samotné léčivo. Zároveň jsme chtěli potvrdit domněnku, že pro směrování není nutné navázat na polymer celou protilátku, ale stačí použít pouze její fragment připravený pomocí metod genového inženýrství. Tyto metody nám totiž umožňují připravit fragment protilátky vhodný pro zcela definovaný způsob připojení k polymernímu nosiči.
Jak projekt konkrétně probíhal?
Chemici z ÚMCH připravili polymerní nosiče s protinádorovými léčivy, případně s fluorescenčními značkami, které usnadňují sledování dalšího osudu polymerních léčiv v buňkách či laboratorních myších. K některým polymerním léčivům také připojili směrující ligandy buď kovalentní chemickou vazbou, případně vhodnou nekovalentní vazbou. Biologové z ÚMG připravili fragmenty protilátek „na míru ušité“ pro navázání na polymer a pro jeho následné cílení do nádorů. Dále prováděli veškeré biologické testování připravených polymerních léčiv na buněčných kulturách pomocí fluorescenční konfokální mikroskopie a průtokové cytometrie. Nakonec byla ověřována protinádorová účinnost připravených preparátů i na laboratorních zvířatech s různými nádorovými modely a sledována doba přežití léčených a neléčených zvířat a případné vedlejší účinky léčby.
Co bylo v projektu nejobtížnější?
Asi nelze jednoznačně určit, která část projektu byla nejtěžší. V každé fázi projektu to bylo něco trochu jiného a určitě bude jiný pohled chemika a biologa. Obtížná je například příprava dostatečného množství materiálu v laboratorních podmínkách a naplánování testů in vivo na myších modelech.
Bude možné získané poznatky využít v praxi?
Ačkoliv se jedná o projekt základního výzkumu, který neměl za cíl uvést do praxe žádný nový výrobek nebo technologii, výsledky získané při řešení projektu mohou výrazně pomoci při vývoji nové generace cílených protinádorových léčiv. Takovým konkrétním výsledkem je například zjištění, že směrování polymerního léčiva fragmentem protilátky může několikanásobně zvýšit specifickou toxicitu léčiva vůči určitému typu nádoru.
Na čem aktuálně pracujete a jaké jsou vaše plány?
Pokračujeme ve výzkumu nových cílených polymerních terapeutik a diagnostik. Tento rok žádáme o grant, který by nám umožnil další rozšíření současné tématiky, která se nám jeví velmi slibná. Tak uvidíme, jak dopadneme…
Jak jste spokojen se systémem GRIS a s ním spojenou administrativou?
Systém GRIS zaznamenal v posledních letech po technické stránce jisté zlepšení. V dřívějších dobách neustále padal, byl v průběhu kritického časového období často nedostupný, takže podávání aplikace celkově vyžadovalo notnou dávku psychické odolnosti. Zde je tedy patrný zřetelný posun k lepšímu. Taktéž pracovníci helpdesku GA ČR jsou vstřícní a ochotně pomáhají. Daleko větším problémem než samotná aplikace GRIS, je však celý systém financování základního výzkumu v ČR. To by vydalo na samostatnou knihu…
Úvodní fotografie: (zleva) Michal Pechar, Robert Pola, Irena Sieglová, Vlastimil Král, Milan Fábry
Projekt „Násilí ve střední Evropě za první světové války a v poválečné době. Srovnání rakouských a českých zemí“ se zaměřil na komparativní dějiny násilí jako klíčového fenoménu rekonstituce střední Evropy během první světové války a těsně po ní. Pozornost věnoval primárně českým a rakouským zemím a jejich kulturním dějinám. Klíčovou otázkou bylo, jak byly nejrůznější podoby fyzického násilí chápány a interpretovány v rámci každodenního životajakv čase, kdy násilí během první světové války kvantitativně narůstalo, tak i následně v rámci nově se ustavujícího řádu těsně po konci války. Vznik nástupnických národních států po roce 1918 projekt chápal jako pokus znovu „zvládnout“ vykolejení předchozích let v nových podmínkách. O detailech jsme si povídali s jeho hlavním řešitelem docentem Rudolfem Kučerou z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR.
Proč jste se rozhodli zkoumat právě toto téma?
Byly pro to dva hlavní důvody. Ten první byl odborný, ten druhý byl do jisté míry osobní. Co se týká odborného, tak když jsme se dívali do odborné literatury na téma násilí, zjistili jsme, že odborná literatura po celém světě uznává velkou roli, kterou hrálo násilí v poražených státech první světové války. Knihy a články o radikalizaci a fyzickém násilí v meziválečném Německu, Rakousku nebo Maďarsku už nemusíme ani počítat, ale můžeme je rovnou vážit. Nikdo se však již důsledně nezeptal, zda a jaké formy násilí produkuje zkušenost válečného vítězství a nově nabyté nezávislosti, jak tomu bylo např. v Československém případě. Chtěli jsme se tedy podívat na podoby a význam fyzického násilí v momentě, když končí jeden celý svět a řád, což byla v našem případě první světová válka a s ní spojený konec rakousko-uherské monarchie, a vzniká řád nový a úplně jiný, o kterém nikdo vlastně neví, jak bude konkrétně vypadat.
Co se týká soukromého zájmu: uvědomili jsme si, jak jsou některé aspekty, které jsme zkoumali na historickém materiálu, do značné míry aktuální. Mluvím o letech 2013–2016. My jsme viděli, že to, co zkoumáme pro období poválečného Československa, kde byly veřejné manifestace se šibenicemi, kde se vyhrožovalo určitým skupinám lidí, kde se radikalizoval veřejný život, hledali se a stigmatizovali nepřátelé, tak to samé se odehrávalo aktuálně také kolem nás. Když jsme si během řešení projektu otevřeli noviny, našli jsme v nich často fotky, kde dav nesl šibenice, vyhrožoval lidem apod. Některé podobné aspekty radikalizace obyvatelstva po první světové válce a v době, kdy jsme na projektu pracovali, nás místy až šokovaly.
Jaká území a proč jste v souvislosti s fyzickým násilím zkoumali?
První bylo meziválečné Československo jako klasický reprezentant země, která vyšla z 1. světové války jako vítěz. Druhým subjektem bylo meziválečné Rakousko, to byla naopak poražená země. Tou třetí oblastí byla oblast Jižních Tyrol, což je německojazyčná část dnešní Itálie, která byla po válce odňata Rakousku a místní německé obyvatelstvo se tím dostalo pod italskou správu. Jednalo se tak v podstatě o region ve válce poražený, který se ale stal součástí vítězného státu. Podařilo se nám tak srovnat vliv, jaký měla na podoby a intenzitu fyzického násilí zkušenost válečné porážky a vítězství. Zajímalo nás, jakou roli zde hraje násilí pro vybudování nového státu a nového porozumění o tom, kam bude dále ten stát směřovat. Zajímalo nás však nejen samotné násilí, ale také jak je mu rozuměno, jak k němu doboví odborníci jako například soudci, policisté, psychologové či psychiatři, ale i široká veřejnost, přistupují a jak ho hodnotí.
Můžete popsat nějaké akty násilí po 1. světové válce u nás?
Pád Rakouska-Uherska přinesl zvýšení násilí na celém jeho bývalém území. V Čechách je známý masakr německého obyvatelstva v Kadani v březnu 1919 a některých jiných městech, kde československá armáda spustila střelbu do demonstrací plných civilistů. Byly tam desítky mrtvých. V Československu však drtivá většina násilných incidentů nebyla takto výrazná, ale byly to spíše různé potyčky, nebo omezené útoky. Poválečná léta jsou také typická zvýšenou mírou antisemitismu, kdy čeští uvědomělí občané viděli židy jako někoho, kdo nepatří do jejich státu, někoho, kdo je spojován s bolševickou levicí na jedné straně, nebo se starým rakousko-německým řádem na straně druhé. Zároveň ale také dochází ke vzájemnému vyrovnávání účtů mezi Čechy navzájem. Přicházejí útoky na jiné Čechy, kteří byli spojováni se starým řádem. Velkým fenoménem byly křivdy spojené s poválečným zásobováním. První světová válka přinesla akutní zásobovací krizi, v některých místech byl téměř hladomor. A z toho pramenily útoky na ty, kteří skutečně nebo domněle z této situace profitovali, proti různým keťasům, překupníkům, někdy i četníkům nebo členům zásobovacích komisí. Málokdy to ale končilo smrtí.
Kadaň (pohlednice)
Z jakých zdrojů jste čerpali?
Řadu věcí jsme čerpali z dobového tisku nebo z policejních a soudních archivů. Pokud se ty věci dostaly k soudu, procházeli jsme také vyšetřovací spisy. Tam můžete vidět, jak se ti lidé obhajovali, jaká byla jejich motivace apod.
Jaké byly rozdíly mezi těmi regiony, které jste zkoumali?
Násilné incidenty se objevovaly všude. Nejméně násilí bylo v oblasti jižních Tyrol. Byla to agrární oblast, která je charakteristická nízkým osídlením. Obydlená údolí mezi sebou příliš nekomunikovala, a navíc byla blízko fronty, a tedy pod silným policejním dohledem. Co se týká Čech a Rakouska, tam bylo vzrůstající fyzické násilí po roce 1918 pevně spojeno právě se zkušeností válečného vítězství, respektive porážky. V Československu existoval pocit vítězství. Drtivá většina nový stát chtěla a násilí sloužilo k vyloučení těch, kteří budování nového státu skutečně či jen domněle bránili. Patří sem antisemitské násilí, případně násilí vůči reprezentantům starého řádu. Zmínit mohu například pogrom v Holešově na Moravě z prosince 1918, kde čeští vojáci vracející se z války společně s místními obyvateli vypálili židovské ghetto, dva lidé tam přišli o život.
Jak to vypadalo v Rakousku?
V Rakousku žádný takový konsensus o podobě nového státu nebyl. Nebyl ani základní konsensus na tom, že Rakousko má být republika, že má být demokraticky volený parlament. Existovaly silné skupiny monarchistů, protofašistů nebo sociálních demokratů. Násilí tak bylo v Rakousku mnohem silnější, protože nemělo ten základní společný cíl ustavit široce přijímaný stát. Jednalo se spíše o vymezování jednotlivých táborů, což postupně vyústilo až do občanské války na začátku třicátých let.
Když to zjednoduším tak v Československu bylo cílem násilí vybudovat národní stát, zatímco v Rakousku to byl účel politický, tedy vytvořit levicově nebo naopak pravicově radikální diktaturu. Politizace v Rakousku byla větší problém, protože jednotlivé tábory se nemohly shodnout v podstatě na ničem a k násilí tak sahaly mnohem častěji a radikálněji, než v tehdejším Československu…
A oblast Jižních Tyrol?
Tam je násilí primárně reakcí na vetřelce vycházející zvenčí a je vlastně jedno odkud přijdou. Za války pořádali místní sedláci hony na válečné zajatce nebo na dezertéry z vlastní, rakousko-uherské armády. Tito lidé byli prostě cizí a ohrožovali místní malé komunity. Po válce pak přichází Italové z jihu, a i proti nim se původní obyvatelé brání, později pak také proti různým fašistickým bojůvkám.
Zde hrál ústřední roli incident z roku 1921, kdy se v největším jihotyrolském městě Bolzanu konal historicko-folklorní průvod, který byl napaden italskými fašisty. Došlo k přestřelce, při které zemřel učitel Franz Innerhofer, který se pak stal národním hrdinou a symbolem odporu proti italským fašistům, kterým je v celém regionu dodnes.
Jak dlouho jste na projektu pracovali a kolik lidí se na něm podílelo?
Měli jsme financování na tři roky. Výsledkem je řada odborných studií v češtině, němčině a angličtině, přednášek na konferencích apod. Hlavním výstupem je závěrečná monografie, která všechny naše poznatky a argumenty shrnuje. Celkově ale od prvního momentu, kdy jsme se s kolegou a spoluřešitelem Otou Konrádem shodli na tématu, do momentu, kdy jsme drželi v ruce knížku, uběhlo 7 let. Nutno zmínit, že tato doba by byla ještě delší, kdybychom neměli třetího člena týmu, kolegu Václava Šmidrkala, který nám s celým projektem výrazně pomohl.
doc. Dr. phil. Rudolf Kučera, Ph.D.
Jaké bylo hlavní zjištění?
Pád Rakouska-Uherska a konec první světové války neznamenal konec násilí, spíše naopak, ještě ho vygradoval, a to ve všech nástupnických regionech. Co však bylo jiné, byly způsoby, jak bylo násilí současníky chápáno a k čemu bylo používáno. O těch rozdílech jsem mluvil. Zkušenost válečného vítězství nebo porážky ale měnila i vnímání toho, co to vlastně násilí je a proč k němu dochází. My jsme se například zabývali vedle kolektivního násilí i násilím individuálním a to v jeho nejextrémnější podobě – vraždě. Jak se měnilo dobové chápání vraždy, proč lidé vraždili, co ta vražda znamenala a jak se jí tehdy snažili zamezit. V Československu byla vražda vnímána, říkal to například také prezident Masaryk, jako pozůstatek staré rakouské prohnilé morálky, staré rakouské výchovy a špatných hodnot, což mělo být v novém republikánském zřízení odstraněno. Budoucnost Československa tedy byla viděna ve světlých barvách, protože nový demokratický člověk nevraždí. V Rakousku byl vzrůstající počet vražd dáván do kontextu naprostého poválečného rozvratu republiky, která neví, kam směřuje. Vraždy tak byly brány jako něco, co nikdy nezmizí a co je příznakem absolutního úpadku celé společnosti.
Jak se k těm násilným činům stavěla tehdejší politická reprezentace?
V té době probíhala jednání ve Versailles, československá reprezentace měla například snahu to násilí zakrýt, aby novou republiku mohla prezentovat v lepším světle. Řada těch násilných incidentů ale procházela standardním vyšetřováním, byla tam snaha dopadnout viníky a zcela v souladu s tehdejším právem je i odsoudit a potrestat. Bylo to leckdy citlivé, neboť za mnoha z těch násilných incidentů byli legionáři, kteří se vraceli z války jako hlavní hrdinové nového státu.
Proč právě legionáři?
Vraceli se do státu, o němž měli nějakou představu a za nějž bojovali. Ten stát byl v jejich představě národní, český, ale on tak úplně v reálu po jejich návratu nevypadal. V Československu i nadále žili židé, Němci a další menšiny. Stejně tak i desetitisíce válečných uprchlíků z Haliče, kteří byli jako jasně cizorodý element největším trnem v oku.
Do jakého roku jste násilí zkoumali?
My jsme se omezili pouze na to, čemu se říká state bulding, tedy doba budování států a nových řádů, což bylo v tomto případě do přelomu let 1922 a 1923. V Itálii převzali moc fašisté, kteří se už nechtěli vracet do minulosti, ale začali budovat od základu zcela novou společnost, v Československu proběhl na počátku roku 1923 atentát na ministra financí Aloise Rašína, po kterém byl přijat zákon na ochranu republiky, který směřoval do budoucna a nebyl již bezprostředně spojován s válkou. V Rakousku proběhla v roce 1922 velká mezinárodní akce, která umožnila financování nové rakouské republiky a její přechodnou stabilizaci. Na přelomu let 1922 a 1923 tak ve všech sledovaných regionech došlo k překonání bezprostředních následků války a k jejich obratu směrem do budoucnosti.
Z vašeho projektu vznikla velká závěrečná monografie. Co je hlavním poselstvím knihy?
Laický čtenář by si z četby měl odnést, že je důležité přistupovat k informacím kriticky. My tam popisujeme řadu případů, které média popisovala úplně jinak, než se reálně stala. Máme tam například příběh zavražděného dělníka z roku 1917, kterému byly údajně uřezány kusy masa. Stalo se to v jisté vídeňské v továrně, kde pracovali ruští zajatci. Média, aniž by měla jakékoli informace, dávala ten čin do souvislosti právě s nimi – „to jsou ti, co nám tady jedí děti“. Když se ale podíváte do policejních spisů, toto tam vůbec není a ten případ se pravděpodobně vůbec nestal. Byla to fáma. A takových případů tam máme více. Z toho by si čtenář mohl vzít, že je třeba k té informační explozi, která se na nás dnes valí, přistupovat obezřetně a vždy se ptát, odkud daná informace pochází a s jakým cílem byla uveřejněna.
Co vás nyní čeká a na čem pracujete?
Náš projekt byl originální v tom, že jako první důsledně srovnával mezi státem v první světové válce vítězným a státem poraženým. Tento přístup v odborné veřejnosti velmi silně zarezonoval. Aktuálně dokonce jednáme s Oxford University Press o publikování anglického překladu projektové monografie. Právě práce na překladu mi teď zabírá asi nejvíce času. Vedle tohoto překladu mám před sebou ještě dvě další velké výzvy. Ta jedna rozvíjí poznatky, které jsme nastřádali v tomto projektu. V rámci mezinárodního česko-rakouského týmu zkoumáme působení a integraci válečných veteránů první světové války. Já jsem zodpovědný za vedení české části celého projektu, kde se zabýváme primárně těmi veterány, kteří bojovali v rakousko-uherské armádě. Druhá výzva je napsat kapitolu do souhrnných dějin Habsburské monarchie, kterou připravuje Cambridge University Press. Jedná se o ohromné dílo, ke kterému byly pozvání historici z celého světa, a mně byla svěřena kapitola o první světové válce, se kterou se teď snažím nějak poprat.
Jak jste spokojen se systémem GRIS a s ním spojenou administrativou?
Z hlediska řešitelského kolektivu jsme neměli se systémem GRIS větší problémy. Veškerá administrativa šla skrze něj vyřídit poměrně hladce a bez problémů. Co se týká obecné administrativy projektu, musím říct, že GA ČR patří určitě k těm výrazně „uživatelsky příjemnějším“ agenturám, které se snaží projektovou administrativu držet na nutném minimu. I tak samozřejmě průběžné zprávy i závěrečná zpráva projektu zaberou nějaký čas, ale dalo se to s oběma kolegy zvládnout.
Terezie Mandáková ze Středoevropského technologického institutu (CEITEC) Masarykovy univerzity, spolu se svými kolegy z výzkumné skupiny Martina Lysáka a americkými kolegy z Washington University a Missouri Botanical Garden, se v rámci řešení standardního grantu GA ČR zaměřila na studium genomu plodiny lničky seté (Camelina sativa). Mandákové a jejím kolegům se podařilo identifikovat nejpravděpodobnější rodičovské druhy této hexaploidní plodiny, charakterizovat strukturu genomu pěti nejbližších příbuzných druhů a identifikovat mechanizmy, jakými se tyto genomy během evoluce měnily. Nové poznatky o historii genomu rodu Camelina nyní poskytují informace potřebné k prozkoumání možností budoucího šlechtění této starověké a ekonomicky významné plodiny. Unikátní studie Mandákové a jejích kolegů byla publikována v listopadu 2019 v prestižním časopise Plant Cell a uvedena také v rubrice In Brief.
Přínosy pro zdraví a ekonomický význam lničky seté
Mandáková se rozhodla studovat evoluci genomu lničky seté (Camelina sativa) z čeledi brukvovitých, příbuzné rostlinnému modelu huseníčku rolnímu (Arabidopsis thaliana). Lnička setá je starobylá olejnatá plodina, která se v Evropě pěstovala již v roce 4000 před naším letopočtem. Lničkový olej extrahovaný ze semen má velmi vysoký obsah vitamínu E a omega-3 nenasycených mastných kyselin (39 %). Tyto „dobré tuky“ jsou nezbytné pro zdravé fungování buněk v našem těle a vedou například ke snížení rizika srdečních chorob. Lničkový olej je znám svými antioxidačními a protizánětlivými vlastnostmi, díky kterým je ideální podporou našeho imunitního systému. Je možné jej použít na vaření, jako čistý olej, potravinový doplněk nebo jako přísada do kosmetických přípravků. Lničkový olej je také stále populárnější jako obnovitelné průmyslové palivo, především v leteckém průmyslu.
Lnička setá je mimo jiné známa svou velmi dobrou odolností vůči suchu, díky které ji lze pěstovat téměř všude, což vzhledem ke klimatickým změnám činí tuto plodinu ještě cennější. V současnosti se lnička setá pěstuje zejména v USA, Kanadě, Slovinsku, Ukrajině, Číně, Finsku, Německu a Rakousku.
Struktura a evoluce genomu v rodu lnička (Camelina)
Genom lničky seté je hexaploidní a skládá se ze tří různých subgenomů, podobně jako je tomu například u řepky olejky nebo pšenice. Mandáková a její kolegové analyzovali strukturu genomu lničky seté a příbuzných druhů s využitím nejmodernějších cytogenetických metod. Cytogenetické metody použité v této studii jsou extrémně přesné. Cytogenetické mapy mnoha druhů z čeledi brukvovitých vytvořené Mandákovou a Lysákem byly ve spolupráci s jinými prestižními zahraničními vědeckými institucemi použity jako základ pro skládaní genomů nebo specifikaci konkrétních genetických struktur a přestaveb.
„Díky kombinaci několika cytogenetických metod, jakými jsou srovnávací malování chromozomu a genomická in situ hybridizace (metoda, která umožňuje identifikaci rodičovských genomů v rámci genomu potenciálního hybrida) a fylogenetických analýz, se nám podařilo odhalit strukturu genomu známých diploidních, tetraploidních a hexaploidních druhů z rodu lnička, zrekonstruovat rodičovské genomy hexaploidní lničky seté, objasnit její vznik a historii a určit mechanismy zodpovědné za současnou strukturu studovaných genomů v rodu Camelina,“ vysvětluje Terezie Mandáková. Vědkyně úspěšně zmapovala evoluční historii genomu této plodiny a odhalila mezidruhová křížení, ke kterým v minulosti došlo bez zásahu člověka.
Diploidní Camelina genomy (C. hispida, n = 7; C. laxa, n = 6; a C. neglecta, n = 6) vznikly z původního (ancestrálního) genomu se sedmi páry chromozomů (n = 7). Allotetraploidní genom C. rumelica (n = 13, N6H genom) vznikl hybridizací mezi diploidy C. neglecta (n = 6, N6) a C. hispida (n = 7, H). Allohexaploidní genomy C. sativa a C. microcarpa (n = 20, N6N7H) vznikly hybridizací mezi auto-allotetraploidem genomově podobným druhu C. neglecta (n = 13, N6N7) a C. hispida (n = 7, H), a jeho tři subgenomy zůstaly celkově stabilní od doby vzniku hexaploidního genomu dodnes.
Výsledky tohoto výzkumu byly publikovány v prestižním vědeckém časopise Plant Cell a můžete si je přečíst ZDE. Shrnutí článku v rubrice In Brief najdete ZDE.
Tento jedinečný objev byl možný díky standardnímu tříletému grantu s názvem „Chybějící souvislosti: evoluce genomu v tribu Camelineae (brukvovité)“ (projekt č. 17-13029S), který Terezii Mandákové udělila Grantová agentura České republiky.
Další výzkum a očekávaný dopad na společnost
Průlomový objev Mandákové a jejích kolegů má mnoho uplatnění s pozitivním dopadem na společnost. Cílem šlechtitelů je zvýšení výnosu semen, obsahu oleje a dalších žádaných agronomických vlastností ekonomicky významných plodin jako je lnička setá. Toho lze dosáhnout vytvořením nových linií lničky křížením nyní identifikovaných rodičovských druhů této plodiny. Nově odhalená struktura genomů diploidních a tetraploidních příbuzných lničky seté by měla pomoci při celogenomovém sekvenování a tak pomoci najít klíčové geny ovlivňující např. výnos.
O řešitelce grantu
Terezie Mandáková je považována za světově uznávanou vědkyni v oblasti cytogenetiky rostlin a za jednu z nejúspěšnějších vědkyň na brněnském institutu CEITEC. Jako členka výzkumné skupiny Martina Lysáka se zabývá evolucí genomu rostlinné čeledi brukvovitých a její výsledky významně přispěly k našemu pochopení vývoje chromozomů a genomů rostlin. Svou vášní pro vědu, nadšením a skvělými organizačními schopnostmi jde inspirativním příkladem jak svým studentům, tak i kolegům. V roce 2018 byla za své mimořádné výzkumné výsledky oceněna Cenou rektora Masarykovy univerzity jako nejlepší vědec MU do 35 let v oblasti přírodních věd a lékařství. Přes svůj nízký věk je Terezie Mandáková díky svým vynikajícím vědeckým výsledkům, s více než 70 publikacemi (např. Nature Genetics, Nature Plants, eLIFE, Plant Cell, New Fytologist, Plant Journal, Plant Physiology, Current Opinion in Plant Biology), 1 800 citacemi a h-indexem 21, celosvětově považována za jednoho z nejlepších vědců v oblasti rostlinné cytogenetiky. Terezie je často zvána, aby přednášela na mezinárodních konferencích, čímž skvěle reprezentuje nejen svůj domovský výzkumný ústav, ale českou vědu jako takovou.
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
prof. Ing. Štěpán Jurajda, Ph.D., vedoucí vědecký pracovník Národohospodářského ústavu AV ČR a profesor na CERGE UK. Člen RVVI, bývalý předseda OK4 a současný člen VR GA ČR. Člen Poradního ekonomického týmu při Ústředním krizovém štábu a člen Národní ekonomické rady vlády.
Archeologické práce v pyramidovém komplexu faraona Džedkarea v roce 2018 (foto Hana Vymazalová)
První pohled do zdobeného podzemí Chuyho hrobky (foto Hana Vymazalová)
Práce v podzemí Chuyho hrobky (foto Hana Vymazalová)
Usazování kamenného obětního stolu na jeho původní místo v Chuyho kapli (foto Hana Vymazalová)
Hana Vymazalová při dokumentaci nápisů v Chuyho hrobce (foto Mohamed Megahed)
Výzkum Džedkareova pyramidového komplexu probíhá s podporou GA ČR (foto Hana Vymazalová)
Profesor Daniel Storch
Řada simulací srážek mezi Pallas a menšími planetkami hlavního pásu. Vzájemná rychlost terče a projektilu dosahovala 12 km/s; rychlosti výhozu většiny úlomků jsou řádově srovnatelné s únikovou rychlostí 300 m/s.
Kadaň (pohlednice)
doc. Dr. phil. Rudolf Kučera, Ph.D.
Terezie Mandáková je považována za světově uznávanou vědkyni v oblasti cytogenetiky rostlin a za jednu z nejúspěšnějších vědkyň na brněnském institutu CEITEC. Jako členka výzkumné skupiny Martina Lysáka se zabývá evolucí genomu rostlinné čeledi brukvovitých a její výsledky významně přispěly k našemu pochopení vývoje chromozomů a genomů rostlin. Svou vášní pro vědu, nadšením a skvělými organizačními schopnostmi jde inspirativním příkladem jak svým studentům, tak i kolegům. V roce 2018 byla za své mimořádné výzkumné výsledky oceněna Cenou rektora Masarykovy univerzity jako nejlepší vědec MU do 35 let v oblasti přírodních věd a lékařství. Přes svůj nízký věk je Terezie Mandáková díky svým vynikajícím vědeckým výsledkům, s více než 70 publikacemi (např. Nature Genetics, Nature Plants, eLIFE, Plant Cell, New Fytologist, Plant Journal, Plant Physiology, Current Opinion in Plant Biology), 1 800 citacemi a h-indexem 21, celosvětově považována za jednoho z nejlepších vědců v oblasti rostlinné cytogenetiky. Terezie je často zvána, aby přednášela na mezinárodních konferencích, čímž skvěle reprezentuje nejen svůj domovský výzkumný ústav, ale českou vědu jako takovou.