Doc. RNDr. Martin Reichard, Ph.D. z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky se řadu let zabývá koevoluční dynamikou v parazito-hostitelských systémech a dopadem nepůvodních druhů na reciproční vztahy mezi organismy. Jeho poslední projekt „Vliv nepůvodních druhů na hostitelsko-parazitické vztahy“ podpořila finančně Grantová agentura ČR.
Proč jste si vybrali právě toto téma projektu?
Téma projektu vycházelo z našeho předchozího zájmu o koevoluci mezi hořavkami a mlži. Tento vztah je v Evropě charakterizován parazitismem hořavek vůči mlžům. Hořavky využívají mlže tak, že kladou jikry do jejich žaberní dutiny a potomstvo hořavek se tam vyvíjí po dobu jednoho měsíce. Také mlži ve svém vývojovém cyklu potřebují ryby – prochází stádiem parazitické larvy zvané glochidium, které se musí uchytit na ploutvích či žábrech hostitelské ryby po dobu několika dní až týdnů, než se glochidium vyvine v juvenilního mlže. Hořavky se ovšem parazitaci glochidii umí bránit – ze společného soužití s mlži si tedy berou výhody, ale neplatí nic zpět.
V posledních 10-20 letech v Evropě probíhá invaze asijského druhu mlže, škeblice asijské. Zjistili jsme, že hořavka tohoto mlže nemůže využívat, protože se její parazitaci umí účinně bránit. Taková obrana je u evropských mlžů naprosto výjimečná.
škeblice asijské
Se specialistou na biologii sladkovodních mlžů Karlem Doudou z České zemědělské univerzity v Praze jsme se dohodli, že využijeme tohoto zajímavého fenoménu, abychom prozkoumali, jak invaze nepůvodních druhů mohou ovlivnit jemné vztahy na úrovni mezidruhových interakcí. Takové jemné vychýlení z rovnováhy způsobené nepůvodními druhy je v přírodě pravděpodobně velmi časté, ale moc o něm nevíme. Studium invazních druhů se často zaměřuje spíše na případy, které mají okamžitý a jasně viditelný dopad na místní ekosystémy. My jsme navíc zjistili, že různé populace původních druhů reagují na invaze zásadně odlišným způsobem, stejně tak jako různé invazní populace mají výrazně jiný vliv na původní druhy.
Co bylo hlavním obsahem projektu?
Primárně jsme se zabývali různými aspekty mezipopulační variability v úspěšnosti biologických invazí a míře jejich dopadu na původní druhy. V rámci řešení jsme kombinovali experimentální a terénní studie v oblastech invaze a v oblastech původního výskytu. Důležitou součástí byly také populačně genetické studie původních i invazních druhů, které umožnily pochopit historické vztahy mezi jednotlivými populacemi studovaných druhů a možné způsoby a cesty invaze. Projekt byl zastřešen tématem vztahu mezi hořavkami a hostitelskými mlži a ukázal, jak zásadně mohou koevoluční interakce ovlivnit biologické invaze obecně.
Jaké jsou závěry vašeho bádání?
Z obecných závěrů je asi nejdůležitějším zjištěním experimentální potvrzení zásadního vlivu mezipopulačních rozdílů v úspěšnosti invazí, jejich dopadu, ale také v míře zranitelnosti původních organismů. Termín „invazní druh“ může být tedy zavádějící – některé populace „invazního druhu“ mohou být v nepůvodním areálu velice problematické, jiné však nikoli. Toto zjištění také může pomoci vysvětlit známý fakt, že některé druhy se mohou dlouhodobě dostávat do oblastí nepůvodního výskytu bez viditelných dopadů na původní organismy. Náhle však nastane dramatická změna, po které má tento nepůvodní druh výrazně negativní dopady. Víme, že důvodů této náhlé změny může být více, ale invaze jiné, problematické populace jistě často hraje také svou roli.
Dále je zde mnoho specifických závěrů, například zjištění, že parazitace glochidii jednoho druhu mlže (v tomto případě invazního) vede ke křížové rezistenci a změnám v chování a energetickém metabolismu hostitelů, s výrazně negativními dopady na již tak ohroženou původní evropskou faunu velkých mlžů.
Co vás v průběhu práce na projektu nejvíce překvapilo?
Největším překvapením byla asi skutečnost, že u původních populací je možno sledovat první známky selekce – například populace hořavek, které jsou v kontaktu s glochidii invazního mlže, mu již, zdá se, dokáží lépe odolávat. To vše v průběhu jen několika generací. Doufáme, že mechanismus této obrany budeme moci dále studovat, protože by mohl poskytnout nový pohled na adaptivní imunitu u ryb a v širším kontextu pak také na resilienci mezidruhových vazeb ve vodním prostředí.
samec hořavky
Váš projekt zahrnuje celou řadu metodických přístupů. Jak dlouho jste na projektu pracovali a kolik lidí se na něm podílelo?
Ano, projekt opravdu spojuje molekulárně-biologické přístupy se sběrem ekologických dat v terénu v Evropě i Asii, experimentálním testováním hypotéz v laboratorních chovech, ale i analýzou potravního řetězce formou stabilních izotopů. To vše bylo možné jen díky tomu, že byl tento projekt pětiletý a že navazoval na předchozí dlouhodobý výzkum jiných otázek v rámci stejného modelového systému, včetně pilotní studie která nás k této problematice navedla. Na projektu se celkem formálně podílelo 7 vědeckých pracovníků a během doby řešení se v týmech řešitele a spoluřešitele v týmu objevilo 5 postdoktorandů z různých evropských zemí (ČR, Francie, Dánsko, Portugalsko). Projekt také přímo umožnil studium jedné doktorandky a třech magisterských studentů (z ČR a USA). Celkový počet lidí v týmu byl ale daleko vyšší – patřili mezi ně třeba kolegové a studenti z Hydrobiologického ústavu Čínské akademie věd ve Wuhanu, ale také kolegové z různých evropských zemí, kteří na projektu spolupracovali v rámci naší dlouhodobé spolupráce.
Jaký potenciál mohou mít výsledky vašeho projektu v oblasti ochrany přírody?
Sladkovodní mlži jsou celosvětově jednou z nejohroženějších skupin organismů s vysokým podílem již vyhynulých, nebo ohrožených druhů a dostupnost vhodných hostitelských ryb je základním předpokladem pro jejich přežívání.
Realizovaný projekt přinesl několik konkrétních poznatků využitelných při ochraně populací velevrubovitých mlžů. Jedná se o identifikaci rizik plynoucích ze šíření invazních druhů, a také o poznání důsledků mezipopulačních rozdílů v hostitelské kompatibilitě. Z těchto výsledků vyplývají například konkrétní doporučení pro management evropsky významných lokalit ohroženého mlže velevruba tupého (na fotografii). Ukazuje se, že vztah mezi rybami a mlži je výborný modelový systém pro studium přežívání a rizika koextinkce v rychle se měnícím prostředí. Velcí mlži a ryby také ukazují propojenost jednotlivých složek vodních ekosystémů, a protože jejich atraktivní vzhled vždy přitahoval pozornost člověka, mohou být výborným prostředkem, jak podnítit zájem veřejnosti o ochranu biodiverzity ve vodním prostředí.
velevrub tupý
Výsledky projektu byly publikovány v řadě prestižních odborných publikací. Jaké byly na ně reakce z vědecké obce?
Pilotní studie, která vedla k podání návrhu, měla celosvětový ohlas – článek o této studii (nikoli tedy studie samotná!) byl představen v Nature, odkud ho přebrala média po celém světě. Vlastní projekt měl potom velice slušný ohlas ve vědecké komunitě. Například jeden z článků publikovaný v roce 2017 nasbíral již v době sestavování závěrečné zprávy 26 citací ve WOS, nyní (květen 2018) je to již 51 citací na WOS a 78 citací na Google Scholar. Důležitá je samozřejmě také pozitivní reakce a zájem o téma při osobních setkáních, často vedoucí k pozvání k detailnějšímu seznámení s projektem formou semináře či zvané přednášky na konferenci. Právě při těchto příležitostech je možné výzkum posunout novými směry, ať již podněty kolegů či třeba i přímou dohodou spolupráce s využitím nám nepřístupných metodických aspektů. Aby k tomu došlo, musí kolegové z vědecké obce považovat náš výzkum za významný a zajímavý.
GAČR poskytla finanční prostředky na váš projekt „Určení buněčné role HelD, nového vazebného partnera bakteriální RNA polymerázy“. Proč jste si vybral právě toto téma projektu?
Tento projekt navazoval na projekt předchozí, ve kterém jsme studovali několik proteinů, které interagují s bakteriální RNA polymerázou (RNAP) – enzymem, který je klíčový pro přepis DNA do RNA. HelD byl v rámci tohoto předchozího projektu objeven jako nový interakční partner RNAP a vzhledem k centrální roli RNAP pro genovou expresi, která podmiňuje schopnost buňky přizpůsobit se změnám prostředí nebo patogenům přežít v hostiteli, bylo velmi atraktivní studovat dále tento protein a získat tak nové informace o fungování transkripčního aparátu.
Co bylo hlavním cílem projektu?
Primárním cílem projektu bylo charakterizovat protein HelD strukturně a určit jeho působení na RNAP a transkripci, a následně pak identifikovat podmínky, za kterých je důležitý pro buňku – byly testovány např. různé stresové situace. Na projektu jsme pracovali společně se strukturními biology, jmenovitě Dr. Janem Dohnálkem a jeho skupinou z Biotechnologického ústavu AV ČR ve Vestci.
Jaké jsou závěry vašeho bádání?
Projekt se postupně rozdělil do dvou větví. V jedné větvi jsme detailně prostudovali protein HelD a zjistili, že je důležitý pro správnou expresi genů (tj. produkci proteinů kódovaných těmito geny) důležitých pro tvorbu biofilmu.
Ve druhé větvi, která „vyrostla“ v průběhu projektu při studiu možného vlivu HelD na iniciaci transkripce, jsme objevili nový způsob, jakým může k iniciaci transkripce docházet. V učebnicích jsou již desítky let popsány 4 stavební kameny RNA, které jsou substráty RNAP: A, C, G, a U. My jsme objevili nový stavební kámen, nikotinamidadenin dinukleotid, zkráceně NAD. O NAD se vědělo, že je kofaktorem redox reakcí, při kterých působí jako přenašeč elektronů. My jsme zjistili, že může být použit RNAP jako startovací substrát a vytvořit tak nikotinamidovou „čepičku“ na 5´konci (tj. začátku) RNA, která danou RNA stabilizuje. Do té doby byla známa čepička pouze u eukaryot; struktura eukaryotické čepičky je však odlišná a není inkorporována pomocí RNAP. Tento objev způsobu inkorporace pátého stavebního kamene RNA kromě nás učinili paralelně a nezávisle kolegové z USA, což jsme navzájem zjistili na konferenci, kde jsme prezentovali velmi podobná data. Výsledkem byla společná publikace v Nature a následně i v Molecular Cell.
Jak dlouho jste na projektu pracovali a kolik lidí se na něm podílelo?
Na projektu jsme pracovali 3 roky, celkem 10 lidí a nepřímo se podílela i řada kolegů z Mikrobiologického ústavu, kteří v diskusích pomohli tříbit hypotézy. Byly použity přístupy genetické, biochemické, strukturní i počítačově-modelační. Kromě již zmiňovaných osob, byl důležitým spolupracovníkem Dr. Ivan Barvík z Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy Univerzity, jehož expertíza s počítačovým modelováním biomolekul byla pro projekt zásadní.
Jaký potenciál mohou mít výsledky vašeho projektu pro možné medicínské a farmaceutické aplikace?
Náš objev (NAD) otevřel nový aspekt poznání, jak funguje genová exprese. Záhy po nás jiné skupiny popsaly tento fenomén, který jsme my objevili v bakteriích, i v eukaryotických buňkách jako jsou kvasinky nebo lidské buňky. Pochopení tohoto jevu a jeho role pro buňku je v začátcích a čekají nás jistě nová překvapující zjištění. Již teď je ale možné odhadovat, že využití této čepičky např. při cílené nadprodukci proteinů pro biotechnologické účely má značný potenciál zvýšit efektivitu takového procesu.
První větev – protein HelD – a jeho námi objevená role v tvorbě bakteriálního biofilmu dělá z tohoto proteinu zajímavého kandidáta pro cílení nových antibakteriálních látek pro léčbu obtížných infekcí.
Výsledky projektu byly publikovány v prestižních odborných publikacích. Jaké byly na ně reakce z vědecké obce?
Už bezprostřední reakce na konferencích byly velmi pozitivní. Narůstající množství publikovaných prací s touto tematikou z různých laboratoří ukazuje, že se jedná o nový atraktivní směr.
Chystáte nějaký další zajímavý projekt?
Zajímavých projektů máme několik, v různých fázích vývoje. Jeden za všechny – jedná se o nedávno započatý projekt – studium tzv. nanotrubiček – což jsou membránové struktury, prvně popsané v roce 2011, které mohou spojovat buňky nejen téhož druhu, ale i mezidruhově, a dokonce i bakterie s eukaryotickými buňkami. Ve vědecké komunitě nepanuje úplná shoda, zda tyto struktury vůbec existují a co všechno je možné jimi přenášet. My jsme dokázali, že je jedná o skutečný fenomén, dále identifikujeme a charakterizujeme geny, které jsou nutné pro jejich tvorbu. Dále studujeme podmínky, za kterých se tvoří a jaký vliv mají na bakteriální populace, jejich schopnosti kompetovat, či působit jako patogeny.
Bauhaus není jen supermarket pro kutily, ale také výtvarná a architektonická škola 20. a 30. let minulého století, ze které vzešlo mnoho zajímavých studentů. Jejich osudy mapovala Markéta Svobodová z Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky a vtěsnala je do své knihy.
Proč jste si vybrala téma Bauhausu?
Tak nějak mi to samo přistálo na stole. Ozvali se mi z časopisu Centropa, který dříve vycházel v New Yorku a věnoval se střední Evropě. Chystali číslo věnované studentům Bauhausu a hledali někoho, kdo jim to napíše. Při té příležitosti jsem zjistila, že to téma není dostatečně zpracované, že o tom nikdo moc nepsal. Zabýval se tím pouze pan profesor Vladimír Šlapeta, ten se ovšem specializoval jen na architekturu. Napsat článek jsem tehdy pro nedostatek materiálů odmítla, ale nedalo mi to a kontaktovala jsem na Slovensku architekta Ladislava Foltýna. Přes něj jsem se dostala k jeho ženě Ivě Mojžišové, významné slovenské historičce umění, psala o škole uměleckých řemesel v Bratislavě, která z Bauhausu vycházela a spolupracovala s ním. Přiměla mě, abych se tomu tématu více věnovala, věřila, že se dá ještě spousta věcí zjistit. Obecně totiž panovala skepse, že už se nedá nic dohledat, že je to ztráta času. Smutné je, že se vydání knihy ani jeden z nich nedožil.
Kniha se jmenuje „Bauhaus a kultura v Československu. Českoslovenští studenti na Bauhausu 1919–1933“. Jak dlouho jste na tématu pracovala?
To je velmi těžké říci. Možná i deset let. Získala jsem tříletý grant od Grantové agentury České republiky, ale v té době už jsem měla spoustu věcí posbíraných, zjištěných a připravených. V mezičase se mi narodily dvě děti, začaly chodit do školy, čas běžel jinak. Vždy jsem toho nejvíce napsala o prázdninách. Jinak jsem ale fungovala jako normální spisovatel, zavřela jsem se do pracovny a psala.
Bylo by možné knihu napsat bez podpory Grantové agentury České republiky?
Obávám se, že ne. Díky grantu jsem mohla vyjet bádat do zahraničních archivů. Velký školní archiv je například v německé Desavě, kde škola Bauhausu sídlila. Odjela jsem také do Berlína, abych si prohlédla různé pozůstalosti. Sešla jsem se spoustou lidí, často i s potomky bývalých studentů, které bylo občas složité vyhledat. Mé pátrání fungovalo podobně jako tehdejší avantgarda – vznikla síť, která se začala propojovat, nabalovat, ozývali se mi další lidé, seznamovali mě s dalšími. Jedna věc je jasná: bez grantu bych neměla peníze na vydání knihy.
Koho zajímavého jste potkala?
Lidé, kteří se kolem Bauhausu sdružovali, byli vzdělaní. Stejné jsou i jejich děti. Velmi dobře se s nimi pracovalo. Během rozhovorů jsme narazili na spoustu kontroverzních věcí, vůbec se s nimi netajili, brali to, že to patřilo do té doby, a není třeba nic zastírat. Typograf Zdeněk Rossmann byl například velký komunista a jeho syn o tom mluvil velmi otevřeně.
Jak Bauhaus fungoval?
Bauhaus se často zaměňuje za styl, ale byla to spíše škola s různými metodami výuky. Prošla si odlišnými fázemi, které ovlivňovali její ředitelé. Prvním byl Walter Gropius, dalším Hannes Meyer a posledním Ludwig Mies van der Rohe, architekt, který je autorem brněnské vily Tugendhat. Nebylo to klasické studium, žáci například absolvovali akademii, umělecko-průmyslovou školu nebo stavební fakultu a na Bauhaus šli za modernějším vzděláním nebo pro inspiraci. Často studium ani nedokončili. Věděli, že se tam učí jinak, jinak se tam pracuje se studenty, šli tam na dva tři roky, aby se naučili rozdílně přemýšlet. Například Zdeněk Rossmann tam odešel, aby se naučil učit, protože chtěl reformovat školu uměleckých řemesel v Brně. To se mu bohužel nepovedlo, ale v Bratislavě na Škole uměleckých řemesel to fungovalo dobře. Inspiroval se i Baťa a v roce 1939 bylo ve Zlíně otevřeno učiliště pro průmyslové výtvarníky. Jejich systém výuky je aktuální doposud. Nechávali studenty pracovat na projektech, posílali je do textilních továren, kde sledovali práci v provozu. Architekti pomáhali od začátku při realizacích různých zakázek. To jsou věci platné i dnes.
Překvapila mě všechna ta jména, která se na Bauhaus vázala. Například malíř Paul Klee, ale také spousta Čechů. Například výtvarník a teoretik umění Karel Teige.
Desava byla z Čech blízko, proto tam od nás jezdilo hodně lidí. Ředitel Bauhausu Hannes Meyer naopak přijížděl často k nám, přednášel v Československu a jeho žena žila určitou dobu v Brně. Do Desavy často jezdila i textilní výtvarnice Jaroslava Vondráčková. Čechů tam působilo hodně.
Co vás nejvíce překvapilo při psaní?
Jak snadno se šíří fámy. V knihách se pořád dokola opakovala informace, že na Bauhasu studovalo jen sedm českých studentů. Přitom mi bylo jasné, že jich tam muselo být mnohem více. Pak jsem na to přišla. Ta informace se objevila v Teigově ReDu spolu s výzvou: „běžte studovat na Bauhaus, už zde studuje sedm českých studentů“. Týkalo se to pravděpodobně období, kdy tam Teige přednášel. Nějak se to zažilo a od té doby se to v literatuře pořád opakovalo. Nejvíce mě ovšem překvapily osudy lidí, kteří na Bauhausu studovali. Některé jsou opravdu tragické.
Kvůli nástupu nacismu v Německu, válce a židovské otázce?
To všechno se tam opakuje a jsou to spíše smutné příběhy. Je zajímavé, jak snadno byli lidé s německými nebo židovskými kořeny později po válce vyškrtnuti z veřejného života, jako by přestali ze dne na den existovat. Mnoho lidí utíkalo ve třicátých letech z politických důvodů nebo kvůli hospodářské krizi z Německa k nám. Díky silné německé komunitě zde snadněji získávali práci. Někteří zde dokonce fungovali načerno. V Československu se dalo do roku 1939 docela dobře přežívat. Někteří, jako například grafik Werner D. Feist, zde strávili skoro deset let. Ti nejlepší z Bauhausu odcházeli především do Ameriky, kde o ně hodně stáli. Amerika byla progresivní, za moře odešel třeba maďarský fotograf a malíř Lászlo Moholy-Nagy, který byl s Československem ve velmi úzkém kontaktu.
Který osud vás zasáhl nejvíce?
Například příběh architektky Edity Rindlerové, ke které jsem nemohla nic najít. Informace o ženách se obecně špatně hledaly, po svatbě měnily jména, Němky byly odsunuté, Židovky utíkaly do zahraničí nebo skončily v koncentračních táborech. Také Edita Rindlerová byla Židovka, proto jsem se obávala nejhoršího. Pak se mi ale ozvala jedna dokumentaristka z Chile, že to byla její teta a točí o ní dokument. Celá rodina se stihla před rokem 1938 vystěhovat do Chile. Paní Edita byla velká idealistka, proto se po roce 1947 vrátila do Československa budovat socialismus. Celý její příběh byl velmi turbulentní. Po vydání knihy se mi ozval její syn, před měsícem jsme se setkali a teprve mi dovyprávěl její příběh.
Byla škola Bauhausu hodně levicově orientovaná?
Škola byla progresivní, avantgardní a s tím vždy souvisela levicovost. Za prvního ředitele to bylo umírněné, změnilo se to až za Hannese Meyera. Ten byl radikální socialista a vedl k tomu i studenty. Města Paříž a Berlín se staly po Moskvě vedlejšími centry kominterny a Desava byla blízko.
Které stavby spojené s Bauhausem byste vyzdvihla v Česku nebo na Slovensku?
Bauhausem byl hodně ovlivněný český architekt Jaromír Krejcar. Nyní se na Slovensku v Trenčianských Teplicích bojuje o záchranu jeho léčebného domu Machnáč, který je v havarijním stavu. Byla by velká škoda, kdyby se ho nepodařilo zachránit. Nejznámější stavbou podle projektu pedagoga Bauhausu je ovšem vila Tugendhat v Brně od architekta Ludwiga Mise van der Rohe.
Jak Bauhaus ovlivnil českou kulturní scénu?
Poměrně dost. Například Hannes Meyer zde pořádal přednáškové turné, přátelil se Teigem, byli politicky stejně naladění. Teige zase jezdil přednášet do Desavy. Když Meyer po nuceném odchodu z Bauhausu odjel do Moskvy, tak ho navštívil i jeho druhý velký přítel brněnský marxistický estetik Bedřich Václavek, který o Bauhausu také často referoval. Architekt Jaromír Krejcar byl zase obchodním zástupcem firmy Bauhaus v Československu a jeho první manželka novinářka Milena Jesenská propagovala ideje Bauhausu v novinách a časopisech, například v Pestrém týdnu a podobně. Hodně se u nás angažoval i László Moholy-Nagy, který ovlivnil nejen českou typografii, ale i avantgardní film. Častým hostem v Desavě byla také Jaroslava Vondráčková, ta se přátelila s textilní výtvarnicí Otti Bergerovou a jako ředitelka prodejny Artělu nechávala dovážet do ČSR ručně tkané látky vyrobené v dílnách Bauhausu.
Kde lze v Česku obdivovat výrobky Bauhausu? Průmyslové výrobky lze určitě vidět v Umělecko-průmyslovém museu v Praze, nábytek například v Muzeu města Brna, které má skvělé sbírky. Grafický design nebo fotografie má ve svých sbírkách bohatě zastoupené Moravská galerie, ta se těmto tématům dlouhodobě věnuje, stejně jako například i Muzeum umění a designu v Benešově u Prahy, odkud jsem získala některé skeny fotografií Ireny Blühové.
Bauhaus už je pro vás uzavřená kapitola. Co máte v plánu dále?
Spolupracuji na projektu Proměna venkovské architektury s důrazem na vývoj v 19. a 20. století. Získali jsme na to grant NAKI (Národní a kulturní identita). Mapujeme změny ve venkovské architektuře a urbanismu právě v tomto pro venkov kritickém období. Jsme v kontaktu se starosty, s lidmi, některé domy zaměřujeme a kolegové z ČVUT je zpracovávají do 3D modelů. První výstava o moravských vesnicích by měla být na podzim ve Zlíně.
Co říkáte na dnešní architekturu?
V kontextu vesnice? Občas se někde najde něco zajímavého, obecně jsou ale dost zničené. Tam kde je tradice a osvícený starosta, to je radost. Mám ráda kontextuální architekturu, když architekti pracují s místem i historií a snaží se budovy citlivě zasadit do určitého prostoru nebo krajiny.
Kdo je Markéta Svobodová
Markéta Svobodová se narodila 14. srpna 1971 na Čeladné, vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a pracuje v Ústavu dějin umění Akademie věd. Zabývá se kulturou 19. a 20. století. Je autorkou a spoluautorkou několik publikací, například: Naprej! Česká sportovní architektura 1567–2012; Umělecké památky Prahy. Velká Praha; Krematorium v procesu sekularizace českých zemí 20. století. Ideové, stavební a typologické proměny; Zdeněk Rossmann/Horizonty modernismu; Bauhaus a Československo 1919–1938. Studenti, koncepty, kontakty.
Je matkou dvou synů – Františka a Jáchyma.
Co je to Bauhaus
Bauhaus je považován za jednu z nejvýznamnějších avantgardních škol moderního designu a architektury. Vznikla roku 1919 sloučením Akademie výtvarných umění s uměleckoprůmyslovou školou v německém Výmaru, v roce 1924 se přesunula do saské Desavy. Pro svůj pokrokový a levicový charakter byla v roce 1933 několik měsíců po nástupu nacistů k moci obviněná z „bolševické rozvratné činnosti“ a v Berlíně, kam se po uzavření v Desavě přestěhovala, rozpuštěna. Význam Bauhausu spočívá především v experimentálním přístupu v pedagogice. Avantgardním výtvarníkům bylo umožněno vypracovat a v praxi využít nové progresivní metody, které jsou aktuální dodnes
Významnými pedagogy školy byli: Walter Gropius, Hannes Meyer, Ludwig Mies van der Rohe, Johannes Itten, László Moholy-Nagy, Vasilij Kandinskij, Paul Klee, Marcel Breuer a řada dalších.
Rozmazaná fotografie. Problém, který řeší policie, když kamera nedostatečně nasnímá rychle jedoucí auto, astronomové, když pořizují snímky z kosmu, ale i laičtí fotografové, když si z exotické dovolené přivezou rozmazanou vzpomínku. Tým doc. Ing. Filipa Šroubka, Ph.D. DSc. z Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR vyvinul matematické modely, kterými lze rozmazané digitální fotografie opravit.
Právě rekonstrukcí obrazu se zabýval čtyřletý projekt „Slepá dekonvoluce obrazu v limitních podmínkách”, financovaný Grantovou agenturou České republiky.
Prvním krokem projektu bylo správně matematicky modelovat proces snímání obrazu, během něhož dochází k mnoha degradacím, jako jsou šum, rozmazání nebo nedostatečné vzorkování. „Klasickým příkladem tohoto procesu, s kterým se běžně setkáváme, je pořizování fotografií pomocí digitálního aparátu. Obdobně však můžeme modelovat snímání obrazu u mnoha jiných, daleko specializovanějších zařízení, jako jsou astronomické dalekohledy, termovizní kamery nebo různé druhy mikroskopů,“ vysvětluje Filip Šroubek.
Smyslem rekonstrukce obrazu je nalézt numericky stabilní řešení, které by odhadlo původní, nedegradovaný obraz, a pokořit tak hranice možností měřící soustavy. Rozmazání obrazu modelujeme matematickou operací konvoluce a jeho odstranění se pak nazývá dekonvoluce.
„Komplexnější úlohu, kterou projekt řeší, představuje tzv. slepá dekonvoluce, kdy neznáme přesnou podobu rozmazání a je nutné jej odhadnout společně s nedegradovaným obrazem. Podařilo se nám naformulovat metodu založenou na pravděpodobnostním modelu, která úspěšně řeší problém slepé dekonvoluce na velké třídě reálných dat a i v situacích, kdy námi uvažovaný matematický model neplatí všude. Identifikovali jsme, že apriorní pravděpodobnost, jež automaticky určuje přesnost modelu, zvyšuje robustnost slepé dekonvoluce,“ říká doc. Šroubek.
Jeho tým aplikoval metodu rekonstrukce nejen v oblasti fotografie, ale také v astronomii, oftalmologii nebo nukleární medicíně.
„V současné době pracujeme na řešení ještě komplikovanější úlohy, kdy se rozmazání v obraze mění v závislosti například na hloubce scény nebo směru pohybu objektů ve scéně. Experimentálně jsme také vyzkoušeli implementaci přímo v mobilních telefonech,“ dodává doc. Ing. Filipa Šroubka, Ph.D. DSc. z Ústavu teorie informace a automatizace.
Výsledky svého projektu tým publikoval v 15 impaktovaných odborných časopisech a prezentoval na mnoha prestižních zahraničních konferencích.
Rozvoj současné chemoterapie je zaměřen zejména na vývoj nových typů cytostatik s nižší toxicitou a zabraňujících vzniku rezistence, která bývá častým důvodem selhání protinádorové léčby. Kromě rezistence na jednotlivá cytostatika se setkáváme s mnohačetnou lékovou rezistencí (MDR – multidrug resistance), která způsobuje selhání i takové chemoterapie, při níž byly podány cytostatika, které nebyly použity v předešlé léčbě.
Nadějí pro zefektivnění chemoterapie některých maligních nádorů je projekt týmu prof. RNDr. Blanky Říhové, DrSc. Z Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky, jehož celý název zní: Překonání přirozené a mnohočetné lékové rezistence nádor-selektivní akumulací ABC transportétů/Bcl-2 či léčebného genu pod PEG-3 promotorem.
MDR činí rakovinové buňky odolné vůči standardním léčebným postupům s mnoha typy protirakovinnových léčiv. Heterogenita nádorů a rezistence nádorových buněk proti protinádorovým lékům zůstávají klíčovými výzvami pro efektivní cílení systémů podávání léků pro úspěšnou chemoterapii. A byla i výzvou po tým prof. Blanky Říhové.
„Mnohačetná rezistence je častou příčinou selhání chemoterapie maligních onemocnění. MDR je buď získaná („induced“) jako výsledek předchozího opakovaného vystavení cytostatickým lékům (např. buňky P388/MDR) nebo přirozená („natural“), protože některé nádory jsou kongenitálně rezistentní vůči chemoterapii (např. buňky CT26). Jedním z nejběžnějších mechanismů MDR je zvýšení exprese P-glykoproteinu (P-gp),“ vysvětluje RNDr. Marek Kovář, PhD z Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky.
Vědci při svém zkoumání použili konjugáty na bázi HPMA kopolymeru, přičemž cytostatické léčivo doxorubicin (Dox) a derivát inhibitoru P-gp reversin 121 (R121) byly kovalentně navázány degradovatelnou hydrazonovou vazbou citlivou na nízké pH. „Bylo prokázáno, že R121 vázáný na polymerní nosič je schopen se v buňkách uvolnit a inhibovat P-gp v buňkách P388 / MDR a senzitizovat je tak k cytostatické aktivitě Dox. Bylo zjištěno, že konjugát nesoucí jak Dox, tak R121 je mnohem účinnější u buněk P388 / MDR než konjugát nesoucí samotný Dox nebo směs konjugátů nesoucích buď pouze Dox nebo pouze R121. To bylo prokázáno pro cytostatickou aktivitu in vitro, zastavení buněčného cyklu, akumulaci Dox v buňkách a indukci apoptózy,“ uvedl Marek Kovář.
Jak výzkum ukázal, pouze konjugát nesoucí Dox a R121 významně inhiboval růst nádoru P388 / MDR a vedl k prodlouženému přežití léčených laboratorních myší. Nicméně nejdramatičtější protinádorová aktivita tohoto konjugátu byla nalezena v nádorovém modelu CT26, kde úplně vyléčil šest z osmi pokusných myší.
Řešitelský tým, na kterém se vedle vědců z Mikrobiologického ústavu AV významně podíleli také výzkumníci z Ústavu Makromolekulární chemie akademie věd, přinesl nové poznatky prokazující, že systémy pro dopravu léčiv založené na HPMA kopolymerních konjugátech nesoucí cytostatikum a inhibitor P-gp jsou schopny efektivně překonat jak získanou, tak i přirozenou mnohočetnou lékovou rezistenci. Takovéto konjugáty tudíž mají potenciál zefektivnit chemoterapii některých maligních onemocnění a zajistit účinnou terapeutickou aktivitu v nádorech s mnohočetnou lékovou rezistencí.
Výsledky čtyřletého projektu, financovaném Grantovou agenturou České republiky, byly publikovány v řadě odborných publikací a setkaly se s velkou pozorností vědců z tuzemska i zahraničí.
Možnost zobrazit jednotlivé molekuly na površích pevných látek se sub molekulárním rozlišením či jejich elektrostatický potenciál zůstával po dlouhá léta nenaplněnou výzvou. Změnu přinesl až výzkum odborníků z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR pod vedením Doc. Ing. Pavla Jelínka, Ph.D., který na svůj vědecký výzkum využil finance z Grantové agentury České republiky.
Mikroskop atomárních sil s flexibilní částicí na konci hrotu
Technika řádkové mikroskopie umožňuje standardně dosáhnout atomárního rozlišení povrchů pevných látek. Avšak dosažení atomárního (chemického) rozlišení molekul nebylo možné, což výrazně limitovalo možnosti výzkumu molekul pomocí řádkových mikroskopů. Nicméně poslední vývoj techniky umožnil zobrazit chemickou strukturu jednotlivých molekul na povrchu pevné látky.
Klíčem k dosažení sub molekulárního kontrastu je umístění právě jedné molekuly (např. oxidu uhelnatého) či atomu vzácných plynů na vrchol kovového hrotu. Doposud byl hlavní překážkou pro dosažení sub molekulárního kontrastu relativně slabý detekovaný signál vůči šumu měřícího přístroje. Právě přítomnost flexibilní částice na konci hrotu má za následek výrazné zesílení signálu, které umožňuje dosáhnout vysokého rozlišení. Tato nová technika zobrazení jednotlivých molekul otevírá zcela nové možnosti při studiu fyzikálních a chemických vlastností molekulárních nanostruktur. K vývoji této progresivní techniky zásadním způsobem přispěli čeští vědci z Fyzikálního ústavu s podporou grantových prostředků GAČR. Vědci vyvinuli ucelenou teorii popisující fyzikální mechanismus umožňující sub molekulární kontrastu pomocí rastrovacích mikroskopů, která je dnes vědeckou komunitou obecně považována za standartní teorii rastrovací mikroskopie s vysokým rozlišením. Na základě této teorie čeští vědci vyvinuli zcela nový přístup simulace obrázků rastrovacích mikroskopů s vysokým rozlišením. Tento model přispěl zásadním způsobem k porozumění těmto obrázkům a dalšímu rozvoji této progresivní techniky. Není tedy divu, že je tento program v současné době využíván vědeckými skupinami po celém světě.
Přímé měření elektrostatického pole
Dalším významným počinem bylo prokázaní možnosti zobrazení rozložení elektrostatického pole jednotlivých molekul pomocí této techniky. Původní teorie mimo jiné poukázala na zásadní vliv elektrostatického pole na sub molekulární kontrast. Zahrnutí elektrostatické síly působící mezi hrotem a molekulou na povrchu významně posunulo nejen naše chápání mechanismu sub molekulárního rozlišení v rastrovacích mikroskopech, ale také možnosti zobrazení elektrostatického potenciálu jednotlivých molekul.
Elektrostatické pole kolem molekuly z velké části určuje její chování, např. ovlivňuje preferovaná místa v molekule, kde dochází k chemickým reakcím s jinými sloučeninami. Toto pole má také zásadní význam při samoorganizačních procesech jednotlivých molekul vytvářejících tzv. supramolekuly (např. DNA), které mají velký význam v biologii a organické chemii. Možnost přímého měření elektrostatického pole proto otevírá nové možnosti v oblasti materiálového výzkumu, fyziky, chemie a nanotechnologie.
Významný milník představuje také možnost dosažení sub molekulárního rozlišení při pokojové teplotě, kterou demonstrovali čeští vědci ve spolupráci s japonskými kolegy. Doposud byla měření prováděna výhradně při velmi nízké teplotě, blízké absolutní nule. Tento fakt výrazně limitoval použití této metody v podmínkách relevantních pro důležité chemické či biologické procesy, kdy je nezbytná např. pokojová teplota.
Přenos chirality v průběhu chemických reakcí
Právě díky využití nejnovějších metod skenovací hrotové mikroskopie vědci z Fyzikálního ústavu AV ČR a Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR dokázali sledovat chemické přeměny jednotlivých molekul na povrchu stříbra a prokázali přenos chirality v průběhu těchto reakcí. Vědcům se podařilo zobrazit přeměny molekul v rozlišení, které dovoluje určit chemickou vazbu mezi jednotlivými atomy, a tak stanovit přesnou strukturu molekuly i její chiralitu.
Chiralita je geometrická vlastnost, kdy daný objekt (nejčastěji molekulu či iont) nelze ztotožnit s jeho zrcadlovým obrazem. Chiralita hraje klíčovou roli v přírodě a lze ji demonstrovat například na vztahu pravé a levé ruky, které nejsou identické z hlediska symetrie. S chiralitou se můžeme setkat při stereoselektivních reakcích, samoskladbě molekul, biologických procesech (jichž se účastní bílkoviny, nukleové kyseliny či polysacharidy), polarizaci světla či spinu elektronů. Kontrola chirality při chemických reakcích v roztoku, kdy cíleně vzniká pravo- či levotočivá forma molekul, patří k největším úspěchům organické chemie v uplynulém půlstoletí. Nicméně kontrola chirality na površích pevných látek byla nenaplněnou výzvou.
Metoda, která byla vyvinuta díky společnému úsilí výzkumníků z Fyzikálního ústavu AV ČR a Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR pod vedením Dr. Pavla Jelínka a Dr. Ivo Starého umožňuje vytvářet rozsáhlé dvojrozměrné vrstvy molekul o zvolené chiralitě. Jedná se o první praktickou ukázku toho, kdy molekuly na povrchu pevné látky cíleně zaujímají buď pravo- nebo levotočivou orientaci. Čeští vědci dosáhli shodné chirality adsorbovaných molekul v celé monovrstvě, a to pomocí řízené termální transformace chirálních šroubovicových molekul, tzv. helicenů, na planární polyaromatické látky tvořící chirální adsorbáty na povrchu krystalu stříbra. Vědci navíc dokázali přesně popsat průběh vícestupňové chemické transformace molekul s využitím mikroskopu atomárních sil, který pracuje při teplotách blízkých absolutní nule a za podmínek ultra vysokého vakua.
Elektronegativita jednotlivých atomů
Tým Pavla Jelínka se také zabýval možností měření elektronegativity jednotlivých atomů pomocí řádkovacích mikroskopů. Vědci ještě donedávna dokázali určit elektronegativitu, tedy schopnost daného atomu reagovat s okolím a vytvářet chemické vazby, pouze pomocí technik, které pracovaly s velkým souborem atomů. Stanovit elektronegativitu daného atomu v závislosti na chemickém okolí dosud nebylo možné. Změnu přinesl až společný výzkum s japonskými badateli z Tokijské univerzity. Vědci vycházeli při svém výzkumu z experimentálního měření vazebných energií povrchových atomů, které byly podpořeny teoretickými výpočty. Studie následně umožnila navrhnout metodu, která ukazuje, jak chemické okolí ovlivňuje elektronegativitu daného atomu.
„Nová metoda dokáže pomocí mikroskopie atomárních sil nejen stanovit elektronegativitu daného atomu na povrchu pevné látky, ale je schopna určit i její závislost na chemickém okolí měřeného atomu. To dříve nebylo možné. Tyto znalosti nyní můžeme využít k cílenému řízení chemických reakcí, například v katalýze nebo biochemii,“ uvedl Pavel Jelínek z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR.
Jeho týmu se rovněž podařilo prokázat, že dosavadní údaje o elektronegativitě prvků platí pouze v případě izolovaných atomů. „Naše metoda umožňuje určit její změnu na základě chemického okolí atomu. Tím získáváme nový, komplexní pohled na elektronegativitu, a tudíž je třeba se trochu jinak dívat i na s ní související podstatu vazeb v chemických sloučeninách a na samotnou chemickou reaktivitu,“ vysvětlil Pavel Jelínek.
Podle něho se tak prokázala platnost rovnice nositele Nobelovy ceny Linuse Paulinga pro polární kovalentní vazbu z 30. let minulého století.
Sub molekulární rozlišení stejné molekuly pomocí dvou různých hrotů. Deformace kontrastu mezi jednotlivými obrázky je způsobena elektrostatickou silou mezi hrotem a molekulou, která umožňuje zpětnou rekonstrukci elektrostatického pole zkoumaných molekul.
Projekt Mgr. Pavla Němce, Ph.D., odhalil anatomickou podstatu inteligence ptáků, a rozluštil tak záhadu, proč jsou někteří ptáci pozoruhodně inteligentní, přestože mají malý mozek. „Inteligence některých ptáků je v některých aspektech dokonce srovnatelná s primáty,“ říká v rozhovoru Pavel Němec z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
Proč jste si vybrali právě projekt evoluce komplexity a procesní kapacity mozku u ptáků?
K projektu jsme přišli celkem náhodou, když jsme narazili na práci jedné brazilské kolegyně, která vymyslela rychlou, levnou a efektivní metodu, jak počítat neurony a gliové buňky v celých mozcích. Ta spočívá v tom, že se celý mozek zhomogenizuje, a to tak, že se rozruší plazmatické membrány buněk nervového systému, získá se suspenze jader, které je možné specificky nabarvit a spočítat v nich všechny neurony. Tato metoda se jmenuje izotropická frakcionace a díky jsme schopni velice rychle, v řádu několika dnů, spočítat neurony v celém mozku či jeho hlavních částech a odhadnout i počty gliových buněk.
Vy jste tedy tuto metodu použili u ptáků. Na co jste přišli?
Výzkumy prováděné v posledním desetiletí ukazují, že jsou ptáci strašně chytří a že jsou v mnoha psychologických doménách srovnatelní třeba s lidoopy. Přitom jejich mozky jsou o hodně menší než třeba mozky primátů. Například největší mozek pěvce má 16 gramů a papouška zhruba 25 gramů, zatímco u některých inteligenčně srovnatelných savců se jedná o stovky gramů. Tudíž jsme pojali podezření, že to musí být miniaturizací, tedy že malé mozky ptáků skrývají velké množství výpočetních jednotek – neuronů. Zvolili jsme reprezentanty těch skupin ptáků, o kterých se obecně míní, že jsou nejchytřejší, tedy papoušků a pěvců. Tento vzorek jsme doplnili o vybrané druhy hrabavých ptáků, sov, běžců atd. U všech studovaných druhů jsme provedli odhady počtu neuronů a gliových buněk a pak skutečně potvrdili svou hypotézu: krkavcovití ptáci a papoušci mají ve svých mozcích velikosti oříšku počty neuronů srovnatelné s počtem neuronů primátů, a v některých případech dokonce i docela velkých opic, jejichž mozky jsou několikanásobně větší. To znamená, že výpočetní kapacita malých ptačích mozků je daleko vyšší než kapacita mozků mnohých savců.
Co z toho plyne? V principu dvě věci. Zaprvé, paradox toho, že ptáci jsou tak chytří, a přitom mají malé mozky, je nyní snadno vysvětlitelný. Zadruhé, a to je důležitější, náš výzkum přesvědčivě ukázal, že ani relativní, ani absolutní velikost mozku není dobrým měřítkem kognitivních schopností. Škálovací pravidla pro různé skupiny, například pro řády savců či ptáků, jsou tak dramaticky odlišná, že je úplný nesmysl srovnávat třeba ptačí mozek s mozky savců a dělat z toho nějaké závěry o jejich kognitivních schopnostech. Tento tradiční přístup je třeba opustit.
Proč jsou vlastně papoušci a pěvci chytřejší než ostatní ptáci. Čím se jejich mozky liší? Je to dáno hustotou neuronů. Zatímco u ptáků, jako jsou třeba hrabaví, s velikostí mozku klesá hustota neuronů, u papoušků a pěvců tomu tak není. Ti mají hustotu neuronů na velikosti mozku nezávislou. Podobnou situaci nalezneme i mezi savci, a sice u primátů. Naopak u ostatních savců, jako jsou třeba hlodavci, hustota neuronů s velikostí mozku rapidně klesá. Takže kdyby měl mít hlodavec hypoteticky 86 miliard neuronů, jako má lidský mozek, musel by jeho mozek vážit 36 kilogramů. Ty rozdíly jsou tedy obrovské.
Ptáci však mají 2–4krát vyšší hustoty neuronů než primáti. Navíc u pěvců, papoušků, ale třeba i u sov je naprostá většina neuronů uložena v koncovém mozku. Zajímavé ale je, že to neplatí u všech ptáků. U mnoha ptáků, například hrabavých, běžců nebo třeba holubů, je většina neuronů uložena v mozečku, tak jako je tomu u savců, včetně primátů. To znamená, že se v průběhu evoluce korunových skupin ptáků muselo něco dramatického stát, spekulujeme o tom, že musel existovat velký selekční tlak na zvýšení kognitivních schopností, který vyústil v enormní a selektivní rozvoj koncového mozku.
Kolik ptáků jste vlastně zkoumali? Poměrně hodně, bylo to asi 100 druhů ptáků.
Váš výzkum tedy potvrdil, že nejchytřejšími ptáky jsou krkavcovití a papoušci. Které další druhy ptáků patří ještě k těm chytřejším?
Jsou to třeba sovy, i ty mají hodně neuronů. Ale mají velké množství neuronů ve strukturách, které primárně zabezpečují vidění. Docela velký počet neuronů mají třeba sýkory, například sýkorka koňadra má přibližně 230 milionů neuronů, to je 3krát více než myš a přibližně o 30 milionů neuronů více než podstatně větší slepice.
Dokážou ti nejchytřejší ptáci svou inteligenci nějak využít v přírodě? Tedy zjednodušeně řečeno, umí svůj mozek používat?
Určitě, existuje velké množství behaviorálních dat dokládajících, že používají nástroje, jsou schopni odhadnout, co si myslí jejich potenciální kompetitor, řešit problémy vhledem, plánovat do budoucna a dělat spoustu věcí, co jiní ptáci neumí. Ti nejchytřejší ptáci jsou zkrátka chytří jako opice.
Papoušek se dožívá poměrně vysokého věku. Může jeho dlouhověkost souviset s jeho inteligencí?
Ano, může. Mozek je vlastně strašně drahý energeticky i časově, dlouho zraje a musí se pak dlouho učit, aby se dostal do plně funkčního stavu. Velký mozek je tedy obrovská investice a vyplatí se těm zvířatům, která žijí dlouho.
Předpokládám, že váš výzkum měl velký ohlas v zahraničí? Ano, referovalo o něm celosvětově mnoho médií a publikační výstupy jsou citované.
„Determinanty vztahů mezi skupinami: integrovaný model meziskupinových postojů, kontaktu, osobnostních a sociálních faktorů“? To je název projektu, kterým se zabývala doc. Mgr. Sylvie Graf, Ph.D a doc. Martina Hřebíčková, DSc. z Psychologického ústavu Akademie věd České republiky.
Doc. Sylvie Graf, Ph.D. působí jako vědecká pracovnice v Psychologickém ústavu AV ČR, v.v.i v Brně. Je předsedkyní sekce interkulturní psychologie Českomoravské psychologické společnosti. Zabývá se možnostmi snižování předsudků a zlepšování vztahů mezi lidmi z různých skupin.Výsledky svých výzkumů publikuje v uznávaných mezinárodních časopisech. V roce 2015 ve spoluautorství vydala monografii „Češi a jejich sousedé“ o meziskupinovém kontaktu a postojích ve střední Evropě. V současnosti je na vědecké stáži na univerzitě v Bernu, kde získala prestižní dvouletý grant „Marie Curie Fellowship“ od Evropské komise, v jehož rámci zkoumá utváření postojů k imigrantům.
Doc. Martina Hřebíčková, DSc. je vedoucí vědeckou pracovnicí Psychologického ústavu AV ČR, v.v.i. Těžištěm jejího odborného zájmu je pětifaktorový model osobnosti a metody pro jeho diagnostikování. Zkoumá také sociální percepci, národní stereotypy a akulturaci. Byla řešitelkou čtyř grantových projektů podpořených GA ČR. V současnosti řeší projet věnovaný akulturačním strategiím u majority a minority. Patří k nejcitovanějším českým psychologům. V letech 2010-2016 byla zvolena do „Executive Committee European Association of Personality Psychology“.
Čemu jste se vlastně ve svém projektu věnovaly?
V rámci projektu s tímto složitým názvem jsme se věnovaly zejména vztahům mezi různými skupinami a možnostem, jak snižovat předsudky. V sociální psychologii definujeme skupiny jako širší společenská uskupení tvořená osobami, které spojuje příslušnost ke společné etnicitě (Romové), národnosti (Němci), náboženství (muslimové), sexuální orientaci (homosexuálové) nebo jiné charakteristice (přistěhovalci). V našem výzkumu jsme zkoumaly vztahy mezi lidmi ze sousedních národů v rámci střední Evropy. Zaměřily jsme se také na vztah Čechů ke dvěma výrazným menšinám v České republice – Vietnamcům a Romům.
Co bylo cílem projektu?
Zajímalo nás především, jaké jsou možnosti snižování předsudků. Předsudky jsou převážně negativní soudy, které vznikají na základě pouhého zařazení do negativně vnímané skupiny. Dobře to vystihuje české přísloví házet všechny do jednoho pytle. Předsudky si nevytváříme na základě vlastních negativních zkušeností s konkrétním člověkem, ale přebíráme rozšířená přesvědčení, ve kterých se utvrzujeme. Například v české společnosti je rozšířeno přesvědčení o odměřenosti Němců. Ke konkrétním Němcům, se kterými se setkáme, se proto můžeme chovat rezervovaně ve shodě s naším negativním hodnocením celého národa. Naše rezervované chování pravděpodobně z jejich strany vyvolá odměřenou reakci, což může naše předsudky dále upevnit.
Můžeme předsudky nějak ovlivnit?
Jednou z možností, jak předsudky ovlivňovat, jsou osobní zkušenosti s příslušníky daných skupin – tzv. meziskupinový kontakt. Pokud budeme pokračovat v příkladu uvedeném výše, setkání s německými vrstevníky během společného jazykového kurzu v zahraničí nám může ukázat, že jsou to lidé jako my bez ohledu na národnost a předsudky s ní spojené. Existují však i negativní zkušenosti, které naopak mohou předsudky vůči celým skupinám zesilovat.
V rámci našeho výzkumu jsme se účastníků ptaly na jejich konkrétní zkušenosti s příslušníky vybraných národů – jako je např. kontakt s vrstevníky v průběhu kurzu v zahraničí. Na základě popisů různých zkušeností jsme se snažily odhalit obecné skutečnosti vyskytující se v průběhu kontaktu, které mohou ovlivnit pozitivní nebo negativní hodnocení daných národů.
Jak jste při výzkumu konkrétně postupovaly?
Účastníci našeho výzkumu nejdříve popsali svou libovolnou konkrétní zkušenost s příslušníkem jim nejbližšího sousedního národa (např. obyvatelé Zlína popsali svoji zkušenost se Slováky, obyvatelé z Ústí nad Labem zkušenost s Němci). Poté vyjádřili svoje pocity vřelosti, popř. rezervovanosti vůči příslušníkům zkoumaných národů a posuzovali jejich typické vlastnosti. Podle toho jsme odvodily míru jejich předsudků k daným sousedním národům.
Popis konkrétních zkušeností analyzoval tým pěti badatelek z různých zemí, které ovládaly čtyři národní jazyky účastníků výzkumu. Na základě předem připraveného tzv. codebooku – seznamu skutečností vyskytujících se v průběhu kontaktu – hodnotily každou popsanou zkušenost, zda danou skutečnost obsahuje.
Jaké skutečnosti si můžeme představit?
Takovou skutečností byla např. různá míra blízkosti k lidem ze sousedních národů. S některými cizinci se naši respondenti potkávali jen náhodně na ulici, s některými navázali formální kontakt např. v pracovním prostředí, jiní měli s cizinci blízký osobní a přátelský vztah. Další skutečnost představovalo hodnocení konkrétních osob, se kterými se účastníci výzkumu setkali. Hodnotili je pozitivně nebo negativně, případně udávali jak pozitivní, tak i negativní hodnocení. Měly jsme tedy k dispozici údaje o tom, jak lidé v pěti evropských zemích popisují skutečný meziskupinový kontakt a tyto údaje jsme propojily s jejich hodnocením celých skupin. Umožnilo nám to zjistit, jaké konkrétní skutečnosti během kontaktu ovlivňují předsudky vůči daným národům.
Které skutečnosti se ukázaly jako důležité při ovlivňování předsudků?
Jako podstatná se pro redukci předsudků ukázala např. míra blízkosti k lidem ze sousedních národů, kdy navázaná přátelství a vztahy s konkrétními cizinci přispívaly k pozitivnějšímu hodnocení daných národů. Rovněž pozitivní – ale i negativní – hodnocení konkrétních cizinců v průběhu kontaktu se přenášelo na předsudky vůči celým národům. Výsledky podrobně představujeme v monografii „Češi a jejich sousedé. Meziskupinové postoje a kontakt ve střední Evropě.“.
Jaký je podle Vás nejzásadnější teoretický přínos vašeho výzkumu?
Na základě unikátních dat z výpovědí o konkrétních zkušenostech z pěti zemí se nám podařilo navrhnout řešení rozporu mezi dvěma pohledy v rámci teorie meziskupinového kontaktu. První tvrdil, že pozitivní zkušenosti jsou pro formování předsudků určující. Naproti tomu novější studie ukazovaly, že negativní zkušenosti s příslušníky určitých skupin mají větší vliv na zvyšování předsudků k těmto skupinám než pozitivní zkušenosti na jejich snižování.
Naše studie je významná, protože jsme prokázaly, že negativní zkušenosti mají na zvyšování předsudků sice relativně větší vliv než pozitivní zkušenosti na jejich snižování, zároveň se ale pozitivní zkušenosti vyskytují častěji než negativní, což výraznější vliv negativity na předsudky vyrovnává a tlumí. Výsledky jsme spolu s kolegy z australské Univerzity v Newcastlu publikovali v uznávaném zahraničním časopise European Journal of Social Psychology.
Můžete uvést ještě další výsledky případně vaše další úspěchy?
Zmínila jsem se o tom, že jsme zkoumaly také vlastnosti typických představitelů pěti evropských zemí. V sociálních vědách se jim říká národní stereotypy nebo také národní charakter. Zjišťovaly jsme, zda jsou národní stereotypy přesné. Porovnávaly jsme představy o charakteristikách typických představitelů pěti evropských zemí s tím, jak sami sebe posuzují lidé v těchto zemích. Jako jedny z prvních na světě jsme zkoumaly přesnost stereotypů o příslušnících jiných zemí. Předpokládalo se totiž, že sousedé mohou být objektivnější a přesnější než lidé, kteří posuzují typického představitele vlastní země. Naše výsledky sice tento předpoklad nepotvrdily, ale byly natolik zásadní, že je publikoval prestižní European Journal of Personality. Navíc byla studie hodnocena jako excelentní výstup za rok 2016 expertním panelem Rady pro výzkum, vývoj a inovace.
Zjistily jste při zkoumání národních stereotypů i jiné skutečnosti, které by mohly zajímat veřejnost?
Při porovnání stereotypů příslušníků vlastního národa se stereotypními charakteristikami, které přisuzujeme sousedům, jsme odhalily fenomén, který jsme pojmenovaly zrcadlení stereotypů. Dochází k němu, když typickému příslušníkovi vlastní skupiny přisuzujeme opačné charakteristiky než typickému představiteli skupiny, do které nepatříme. Výsledky jsme publikovali v Journal of Social Psychology.
Těší nás, že nás mezinárodní odborná komunita začala vnímat jako expertky na danou oblast a jsme žádány, abychom zpracovaly kapitoly do monografií, které se meziskupinovému kontaktu a stereotypům věnují. Dosud jsme takové stati připravily čtyři – pro Hogrefe, Nova Science Publishing a dvě pro Routledge.
Jaké jsou vaše další plány, jak se vidíte v budoucnu?
Ve zkoumání meziskupinového kontaktu a přesnosti národních stereotypů pokračujeme. Ve spolupráci s estonskými kolegy jsme připravili metodologickou studii, ve které testujeme nový způsob odhadu přesnosti národních stereotypů. Máme velkou radost z toho, že i tato studie byla přijata k publikování v European Journal of Personality. Věříme, že náš navržený inovativní postup budou používat i další výzkumníci.
A vaše plány ve výzkumu meziskupinového kontaktu?
Navázali jsme na úspěšnou spolupráci s australskými kolegy a připravili studii o tom, zda negativní zkušenosti v rámci blízkých vztahů s lidmi z jiných skupin zhoršují nebo zlepšují předsudky vůči těmto skupinám. Podle výsledků dosavadního výzkumu lze totiž očekávat oba scénáře. Na základě středoevropských dat jsme byli schopni ukázat, že intimita ve vztahu k lidem z jiných skupin chrání před dopadem negativních zkušeností na předsudky vůči celé skupině. Tato studie byla právě přijata k publikování v časopisu Group Processes and Intergroup Relations.
Věnujete se i novým výzkumným projektům?
Martina Hřebíčková je řešitelkou nového projektu GAČR „Vliv meziskupinového kontaktu na akulturační strategie a podporu práv menšin: longitudinální výzkum majority a minority.“ Zkoumáme postoje české většinové společnosti k minoritám. Nejlepší způsob, jak se o našem výzkumu dozvědět více, je se do něj zapojit na http://www.psychologicky-vyzkum.cz/majorita/
Já jsem obdržela prestižní grant Evropské komise „Marie Curie Fellowship,“ v rámci kterého na Univerzitě v Bernu zkoumám vliv prezentace imigrantů v médiích na postoje majoritní společností k imigrantům. Podrobnosti o projektu se lze dočíst na webové stránce: http://immigrants-project.eu/
Praha, 21. září 2017 – Výzkum předního českého hydrobiologa byl zaměřen na dopad kůrovcové kalamity v roce 2004 na lesní, půdní i vodní ekosystémy na Šumavě. Ukázalo se, že navzdory mnoha katastrofickým předpovědím se celý přírodní systém i bez zásahu člověka velmi rychle zotavuje. Za svůj projekt Jiří Kopáček obdržel Cenu předsedkyně Grantové agentury České republiky.
Profesor Jiří Kopáček, působící v Biologickém centrum Akademie věd ČR v Českých Budějovicích, je jedním z nejvýznamnějších českých hydrobiologů. Jeho vědeckou kariéru provází bohatá publikační činnost a výjimečně vysoká citační odezva, v roce 2016 ho předseda AV ČR profesor Jiří Drahoš vyznamenal medailí Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách.
V rámci oceněného projektu byl po dobu pěti let zkoumán vliv přirozeného rozpadu horských smrkových porostů po kůrovcovém žíru na mikroklima, chemismus a biodiverzitu půdních a vodních ekosystémů. Na jeho řešení se podíleli výzkumníci ze tří institucí (Biologického centra AV ČR, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a České zemědělské univerzity v Praze). Vědeckému týmu se podařilo zformulovat nový koncepční biogeochemický model, který propojuje cykly uhlíku, dusíku a síry v půdách a umožňuje přesnější předpovědi ztrát živin z lesních ekosystémů v závislosti na globálním vývoji znečišťování atmosféry a klimatických změn.
Studie navázala na předchozí vědecké projekty, které monitorovaly situaci v tzv. bezzásahové oblasti na Šumavě po dobu více než 20 let. Vědce zajímalo především, jak odumření stromového patra po napadení kůrovcem ovlivní kyselost, chemické složení a oživení vody Plešného jezera, které bylo v minulém století vážně postiženo kyselými dešti. Výzkum přinesl zajímavé závěry: po krátkodobém zhoršení chemismu jezera se situace začala rychle zlepšovat. „Kyselost vody se výrazně snížila a její pH rychle vzrostlo k hodnotě 6, která byla naposledy v Plešném jezeře kolem druhé světové války,“ uvádí Kopáček. Dále bylo zjištěno, že stromové patro téměř kompletně zničené kůrovcem se přirozeně obnovuje dostatečně a dochází k rychlému a žádanému zmlazování lesního porostu.
Z výsledků výzkumu je zřejmé, že bezzásahovost a přirozená cesta regenerace lesního porostu by měla být do budoucna pokládána za jeden z nejefektivnějších způsobů opětovného zalesňování kůrovcem postižených chráněných horských oblastí. Zároveň je nejšetrnější z hlediska ochrany množství a kvality vod. Získané poznatky umožní přírodovědcům vnést vědecké argumenty do vášnivých sporů mezi zastánci a odpůrci zásahů proti šíření škůdců v chráněných územích. O velkém ohlasu výstupů oceněného výzkumu ve vědecké komunitě svědčí skutečnost, že již byly více než 100krát citovány a publikovány v 35 recenzovaných časopisech, z nichž bylo 25 impaktovaných.
Praha, 21. září 2017 – Projekt cílený na charakterizaci interakcí důležitých pro tvorbu nezralých retrovirových částic a vývoj metod pro testování inhibitorů skládání HIV otevírá nové cesty pro přípravu účinných antiretrovirotik. Biochemička Michaela Rumlová za něj obdržela Cenu předsedkyně Grantové agentury České republiky.
Doktorka Michaela Rumlová, která v současné době působí na Vysoké škole chemicko-technologické, se tvorbou retrovirových částic HIV zabývala už v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd. „Studujeme vzájemné interakce, které jsou důležité pro tvorbu nezralé a posléze i zralé retrovirové částice. Naším hlavním cílem je nalezení sloučeniny, která by zabraňovala tvorbě těchto částic a v budoucnu by mohla sloužit jako lék pro pacienty, kteří jsou infikování virem HIV,“ vysvětluje Rumlová.
K léčbě pacientů nakažených virem HIV se nyní používá kombinovaná terapie, jež spočívá v současném podávání několika specifických látek, tzv. inhibitorů, což jsou sloučeniny blokující klíčové kroky v životním cyklu tohoto viru. Bohužel často dochází k tomu, že se virus časem stane vůči podávaným lékům rezistentním a je třeba jejich kombinaci modifikovat. Vědci proto hledají stále nové a nové inhibitory.
Ve spolupráci s vědci z Evropské laboratoře molekulární biologie v Heidelbergu se podařilo vyřešit detailní strukturu retrovirových částic HIV i modelového opičího viru. Byly zjištěny a přesně popsány interakce, které jsou zásadní pro tvorbu HIV částice. To vědcům umožní pracovat přímo na vytvoření látek, které zabrání skládání retrovirové částice, díky čemuž virus nebude moci opustit buňku a dojde k zastavení infekce.
„Následující tři roky se budeme věnovat procesu rozložení virového komplexu a testování sloučenin, které by tomu mohly napomoci,“ popisuje své plány do budoucna oceněná vědkyně. Za účelem testování potencionálních inhibitorů skládání retrovirových částic HIV-1 vědci v rámci řešení projektu vyvinuli efektivní velkokapacitní screeningovou metodu, která byla patentována.
Výsledky výzkumu, které zásadním způsobem přispěly k pochopení strukturní biogeneze retrovirových částic, byly zveřejněny ve formě spoluautorských publikací v časopise Nature, publikovány byly i v dalších prestižních zahraničních časopisech. Největším přínosem projektu je však možnost praktického využití nově získaných poznatků pro vývoj léků, které by mohly být úspěšně využity v terapii pacientů nakažených virem HIV.
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
škeblice asijské
samec hořavky
velevrub tupý
