První lidé přišli do Evropy před 1,4 milionem let

Nejstarší známé lidské osídlení v Evropě leží nedaleko města Korolevo na západě Ukrajiny. Prokázal to výzkum mezinárodního týmu pod vedením Romana Garby z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha. Dosud se za nejdříve obydlené místo považovalo naleziště ve Španělsku. Výstupy, které publikoval časopis Naturetaké dokládají, že první lidé využili teplých meziledových cyklů a kolonizovali Evropu z východu nebo jihovýchodu na západ. Přesné datování vzorků z Koroleva umožnily nedávné pokroky v matematickém modelování v kombinaci s aplikovanou jadernou fyzikou.

Výsledky čtyřletého výzkumu, na němž spolupracovali vědci a vědkyně z pěti zemí a více než 10 výzkumných institucí z celého světa včetně Austrálie, patří k těm, které přepisují učebnice. Dosavadní výzkumy totiž datovaly první osídlení evropského kontinentu lidmi o 200 až 300 tisíc let později, a to z nálezů ve španělské Atapuerce.

Osídlení v Korolevu v dnešní zakarpatské Ukrajině, nedaleko hranic Ukrajiny s Rumunskem a Maďarskem, je také zajímavé tím, že se jedná patrně o nejsevernější zatím známý výskyt druhu člověka vzpřímeného (Homo erectus) na světě. Lokalita Korolevo obsahuje pouze kamenné nástroje, ale díky zjištěnému stáří se předpokládá, že zde mohl pobývat právě druh Homo erectus.

Chybějící kamínek: cesta podél Dunaje

Studie mění pohled na migrační trasy „prvních Evropanů“ a doplňuje chybějící kamínek v mozaice poznání historie osídlování Evropy.

„Náš nejstarší předchůdce, člověk vzpřímený (Homo erectus), jako první opustil Afriku před přibližně dvěma miliony let a vydal se na Blízký východ, do Asie a Evropy. Radiometrické datování prvního osídlení v lokalitě Korolevo zaplňuje nejenom velkou prostorovou mezeru mezi Gruzií a Španělskem s doposud nejstaršími nálezy, ale také potvrzuje hypotézu, že lidé z první vlny osídlení Evropy pronikli z východu nebo jihovýchodu na západ,“ shrnuje závěry hlavní autor studie Roman Garba z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha.

„Na základě vypočteného stáří, klimatického modelu a pylových dat z terénu jsme identifikovali tři možná teplá meziledová období, ve kterých mohli první lidé přijít koridorem podél Dunaje,“ doplňuje.

Pravěké centrum Evropy

Archeologická lokalita Korolevo je významná v celoevropském měřítku. „Víme, že vrstva naváté spraše a paleopůd zde dosahuje hloubky až 14 metrů a obsahuje tisíce kamenných nástrojů. Korolevo bylo významným zdrojem suroviny pro jejich výrobu,“ uvádí ukrajinský archeolog a spoluautor studie Vitalii Usyk, který se na vykopávkách v Korolevu podílel a nyní pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR, Brno. „Na konkrétním zkoumaném místě je zastoupeno sedm časových úseků osídlení, ačkoliv na lokalitě je zaznamenáno nejméně devět různých paleolitických kultur: lidé zde žili od nejstaršího věku až do doby před 30 tisíci lety,“ dodává vědec.

Objev upozorňuje na důležitost propojení různých vědních oborů pro poznávání minulosti. Bez znalostí a technologických možností jaderné fyziky a geofyzikálních věd by archeologové své hypotézy nedokázali přesvědčivě potvrdit.

Kosmické paprsky a jaderná fyzika ve službách archeologie

Vzorky kamenných valounů z nejstarší vykopané vrstvy z naleziště Korolevo byly nejprve chemicky zpracovány a měřeny vědci z České republiky a Německa ve výzkumném ústavu Helmholtzova centra metodou urychlovačové hmotnostní spektrometrie. V roce 2022 obdobnou laboratoř uvedl do provozu též Ústav jaderné fyziky AV ČR v Řeži, a proto je nyní možné podobné měření realizovat v České republice.

Datování pomocí kosmogenních nuklidů je schopné určit stáří až pět milionů let z velmi malého množství atomů ve zkoumaných materiálech.

„Konkrétně jsme měřili koncentrace kosmogenních nuklidů beryllia-10 a hliníku-26 s různým poločasem přeměny, postupně 1,39 milionu let a 708 tisíc let.“

„Před překrytím kamenů vrstvami spraše a paleopůd vznikly uvedené radionuklidy jadernými tříštivými reakcemi v horninách účinkem sekundárního kosmického záření, které se tvoří v atmosféře působením primárního kosmického záření z vesmíru. Jejich poměr se změnil podle toho, jak dlouho byly zkoumané kamenné valouny z Koroleva uloženy pod povrchem,“ vysvětluje Roman Garba, který je archeolog a zároveň se zabývá metodami aplikované jaderné fyziky.

Unikátní datovací metody poprvé v archeologické praxi

Určení stáří sedimentů obsahujících kamenné nástroje řešili hlavně John Jansen z Geofyzikálního ústavu AV ČR a Mads Knudsen z univerzity v dánském Aarhusu.

K výpočtu stáří z naměřených koncentrací kosmogenního beryllia-10 a hliníku-26 jsme použili dva vzájemně se doplňující datovací přístupy. Nejpřesnější výsledky přinesla naše vlastní metoda založená na matematickém modelování, známá jako P-PINI. Tento projekt byl jejím prvním využitím v archeologickém kontextu,“ říká John Jansen a dodává:

„Náš nový přístup k datování by měl mít na archeologii velký dopad, protože ho lze využít v nesouvislých sledech sedimentů, ve kterých je hodně časových mezer způsobených erozí. V archeologii většinou pracujeme právě s nesouvislým časovým záznamem, zatímco tradiční datovací metody, jako magnetostratigrafie, spoléhají na delší, víceméně souvislý vrstevní sled.”

Součást Československa

Objev je spojen též s nedávnou historií České republiky. Archeologická lokalita Korolevo se nachází asi 150 km vzdušnou čarou od slovenských Košic. V letech 1920 až 1938 byla součástí bývalého Československa a místo neslo název Královo nad Tisou. První objevy osídlení ze starší doby kamenné na zakarpatské Ukrajině uskutečnil československý archeolog Jozef Skutil.

Výzkum byl realizován na základě smlouvy mezi Ústavem jaderné fyziky AV ČR a Archeologickým ústavem Národní akademie věd Ukrajiny podepsané v roce 2021. Projekt podpořily Evropská komise (Horizon 2020, RADIATE, 824096), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) (CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000728 a LM2018120), Grantová agentura České republiky (22-13190S) a Grantová agentura Univerzity Karlovy (310222).

Z českých výzkumných institucí se kromě Ústavu jaderné fyziky AV ČR, Geofyzikálního ústavu AV ČR a Archeologických ústavů AV ČR v Brně a v Praze zapojily katedra fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK a Česká geologická služba. Ze zahraničních institucí je nutné uvést Institute of Archaeology, National Academy of Sciences of Ukraine (Kyjev, Ukrajina), Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf (Německo), Aarhus University (Dánsko), Department of Archaeology and History, La Trobe University (Melbourne, Austrálie), Taras Shevchenko National University of Kyiv (Kyjev, Ukrajina).

Celý objev a jeho kontext je srozumitelně zpracován v novém dílu YouTubového pořadu Zvěd.

 

Úvodní foto: Mapa, kudy mohli přijít první lidé do Evropy s významnými radiometricky datovanými lokalitami ve Španělsku, Francii, Turecku, Gruzii a na Blízkém východě. Zdroj: Roman Garba. Mapový podklad na základě dat GEBCO

Zdroj: Akademie věd ČR

Hvězdy se závojem: desetiletí nevyřešená záhada

Hvězdy se závojem představují jednu z dosud nevyřešených záhad hvězdné astrofyziky. Ve svém výzkumu se jimi celý život zabývá astrofyzik Petr Harmanec z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, který vedl projekt podpořený Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) zaměřený na zkoumání jejich jasnosti.

Když za temné noci zvednete hlavu k obloze, tak o každé páté horké hvězdě můžete říci, že má závoj, tedy že je čas od času obklopená plynovým oblakem, jehož rozměr může být mnohonásobně větší než velikost samotné hvězdy. „V 60. letech jsme si mysleli, že hvězd se závojem je asi 10 %, dnes už mluvíme o nejméně 20 %. Vzhledem k tomu, že naše pozorování pokrývají asi 200 let, je to stále velmi krátká doba a procento takových hvězd může do budoucna přibývat. Závoje se u hvězd objevují v nepravidelných časových intervalech, které trvají od několik měsíců až po desítky let,“ říká Petr Harmanec, hlavní řešitel výzkumného projektu.

Hvězdy se závojem jsou horké hvězdy tzv. spektrálního typu B, tedy objekty, v jejichž spektrech dominují čáry neutrálního vodíku a neutrálního helia s povrchovými teplotami zhruba od 10 tisíc do 30 tisíc stupňů Celsia. Jejich závoje představují plynový materiál, který se rozprostírá od povrchu hvězdy do vzdálenosti několika desítek nebo možná i stovek poloměrů samotné hvězdy.

I když byly první hvězdy se závojem objeveny v 1866 a poté je studovalo několik generací astronomů, skutečná příčina toho, proč se závoje objevují a opět mizí, nebyla dosud nalezena. „Je to stále existující hádanka. V této chvíli neexistuje shoda o tom, proč se závoje u jinak normálně vypadajících, akorát rychle rotujících hvězd, nepravidelně objevují a zanikají,“ vysvětluje astrofyzik. Postupně bylo navrženo několik možných mechanismů vzniku závojů, jejich hlavní problém ovšem je, že nevysvětlují velmi složitou a nepravidelnou proměnnost celého jevu.

Co tedy hvězdy se závojem jsou?

Roku 1975 přišli Petr Harmanec s kolegou Svatoplukem Křížem s hypotézou, že hvězdy se závojem jsou ve skutečnosti dvojhvězdy ve stádiu předávání hmoty. Celá myšlenka se postupně rodila od konce šedesátých let ve stelárním oddělení Astronomického ústavu AV v Ondřejově, pro který představuje pozorování hvězd se závojem a jejich jasnosti důležitý směr výzkumu. Pozorování hvězd se závojem se také stalo soustavným pozorovacím programem na původně československo-jugoslávské, a nyní chorvatské observatoři na Hvaru.

Vědeckému týmu se během mnoha let pozorování skutečně podařilo objevit několik dvojhvězd s očekávanými vlastnostmi. Záhy se ale ukázalo, že problémem této hypotézy coby obecného vysvětlení je statistický nedostatek dvojhvězd ve stadiu přenosu hmoty mezi složkami.

Hvarská fotometrie následně napomohla ke zjištění, že všechny hvězdy se závojem vykazují malé změny jasnosti souběžně se změnami v emisních spektrech. Waters a kol. (1989) a Pols a kol. (1991) proto přišli s alternativní myšlenkou, že hvězdy se závojem skutečně vznikly mohutným přenosem hmoty ve dvojhvězdě, který zvýšil jejich rotaci, ale že pozorované objekty jsou již ve stadiu po skončení přenosu a jejich sekundární složky jsou těžce detekovatelné, protože jde o kompaktní heliové hvězdy či bílé trpaslíky. S pokrokem v družicových pozorováních v dalekém ultrafialovém oboru spektra se skutečně postupně podařilo objevit několik desítek takových objektů. V současnosti se v mezinárodní vědecké komunitě považuje za nejnadějnější hypotézu vzniku hvězd se závojem to, že samy hvězdy z vnitřních důvodů oscilují, lokálně zvětšují a zmenšují svůj poloměr a když se zvětšování poloměru v důsledku několika různých takových oscilací sečte, dodá to materiálu na hvězdném povrchu energii potřebnou k vyvržení hmoty a přechodnému vytvoření závojů.

Dlouhé datové řady jako zdroj nových informací

Při pátrání po dalších vlastnostech hvězd se závojem se Petr Harmanec a jeho tým v rámci projektu podpořeného GA ČR zaměřili na analýzu padesátiletých datových řad, které naměřili na observatořích v Ondřejově, na Hvaru nebo získali od kolegů ze zahraničí.

Ukázali, že systematická pozorování nám o hvězdách se závojem mohou přinést mnoho nových informací. Při svých pozorováních vycházeli z předpokladu, že závoje se nenacházejí kolem celé hvězdy rovnoměrně, ale jsou zploštělé do roviny rovníku v discích, které jsou řádově větší než hvězda samotná.

Následkem toho mohou tyto hvězdy vykazovat dva různé typy chování. Vnitřní části závoje v blízkosti hvězdy jsou totiž opticky tlusté a simulují jakousi pseudofotosféru hvězdy. Když se na hvězdu se závojem díváme zhruba v rovině rovníku, tak se velká část závoje promítá do pozorovaného pole a elektromagnetické záření hvězdy se jeví jako by byla hvězda chladnější. Pokud bychom na základě tohoto spektrálního typu modelovali vlastnosti hvězdy, tak by se díky závoji jevila chladnější. A naopak, pokud hvězdu pozorujeme v rovině od pólů, tak si zachovává povrchovou teplotu, ale jeví se, jako by měla větší poloměr, čili že je to hvězdný obr.

Díky našim 50 až 70 let dlouhým časovým řadám jsme ukázali, že na některé hvězdy se stále díváme skoro od pólu a na jiné naopak od jejich rovníku, a to, co vidíme, je skutečně důsledek geometrického efektu. U jiných se charakter pozorování v průběhu času mění, což může znamenat, že je vidíme pod nějakým sklonem rotační osy kolem 45 stupňů a pokud obálka zmohutní, začne i tak hvězdu zakrývat a typ korelace se změní,“ vysvětluje jeden z hlavních závěrů projektu výzkumník.

Tým Petra Harmance také poukázal na jev, který pracovně nazvali čtvrtou časovou škálou. Jde o dlouhodobý pokles či zjasňování v obdobích, kdy je daná hvězda bez emisních čar. Varováním, že časové změny hvězd se závojem mohou být velmi komplikované, je studie hvězdy V1294 Aql = HD 184279, kterou výzkumníci pozorovali v mezinárodním týmu. Než vešlo ve všeobecnou známost, že hvězdy se závojem jsou všechny proměnné ve své jasnosti, byla v padesátých letech tato hvězda doporučena jako jeden z kalibračních standardů Johnsonovy UBV fotometrie. Díky tomu pro ni existují velmi početná měření již od padesátých let. Výzkumníci díky svým datům vypozorovali sekulární pokles jasnosti, přes který se překládají rychlejší cyklické změny a následné zjasňování v posledních letech. Kromě toho zaznamenali dva poměrně rychlé a hluboké poklesy jasnosti kolem redukovaných Julianských dat 44000 a 55900, které vykazují opět jiné, ale v obou případech vzájemně shodné chování v barevném diagramu.

„Jedno možné vysvětlení je, že obálku hvězdy vidíme pod nějakým středním úhlem kolem 45 stupňů a že se podle mohutnosti obálky geometrie zdánlivě mění. Příčina rychlých poklesů jasnosti ale není zřejmá,“ vysvětluje astrofyzik. Další dvě podrobné studie věnovali objevu podvojnosti hvězdy HD 81357 a detailní časové historii emisní dvojhvězdy V923 Aql.

Velmi významným a již nyní oceňovaným výsledkem výzkumného týmu bylo i modelování struktur okolo hvězdné hmoty ve dvojhvězdách a vícenásobných soustavách. Tuto část projektu ideově vedl spolupracovník a kolega Petra Harmance Miroslav Brož. Modelování bylo úspěšně aplikováno na jasnou dvojhvězdu beta Lyr (jednu z prvních objevených hvězd z emisními čarami) a poté i na komplikovanou a velmi hmotnou emisní čtyřhvězdu QZ Carinae.

Nechci být neskromný, ale v září 2022 jsme pořádali výroční konferenci na observatoři na Hvaru u příležitosti 50tiletého výročí observatoře, kam přijeli hvězdáři z celého světa. Bylo milé hovořit s nimi o našem mnohaletém úsilí a bylo příjemné si uvědomit, že ve svých vystoupeních oceňují naši téměř celoživotní práci. A to i ti, s kterými jsme celý život vedli odborné spory,“ uzavírá Petr Harmanec. „Pořád je zkrátka co objevovat, a to je na bádání to skvělé.“

 Tým Petra Harmance

Obr.: Delegace účastníků loňské zářijové konference na Hvaru (zleva: Alžběta Oplištilová, Michal Zummer, Jana Švrčková, Miroslav Brož, Petr Zasche a Petr Harmanec).

 

Úvodní obrázek: Hvězdné závoje představují plynový materiál, který se rozprostírá od povrchu hvězdy do vzdálenosti několika desítek nebo možná i stovek poloměrů samotné hvězdy.

Biologická léčba jako naděje pro pacienty s poruchou sluchu

Gabriela Pavlínková z Biotechnologického ústavu AV ČR zkoumá molekulární mechanismy, které se podílejí na vývoji sluchového ústrojí. Jejich znalost v budoucnu může pomoci při biologické léčbě sluchových vad. V loňském roce za svůj výzkum získala čestné uznání předsedy Grantové agentury České republiky.

Sluch je jedním z pěti základních lidských smyslů, který nám umožňuje komunikaci a spojení s ostatními lidmi. Jeho ztráta s sebou přináší velkou izolaci a může vést i k těžkým psychickým problémům. Neslyšící se podstatně hůře orientují v aktuálním dění, nemohou vést konverzaci s okolím a postupně přichází o schopnost formulovat své myšlenky.

Počet lidí s poškozeným sluchem neustále roste a rizikovou skupinou již zdaleka nejsou jen senioři, ale například i mladí lidé, kteří jsou denně vystavováni vysoké hladině hluku v centru velkých měst. Řada dětí se také s poškozeným sluchem již narodí a jiní o jeho dobrou kvalitu přicházejí v průběhu života následkem úrazu, infekce nebo stáří.

Ztráta sluchu způsobená poškozením senzorických buněk nebo neuronů a je nevratná, protože tyto buňky nejsou schopné regenerace. Pomoc lidem se zhoršujícím se sluchem mohou v současnosti nabídnout technologie v podobě kochleárních implantátů nebo naslouchátek. V budoucnu by mohla také pomoci biologická léčba, konkrétně naprogramování kmenových buněk tak, aby například nahradily chybějící neurony a senzorické vláskové buňky. A právě studiem molekulárních mechanismů, které by k tomu mohly přispět, se ve svém výzkumu podpořeném Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) zabývala Gabriela Pavlínková z Biotechnologického ústavu Akademie věd České republiky.

Hlemýžď vnitřního ucha jako výborný model

Cílem výzkumu Gabriely Pavlínkové je pochopit, jak se v průběhu vývoje formuje sluchová dráha, která převádí sluchové informace z vláskových buněk v hlemýždi přes řetěz neuronů do sluchové kůry předního mozku. „Hlemýžď vnitřního ucha je výborný model pro studium, protože má jasnou strukturu, kterou tvoří několik řad vláskových buněk a na ně napojené neurony. Díky tomu můžeme pozorovat dopad faktorů, které vedou k narušení buněčné struktury hlemýždě,“ vysvětluje Gabriela Pavlínková. Poškození nebo ztráta senzorických vláskových buněk či neuronů během embryonálního vývoje ve vnitřním uchu v konečném důsledku vede k částečné nebo úplné ztrátě sluchu.

V rámci projektu se Pavlínková zabývala rolí proteinů NEUROD1 a ISL1 při vývoji sluchového systému vnitřního ucha a na něj napojených mozkových struktur. Úkolem těchto dvou proteinů je regulace genové exprese. Jako modelový organismus při svém výzkumu využívala myši. Embryím pomocí metod molekulární biologie zablokovala tvorbu proteinů NEUROD 1 a ISL1 v oblasti vnitřního ucha a pozorovala, jaké změny z hlediska vývoje sluchové dráhy nastanou.

Kromě detekce morfologických a molekulárních změn také měřila, jakým způsobem se akustický signál přenáší a zpracovává v centrální části mozku. „Moje skupina je zaměřená zejména na výzkum v oblasti molekulární genetiky, takže tato měření jsme prováděli ve spolupráci s týmem profesora Josefa Syky z Ústavu experimentální medicíny AV ČR, který je špičkový český neurofyziolog a zaměřuje se na studium fyziologie sluchu.“ Právě měření toho, jak změny v periferii ovlivňují vývoj celé centrální sluchové dráhy, byla pro výzkum naprosto zásadní a přinesla celou řadu důležitých informací.

 Výhodou myšího modelu je, že vnitřní ucho je strukturně i funkčně velmi podobné tomu lidskému a výsledky jsou tak snadno přenosné na člověka. „Na základě našeho výzkumu můžeme říct, že bez proteinu NEUROD1 se nemohou správně vyvíjet sluchové neurony. Pokud bychom tedy v budoucnu chtěli diferencovat neurony z kmenových buněk, tak víme, že tento protein musí být při vývoji buněk přítomen,“ popisuje Pavlínková možné praktické využití jejího výzkumu.

Výzkum zaměřený na protein ISL1 ukázal, že bez jeho přítomnosti neurony v uchu sice vznikají, ale jejich genetický program je úplně změněn a nejsou schopné se správně spojit s ostatními buňkami. „Nečekali jsme, že pokud vyřadíme protein ISL1, tak to bude mít tak veliké dopady. Je fascinující, že i navzdory tomuto dramatickému poškození, byla částečná funkčnost sluchu zachována. Plasticita vyvíjejících se neuronů během embryonálního vývoje je obrovská a v konečném důsledku vede k částečně úspěšné snaze vytvořit funkční sluchovou dráhu,“ shrnuje jedny z nejpřekvapivějších závěrů výzkumu Pavlínková. „Vědomí, že stejně velkou plasticitu musí vykazovat i buňky během embryonálního vývoje člověka, je dle mého názoru naprosto úžasné a šokující,“ dodává s nadějí, že by jednou mohly výsledky jejího výzkumu přispět k léčbě některých sluchových vad u konkrétních pacientů.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Oxid ceričitý: Naděje pro medicínu i elektrotechniku

Oxid ceričitý patří k intenzivně zkoumaným materiálům, bez kterého se neobejde moderní biomedicína, energetika ani elektrotechnika. Významný podíl na výzkumu má také chemik Pavel Janoš, jehož právě skončený projekt „Příprava a charakterizace oxidu ceričitého pro pokročilé aplikace“ podpořený Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) přinesl nové pohledy na vlastnosti a možné využití tohoto materiálu.

Oxid ceričitý je jemný prášek většinou světlé žluté barvy. Je nezbytnou součástí automobilových katalyzátorů, neobejde se bez něj výroba moderní elektroniky, ale zejména raketově roste počet jeho aplikací v biologických vědách a v medicíně. Cer se řadí mezi prvky vzácných zemin a díky vysoké poptávce po prvcích, které jej v přírodě doprovázejí (např. dysprosium, samarium) je cer produkován v přebytku.

Zkoumání ceru a jeho oxidu zasvětil svůj život prof. Janoš z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. „Příčinou jedinečných vlastností oxidu ceričitého jsou jak vlastnosti atomu ceru, který se vyskytuje ve formě trojmocného nebo čtyřmocného kationtu a může snadno přecházet z jedné formy na druhou, tak vlastnosti krystalové mřížky oxidu ceričitého, která je jednoduchá a vysoce stabilní,“ říká. Vědecká cesta Pavla Janoše započala ve Výzkumném ústavu anorganické chemie, kde se zabýval separací ceru ze směsi jiných prvků vzácných zemin. Oxid ceru se v té době využíval například při výrobě skla a lešticích prášků pro leštění bižuterie a optických součástí.


Aparatura pro přípravu aktivního oxidu ceričitého. Foto: J. Štojdl
Aparatura pro přípravu aktivního oxidu ceričitého. Foto: J. Štojdl

Po příchodu na ústeckou univerzitu začal Janoš spolupracovat se skupinou Václava Štengla z Ústavu anorganické chemie v Řeži na problematice tzv. reaktivních sorbentů. Spíše náhodou jeden z jeho diplomantů zjistil, že oxid ceričitý je schopen rozkládat vysoce toxický insekticit s názvem parathion methyl. Výzkum byl postupně rozšířen na studium možností rozkladu dalších organofosforečných pesticidů a nervově paralytických látek s podobnou chemickou strukturou, mezi které patří například sarin, soman či VX agent.

Když studenti prezentovali tyto výsledky na studentské konferenci v Brně, povšiml si některý z posluchačů, že rovnice, kterými je popisován rozklad parathion methylu, se podobají rovnicím popisujícím odštěpování fosforečné skupiny z látky zvané adenosin trifosfát (ATP), což patří k nejdůležitějším reakcím probíhajících v živých organismech. Ovšem reakční podmínky byly zcela odlišné, a to byla nová výzva pro tým prof. Janoše. Vydali se na cestu objevování toho, zda a jak může oxid ceričitý ovlivňovat biochemické reakce. „Museli jsme zvládnout nové experimentální postupy, a hlavně jsme se museli jsme naučit dívat na problémy zcela novým pohledem, což by nás bez té konference patrně nikdy nenapadlo,“ vzpomíná Pavel Janoš na začátek nové větve výzkumu.

Schopnost urychlovat biochemické reakce má řada anorganických látek, pokud jsou připraveny v nanokrystalické formě (souhrnně jim říkáme nanozymy). Janošův výzkum ukázal, že oxid ceričitý urychluje rozklad nejen ATP, ale i dalších biologicky významných látek, mimo jiné i cyklického adenosin monofosfátu (cAMP). „ATP je energeticky bohatá molekula, jejíž rozklad probíhá velice snadno a zrychlení reakcí za přítomnosti oxidu ceričitého tedy není vlastně nijak překvapivé. Naopak cAMP je molekula vysoce stabilní, její poločas rozkladu se odhaduje na miliony let. Obsahuje podobnou vazbu jako DNA a bývá při některých studiích používána jako její analog,“ vysvětluje Janoš, který ukázal, že za přítomnosti oxidu ceričitého se poločas rozkladu cAMP zkracuje z milionů let na desítky minut. Poukázal také na možnost štěpení DNA za přítomnosti oxidu ceričitého.

Schopnost efektivně urychlovat rozklad organofosforečných látek zatím vědci neprokázali u žádného jiného z necelé stovky doposud studovaných oxidů a vše nasvědčuje tomu, že jde o unikátní vlastnost oxidu ceričitého.

Právě proto je třeba výzkumu oxidu ceričitého věnovat další pozornost. Neznáme totiž přesný mechanismus jeho působení při rozkladu organofosforečných látek, ale víme, že schopnost rozkladu těchto látek se může vyskytovat nejen u nanomateriálů, ale i u produktů, které jsou běžně dostupné, jako například lešticí prášky. A to může představovat určité zdravotní riziko.


Prof. Pavel Janoš z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
Prof. Pavel Janoš z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

K nejbližším spolupracovníkům prof. Janoše patří Jakub Ederer, Martin Šťastný a Jiří Henych; řadu doktorandů a diplomantů lze stěží vyjmenovat. V článku zmíněný Václav Štengl, který byl po dlouhou dobu motorem týmu, bohužel před několika málo roky zemřel.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Jak rostliny regulují růst kořenových vlásků?

Vědci z přírodovědecké fakulty díky podpoře Grantové agentury České republiky popsali důležitou součást složitého mechanismu, pomocí kterého rostliny řídí růst kořenových vlásků. Tato drobná a početná zakončení kořenového systému hrají v životě rostlin důležitou roli při čerpání vody a živin z půdy. Získané poznatky budou moci být spolu s novou metodou šetrného mikroskopického zkoumání kořenových vlásků, kterou olomoučtí vědci pod vedením Miroslava Ovečky a Jozefa Šamaje úspěšně otestovali, využity při pěstování zemědělských plodin.

Výsledky bádání zaměřeného na kořenové vlásky byly publikovány ve třech samostatných publikacích v prestižních časopisech Plant Physiology a Journal of Experimental Botany. Všechny tři vědecké články byly zároveň vyzdviženy na obálkách těchto časopisů.

Rostliny jsou ukotveny v půdě pomocí kořenů, které jsou pro jejich růst, vývoj a prosperitu nepostradatelné. Kvalitu kořenového systému dotváří kořenové vlášení složené z kořenových vlásků reprezentujících tubulární výrostky individuálních buněk epidermy kořene, takzvaných trichoblastů. Jedná se o významný model ve vývojové a buněčné biologii rostlin, na kterém vědci intenzivně studují polaritu rostlinných buněk a její regulační mechanizmy.

Za polární růst kořenových vlásků, který se odehrává pouze na jejich vrcholu, zodpovídá řada faktorů. „Mnoho z nich ale stále neznáme. Víme, že významnou roli sehrávají proteiny ukotvené do plazmatické membrány. Otázkou ovšem zůstává, jak kořenové vlásky dosahují a udržují jejich asymetrickou akumulaci právě v rostoucí špičce,“ uvedl Miroslav Ovečka z katedry biotechnologií Přírodovědecké fakulty UP, který spolu s Jozefem Šamajem stojí v čele skupiny vědců zkoumajících děje uvnitř kořenových vlásků.

Na problematiku růstu kořenových vlásků byla proto zaměřena nedávno publikovaná studie z laboratoře olomouckých vědců. Odborníci zjistili, že vrcholová část kořenového vlásku včetně plazmatické membrány se kvůli růstu neustále posouvá laterálně mimo apex. K pochopení mechanizmu prostorové a časové regulace vrcholového růstu kořenových vlásků bylo proto podle Ovečky důležité objasnit, jak je optimální koncentrace a precizní lokalizace membránových proteinů v rostoucí špičce udržována. „To se týká i mechanizmu polarizované dopravy a zabudovávání těchto proteinů do plazmatické membrány,“ podotkl Miroslav Ovečka.

Vědci z katedry biotechnologií pomocí modelového druhu, kterým byla rostlina huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), postupně prokázali, že v případě enzymu produkujícího reaktivní formy kyslíku do buněčné stěny je jeho optimální koncentrace ve špičce kořenového vlásku vytvářena prostřednictvím dynamického vezikulárního transportu pomocí váčků trans-Golgi sítě. Tento mechanizmus odborníci objevili díky využití pokročilé kvalitativní a kvantitativní „light-sheet“ a superrozlišovací mikroskopie.

Ve druhé publikované studii vědci z katedry biotechnologií prokázali nejen základní roli reaktivních forem kyslíku v regulačním mechanizmu vrcholového růstu kořenových vlásků, ale odborné veřejnosti představili také efektivní a lehce aplikovatelné postupy pro jejich značení a detailní mikroskopickou lokalizaci. „Reaktivní formy kyslíku jsou malé molekuly, které, jak vyplývá z jejich názvu, jsou vysoce reaktivní. V buňce se uplatňují pozitivně jako signální molekuly u různých vývojových procesů, ovšem ve stresových situacích jejich nadměrná produkce vede k poškozování buněčných struktur,“ uvedl Miroslav Ovečka.

Rostlinná buňka proto musí mít molekuly reaktivních forem kyslíku pod kontrolou. Avšak kvůli jejich fyzikálním a chemickým vlastnostem byla dosud možnost detailní vizualizace reaktivních forem kyslíku v živých rostoucích buňkách obtížně dosažitelná. „Nám se u Arabidopsis thaliana podařilo vypracovat metody precizní subcelulární lokalizace molekul reaktivních forem kyslíku s rozlišením na úrovni individuálních buněčných organel v kořenových vláscích, avšak při zachování optimálních fyziologických podmínek k jejich nerušenému růstu. Tato nová atraktivní metoda umožňuje vysoké rozlišení při zachování všech dynamických procesů potřebných k vrcholovému růstu,“ upozornil Miroslav Ovečka.

Podle Jozefa Šamaje nové poznatky olomouckých vědců otevřely cestu k detailnímu studiu živých kořenových vlásků při nejvyšším možném prostorovém a časovém rozlišení pomocí nejmodernějších mikroskopických metod. „Využili jsme to při studiu modelové rostliny huseníčku, ovšem naší ambicí bylo přenést a úspěšně aplikovat získané know-how na zemědělské plodiny,“ podotkl Jozef Šamaj.

Vědci svoji pozornost dlouhodobě upírají na vojtěšku a ječmen. Především u vojtěšky mají kořenové vlásky nezastupitelnou roli při zakládání symbiotického vztahu mezi touto rostlinou a prospěšnými půdními bakteriemi rodu Rhizobium, který vede k asimilaci vzdušného dusíku v kořenových hlízkách. „Naše studie prokázala, že na tomto procesu se významně podílí mitogenem aktivovaná protein kináza SIMK. Tato kináza sehrává významnou signální roli, především při brzkém rozpoznání prospěšných bakterií a jejich internalizaci do kořenových vlásků,“ doplnil Miroslav Ovečka.

Výsledky badatelů významně doplnily aktuálně platný model iniciace symbiotické interakce mezi luštěninami a půdními bakteriemi Rhizobium. „Pochopení tohoto procesu může mít bezesporu obrovský zemědělský a biotechnologický aplikační potenciál,“ dodal Jozef Šamaj.

Výzkum byl podpořen grantem GAČR, GA19-18675S „Objasnění rolí aktinu, NADPH oxidázy a strukturních sterolů ve vrcholovém růstu kořenových vlásků pomocí pokročilé mikroskopie a proteomiky“, řešeného v období 2019–2023.

 

Obrázek: katedra biotechnologií PřF UP

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Projekty JUNIOR STAR 2023 – IV. díl

Ve čtvrtém, posledním, díle webového seriálu se můžete seznámit s dalšími čtyřmi vysoce výběrovými projekty JUNIOR STAR, jejichž řešení započalo v lednu letošního roku. Další podpořené projekty jsme představili v minulých měsících v prvním, druhém a třetím díle seriálu.

Soutěž JUNIOR STAR je určena pro excelentní začínající vědce a vědkyně a svou nadstandardní výší podpory jim umožňuje založení vlastní výzkumné skupiny a vědecké osamostatnění. Podmínkou pro podání návrhu projektu JUNIOR STAR je dokončení doktorského studia před méně než osmi lety, publikování v odborných časopisech a získání významné zahraniční zkušenosti.

Nová generace algoritmů pro řešení problémů geometrie kamer

RNDr. Zuzana Kúkelová, Ph.D., Fakulta elektrotechnická, České vysoké učení technické v Praze

„Vyvíjíme efektivní algoritmy pro řešení problémů geometrie kamer a automatické metody pro generování takovýchto algoritmů.“

Kamery jsou v dnešní době nedílnou součástí našich životů. Používají se v průmyslu, autonomních vozidlech, ale i v každodenním životě. Pro využití získaných obrazů je nezbytná kalibrace kamer, díky které dochází mj. k odstranění zkreslení čočky.

Kalibraci a určování geometrie kamer řešíme komplikovanými systémy polynomiálních rovnic. Ty je sice možné vyřešit existujícími matematickými metodami, pro většinu aplikací v počítačovém vidění jsou ale pomalé,“ vysvětluje řešitelka projektu doktorka Kúkelová.

V rámci svého JUNIOR STAR projektu navazuje řešitelka na své již dříve vyvinuté metody řešení těchto složitých matematických rovnic. Tyto metody propojí se strojovým učením a neuronovými sítěmi, čímž umožní například volbu vhodného algoritmu pro daný problém v reálném čase.

Její dříve vyvinuté algoritmy se již úspěšně používají v praxi — od lokalizačních systémů dronů přes software k vytváření 3D modelů z fotografií až po aplikace pro řízení trajektorií satelitů. To však na ambicích řešitelky a jejího týmu neubírá, právě naopak: „Naším cílem je vyřešit dosud nevyřešené problémy v oblasti určování geometrie kamery, zrychlit stávající algoritmy a využít je v nových aplikacích. To může umožnit použití složitějších kamerových systémů v aplikacích, kde jsou omezené výpočetní zdroje nebo je vyžadováno extrémně rychlé řešení. Jedná se například o autonomní automobily, autonomní vozítka, která zkoumají povrch Marsu či Měsíce, nebo systémy rozšířené reality,“ dodává doktorka Kúkelová.

RNDr. Zuzana Kúkelová, Ph.D.
RNDr. Zuzana Kúkelová, Ph.D.

Identifikace částic v experimentech fyziky vysokých energií a ve vesmíru
s pokročilými detekčními systémy

Dr. rer. nat. Benedikt Bergmann, Ústav technické a experimentální fyziky, České vysoké učení technické v Praze

Zdokonalíme detektory měřící neviditelné částice ionizujícího záření známého jako radioaktivita.“

Na rozdíl od známých detektorů radioaktivity, které při každém zaregistrování ionizujícího záření vydají typický praskavý zvuk, jsou detektory, které vyvíjí doktor Bergmann, hotovými „radiačními kamerami“. Dokáží totiž radioaktivitu kromě jejího detekování také vizualizovat. Ve svém JUNIOR STAR projektu využívá moderní přístupy strojového učení k přiřazení rozeznaných tvarů k určitým typům částic, jejich energiím a směrům letu. Detektory, které doktor Bergmann vyvíjí, navíc tím, že nejsou větší než lidský palec, daleko předčí v současnosti používané přístroje, které vyžadují obrovský výpočetní výkon a složité kombinace různých detektorových technologií.

Miniaturizace přístrojů umožní jejich použití v místech, kde by jinak přesná analýza radiačního pole byla komplikovaná kvůli omezenému prostoru, hmotnosti nebo rozpočtu na energii. Například ve vesmíru umožní miniaturizace použití na malých družicích nebo nasazení pro dálková měření na Měsíci anebo na jiných planetách,“ konstatuje řešitel Benedikt Bergmann.

Doktoru Bergmannovi, který v České republice působí již od roku 2012, se podařilo svým výzkumem oslovit a přilákat do svého týmu vědce z předních univerzit, jako je například University of Cambridge nebo University College London. V rámci výzkumu budou spolupracovat s institucemi, jako je Evropská kosmická agentura (ESA) nebo Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN). Experimentální část projektu bude probíhat například v Národní laboratoři v americkém Los Alamos.

Dr. rer. nat. Benedikt Bergmann
Dr. rer. nat. Benedikt Bergmann

Normalizace a vznik: Přehodnocení dynamiky matematiky Případ Prahy v první polovině 19. století

Elías Fuentes Guillén, Ph.D., Filosofický ústav AV ČR, v.v.i.

„Umožníme lepší pochopení oběhu a vývoje matematických znalostí a postupů v českých zemích v první polovině 19. století.“

Vývoj matematiky v Praze a českých zemích v evropském kontextu konce 18. a první poloviny 19. století je velmi málo probádaný. Konkrétně to, jak a proč byly určité způsoby matematiky nastaveny jako norma a jak se do nich začleňovaly nebo se u nich objevovaly odlišné nebo nové postupy. Vnést do této dynamiky matematiky více světla a do hloubky ji prozkoumat a pochopit  je cílem projektu JUNIOR STAR doktora Fuentese Guilléna.

V takovém kontextu nás s mým týmem zajímají zejména případy Prahy a Bernarda Bolzana, protože obojí lze považovat za aktéry svého druhu, a navíc se snažíme oživit a dlouhodobě přispět ke studiím Bolzana,“ zdůrazňuje hlavní řešitel Elías Fuentes Guillén.

Projekt zahrnuje hloubkový výzkum institucí (např. pražské univerzity), společností, skupin (mj. Královské české společnosti nauk) a jednotlivců, jako jsou soukromí učitelé, kteří předávali matematické postupy prostřednictvím výuky a různých aktivit a textů. Zabývá se však také motivacemi těch aktérů, kteří v první řadě stanovovali určité praktiky jako normy, tedy císařských úřadů, církve nebo šlechty. „Náš výzkum vyžaduje studium publikovaných prací, návrhů, zkoušek, deníků, dopisů a dalších dokumentů učitelů matematiky, studentů a praktiků, ale také dalších materiálů, které vypovídají o kontextech, včetně dekretů, map, kázání nebo katalogů knihoven a knižních veletrhů,“ vysvětluje doktor Fuentes Guillén.

Dr. Fuentes Guillén, který původně pochází z Mexika, na projektu spolupracuje, mimo jiné, s výzkumnou skupinou na Univerzitě v Seville nebo mezinárodní Společností Bernarda Bolzana. Je také jedním z autorů významného vydání dosud nepublikovaných Bolzanových matematických svazků. Kromě vydání řady publikací bude se svým týmem budovat digitální archiv Bolzanových rukopisů, trénovat model rozpoznávání rukopisného textu a zároveň v knihovně Filosofického ústavu v Praze již založil sbírku publikací Bernarda Bolzana. Nejen díky těmto výsledkům hodlá v tomto ústavu založit badatelskou skupinu věnovanou Bolzanovi.

Elías Fuentes Guillén, Ph.D.
Elías Fuentes Guillén, Ph.D. (foto: Jana Říhová, Filosofický ústav AV ČR)

Intenzivní elektromagnetické impulsy: vznik, charakterizace a ovládání

Ing. Jakub Cikhardt, Ph.D., Fakulta elektrotechnická, České vysoké učení technické v Praze

Zkoumáme extrémně intenzivní elektromagnetické impulsy vytvářené lasery.“

Elektromagnetické impulsy (EMP) vznikají při soustředění svazku vysoce výkonného laseru do malého bodu na povrchu materiálu, tzv. terče. A právě studiu EMP se ve svém JUNIOR STAR projektu věnuje Jakub Cikhardt. „Výkon moderních laserů dosahuje řádu terawattů až petawattů a jeho délka se pohybuje v rozmezí od femtosekund po nanosekundy. Pro lepší představu lze říci, že po velmi malý zlomek sekundy má takový laser výkon odpovídající tisícům až milionu jaderných elektráren,“ vysvětluje řešitel doktor Cikhardt.

Při působení takto extrémně výkonného laseru na látku okamžitě nastává ionizace a vzniká horké husté plazma, ve kterém se odehrává mnoho fyzikálních procesů, jedním z nich je i vznik zkoumaných EMP. Vědecký tým se v rámci projektu zaměří na fyzikální podstatu EMP, jejich charakterizaci pro různé parametry laserového svazku a terče nebo například na optimalizaci současných diagnostických metod.

Chceme porozumět fyzikální podstatě laserem generovaných EMP a zároveň hledat způsoby, jak tento fenomén ovládat a využít ho v praxi. Vzhledem k tomu, že EMP mohou rušit signály a poškozovat elektronická zařízení, hledáme také metody k omezení jejich emisí a dopadů, což je důležité zejména v energetických, telekomunikačních nebo medicínských aplikacích,“ dodává Jakub Cikhardt.

Kvůli komplexnosti praktických experimentů a mezinárodnímu zájmu o problematiku laserem generovaných EMP spolupracuje tým doktora Cikhardta s vědci z Německa, Velké Británie, Itálie, Francie nebo Polska.

Ing. Jakub Cikhardt, Ph.D.
Ing. Jakub Cikhardt, Ph.D.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Přímá řeč jako stopa společenského a kulturního vývoje

Cesty, jakými se jazykové formule a vzorce předávají napříč staletími a kulturami, nám mohou napovědět, jak se vyvíjela společnost a kultura v dobách minulých. Jana Mikulová z Ústavu klasických studií Masarykovy Univerzity v Brně se v rámci výzkumu podpořeného Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) věnovala vývoji prostředků, které uvozují přímou řeč v latině od 1. stol. př. n. l. až do 8. stol. n. l. Co nám její závěry prozradily o tehdejší i dnešní době?

Knihy z počátku našeho letopočtu vypadaly jinak než dnes. Byly ručně psané na papyrových svitcích a později pak měly podobu kodexu, tedy svázaných dvojlistů. Také grafická podoba textu se od té moderní velmi lišila. Některé texty byly napsány pouze velkými písmeny a systém interpunkce byl mnohem chudší, takže bychom v antickém textu marně hledali například uvozovky. Jak se tedy kdysi značila přímá řeč?

Klasici jako vzor vzdělanosti

Chybí-li v textu uvozovky, o to důležitější jsou slova, která přímou řeč signalizují. V latině se k tomuto účelu nejčastěji používala slovesa, a to zejména ta s významem „říct“. Bylo jich hned několik, ale ne všechna se využívala ve všech dobách stejně. V 1. stol. př. n. l. a kolem přelomu letopočtu vévodilo statistikám sloveso inquit (říká, řekl/a), které bylo uprostřed přímé řeči a mělo jen některé tvary. Takový typ uvození přímé řeči máme i v moderní češtině, např. „To je krása,“ řekl, „nezastavíme se zde na chvíli?“

Čtenář se v textu orientuje snáze, když je na přímou řeč upozorněn v předstihu. To mohlo přispět k tomu, že se postupně stále více užívala také další slovesa jako aio a dico (říkám), která stála nejčastěji před přímou řečí. Řekl: „To je krása, nezastavíme se zde na chvíli?“

Navzdory očekávání ovšem sloveso inquit s nevýhodnou polohou uprostřed postupně nevymizelo. I když jeho výskyt v prvních staletích n. l. poklesl, někteří autoři jej stále hojně užívali. Proč? Důvodem je společenský a kulturní vývoj. Už na konci 1. století n. l. byl styl tzv. klasiků z 1. stol. př. n. l. a přelomu letopočtu vnímán jako vzor správné výstavby latinského textu. Prominentní místo mezi klasickými prozaiky získal řečník, politik, filozof a spisovatel Marcus Tullius Cicero, který se v pozdějších stoletích stal vzorem pro všechny, kteří aspirovali na kultivovaný latinský text na úrovni. A právě použití klasického inquit bylo snadným způsobem, jak se ke klasické tradici přihlásit.

Pozdní latinští vzdělanci ovšem nenapodobovali klasiky beze zbytku, a kromě inquit používali také další slovesa s významem „říct“. Díky tomu vytvářeli svébytnou kombinaci starých a nových prvků. Vedle toho však existovaly i texty s celkově horší úrovní latiny, které stereotypně opakují jedno sloveso nebo celou uvozující formuli, např. „a ten řekl“.


Ukázka knihy z počátku našeho letopočtu
Ukázka knihy z počátku našeho letopočtu

Bible jako vzor

Překlad bible do latiny ve 3. stol. n. l. byl dalším důležitým milníkem, který ovlivnil volbu výrazů uvozujících přímou řeč. Její překladatelé se v obavě ze zkreslení obsahu někdy uchylovali k překladu doslovnému. V latinských překladech se proto začalo objevovat uvozující slovo dicens (říkající, řka, říkaje) i tam, kde nebylo z hlediska významu nutné, např. ve spojení „odpověděl řka“, nebo tam, kde by bylo logické použít „a řekl“, např. „objevil se tam řka“.

Spolu s šířením křesťanství se text bible stával postupně vzorem i po jazykové stránce a díky tomu došlo k rozšíření „řka“, které v předchozích dobách přímou řeč prakticky neuvozovalo a které se opíralo o autoritu posvátného textu. Jazyk bible tak některé křesťanské autory postavil před morální dilema – mají se přidržet „dokonalé“, ale „pohanské“ klasiky, nebo se spíše přiklonit k biblickému stylu, který sami považovali za „špatný“ a za který by je jejich učitelé gramatiky notně vypeskovali? I to je jeden z příznaků přelomové doby, v níž se měnily mnohé aspekty života společnosti.

Slovesa jako okno do minulosti

Jazykem učenců ve středověku byla latina. Její jazykové vzorce se začaly později propisovat do textů v národních jazycích, a tak i dnešní moderní jazyky v sobě nesou otisk tehdejší doby a studium antických sloves souvisí s naším kulturním prostorem více, než bychom si mohli myslet.

Ostatně, správné uchopení přímé řeči je klíčové i v dnešní době. Jejím smyslem je vyvolat dojem, že obsahuje výrok tak, jak reálně zazněl. Ani to však nemusí být pravda, protože výrok je vždy vytržen z původní situace a přenesen do nového kontextu, což může jeho vyznění zásadně ovlivnit nebo dokonce změnit. Pouze mluvčí rozhoduje o tom, co podá formou přímé řeči, jak původní výrok upraví, co vypustí a co přidá. Může si samozřejmě celou přímou řeč vymyslet a připsat ji existující i neexistující osobě. Přímá řeč, která připouští citoslovce, nespisovné a různé emotivní výrazy i v jinak spisovném textu, se tak může stát mimořádně účinným nástrojem manipulace. A na to bychom neměli zapomínat především.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Rašeliniště – nepřekonatelný archiv historického znečištění

Aleš Vaněk a jeho tým v rámci projektu podpořeného Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) zkoumali, jak se v minulosti měnilo znečištění atmosféry thalliem, olovem a zinkem, tedy toxickými prvky hojnými v důlních oblastech střední Evropy. Výsledky projektu přinášejí nový pohled na rašeliniště a jejich možné využití při sledování trendů historické depozice thallia a olova.

Rašeliniště, stejně jako jezerní sedimenty, ledovce nebo dřevo s rozlišitelnými letokruhy, slouží jako tzv. geochemické archivy. Jejich různě staré vrstvy nám mohou prozradit, jak se měnilo historické složení atmosféry, jakého charakteru bylo lokální znečištění nebo k jakým klimatickým změnám docházelo v blízké či dávné historii Země. Abychom mohli rašeliniště jako archiv využít, tak musí průběžně přirůstat v čase a prvek, jehož vývoj chceme v profilu rašeliniště sledovat, nesmí být mobilní, aby nedocházelo k jeho mísení mezi různě starými vrstvami.


Souprava pro odebírání rašelinného profilu
Souprava pro odebírání rašelinného profilu

Dnešní rozloha rašelinišť představuje pouze zlomek z jejich původní přirozené plochy, protože zemědělská a průmyslová činnost mají dlouhodobě negativní vliv na rašeliništní ekosystémy a přispívají k jejich ústupu z krajiny. Odvodňování a odlesňování krajiny za účelem obdělávání půdy, úpravy říčních toků, průmyslové emise nebo samotnou těžbu rašeliny lze považovat za hlavní faktory zodpovědné za jejich nenávratnou ztrátu. Globální přirozené nebo nepřirozené klimatické změny pak mohou tyto faktory ještě umocňovat.

Aleš Vaněk a jeho tým z České zemědělské univerzity v Praze a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se v rámci svého výzkumu zaměřili na to, zda a jak bychom mohli využít tyto ustupující ekosystémy při sledování historického znečištění atmosféry thalliem, olovem a zinkem, tj. toxickými prvky, které se hojně vyskytují v důlních oblastech střední Evropy. Kromě studia koncentrací a forem jednotlivých prvků v rašelině, také poprvé využili kombinaci izotopových poměrů thallia a olova pro přesnou identifikaci a kvantifikaci hlavních zdrojů znečištění.


Koncentrace a izotopové poměry thallia (Tl) a olova (Pb) ve vertikálním profilu rašeliništěm (Wolbrom, Polsko)
Koncentrace a izotopové poměry thallia (Tl) a olova (Pb) ve vertikálním profilu rašeliništěm (Wolbrom, Polsko)

V rámci výzkumu prokázali, že mobilita thallia je v rámci rašelinného profilu minimální a prvek se chová podobně jako olovo. Naopak zinek systematicky vykazoval tendenci migrovat a jeho využití pro sledování přenosu částic a chemických látek ze vzduchu na zem je tak v případě rašelinišť velmi nevhodné.

Porovnání geochemických parametrů a izotopového složení thallia a olova přineslo ještě jeden zajímavý výsledek. Aleš Vaněk a jeho tým zjistili, že historický záznam thallia v rašelině je významně ovlivněn půdní a horninovou erozí a že se thallia v preindustriálním období, tedy v době přibližně před 250 lety, ukládalo pouze minimum, tj. oproti olovu. Tato první stopa thallia v rašelinném profilu tak zjevně souvisí s postupným rozvojem zemědělské činnosti v dobách ranného zemědělství, respektive zvýšenou mobilizací a depozicí „půdního prachu“.

doc. RNDr. Aleš Vaněk, Ph.D. – Česká zemědělská univerzita v Praze
doc. RNDr. Aleš Vaněk, Ph.D. – Česká zemědělská univerzita v Praze

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Projekty JUNIOR STAR 2023 – III. díl

V již třetím díle webového seriálu představujeme další čtyři začínající vědkyně a vědce a jejich JUNIOR STAR projekty, které řeší od začátku letošního roku. O dalších letos podpořených projektech a jejich řešitelkách a řešitelích se můžete dozvědět v prvním a druhém díle seriálu.

Vysoce výběrové granty JUNIOR STAR jsou určeny pro vědce a vědkyně na začátku vědecké kariéry, kteří již působili v zahraničí, publikovali v odborných vědeckých časopisech a kteří dokončili doktorské studium před méně než osmi lety. Granty nabízí finanční podporu ve výši až 25 milionů korun v rámci pětileté doby řešení projektu. Hlavním cílem JUNIOR STAR grantů je umožnit začínajícím perspektivním vědcům a vědkyním založit si svou vlastní vědeckou skupinu a věnovat se vlastním výzkumným tématům.

Řízení a vizualizace delokalizace náboje v atomárním měřítku v molekulárních nanomodelech pohlcujících světlo

Bruno de la Torre, Ph.D., Český institut výzkumu a pokročilých technologií, Univerzita Palackého v Olomouci

Pochopením elektronických a strukturálních vlastností nových ‚molekulárních komponentů‘ můžeme vyvinout prototypy molekulárních zařízení.“

Přenos náboje mezi organickými molekulami řídí mnoho přirozeně se vyskytujících jevů, jako je fotosyntéza, buněčné dýchání u živých organismů nebo například poškození a opravy DNA. Projekt JUNIOR STAR doktora de la Torreho zkoumá konkrétní aspekty fotosyntézy, v rámci níž rostliny a bakterie účinně přeměňují světlo na jiné formy energie. Tento proces je možný díky složitému fotosyntetickému aparátu zahrnujícímu řadu molekulárních struktur. Projekt si klade za cíl identifikovat kritické části tohoto procesu, které by v případě úplného pochopení mohly pomoci toto chování replikovat ve větším měřítku. Další z klíčových priorit projektu je pochopení pohybu nábojů v molekulách, který hraje v celém procesu zásadní roli.

Ačkoliv se výzkum zaměřuje především na objevy v atomárním měřítku, je možné, že výsledky projektu podnítí vývoj zařízení pro sběr světla na bázi organických komponent v nanometrickém měřítku. „Jakmile hlouběji porozumíme přenosu náboje a molekulárnímu chování, mohou naše zjištění přispět k návrhu nových technologií pro sběr energie, které budou napodobovat přírodní procesy na atomární úrovni,“ vysvětluje řešitel doktor de la Torre.

Přímé aplikace nemusí být okamžitě zřejmé, i tak by ale náš výzkum mohl položit základy pro budoucí technologický pokrok. Vzhledem k tomu, že společnost stále více hledá čistší a ekologičtější řešení, představujeme si budoucnost, kdy se lidé budou snažit replikovat přírodní procesy pomocí nanotechnologií,“ dodává na závěr doktor de la Torre, který v České republice působí již od roku 2016.


Bruno de la Torre, Ph.D.

Tvarované svazky pro novou éru elektronové mikroskopie a spektroskopie

Ing. Andrea Konečná, Ph.D., Fakulta strojního inženýrství, Vysoké učení technické v Brně

„Propojením elektronové mikroskopie s nanofotonikou navrhneme nové způsoby korekce vad elektronových mikroskopů.“

Elektronové mikroskopy nabízí vyšší rozlišovací schopnosti a umožňují docílení mnohem vyššího zvětšení než klasické světelné mikroskopy. Díky tomu je možné pozorovat i jednotlivé atomy. Stále však existuje potenciál tato komplikovaná zařízení vylepšit. „Podobně jako ve světelné optice, kde nejlepší objektivy skládáme z celé řady čoček, aby nedeformovaly výsledný obraz, i optika elektronového mikroskopu potřebuje soustavy čoček pro korekci obrazu a eliminaci vad, což je nákladné a složité z hlediska seřizování. Standardní elektronová optika navíc umožňuje dosáhnout pouze určitých omezených tvarů‘ elektronového svazku,“ vysvětluje řešitelka projektu Andrea Konečná.

V rámci svého JUNIOR STAR projektu se doktorka Konečná zaměřuje na odstranění těchto vad. Bude vyvinuta metoda, která využije interakce elektronů se světlem a která díky upraveným ultrarychlým laserovým pulsům zaměřeným dovnitř elektronového mikroskopu umožní korekci vad jeho zobrazení.

Korekce vad elektronových mikroskopů je extrémně důležitá, chceme-li dosáhnout co nejdetailnějšího zobrazování na úrovni jednotlivých atomů. Pokud by se podařilo ukázat, že díky interakci elektronů se světlem to jde udělat lépe nebo levněji, byla by to skvělá zpráva,“ dodává Andrea Konečná, která se k tématu propojení nanofotoniky s elektronovou mikroskopií a spektroskopií dostala během studií ve španělském San Sebastiánu a postdoktorské stáži v Barceloně.


Ing. Andrea Konečná, Ph.D. (foto: Jan Prokopius)
Ing. Andrea Konečná, Ph.D. (foto: Jan Prokopius)

Proměnlivé adaptační strategie mobilních pastevců v Mongolsku: Dynamika v komunitních historiích a vzorcích stěhování dokumentovaná orálními prameny

Mgr. Ondřej Srba, Ph.D., Filozofická fakulta, Masarykova univerzita

„Vytvoříme digitální databázi sezónních pohybů mobilních pastevců v Mongolsku za posledních sto let.“

Mongolští kočovníci, kteří žijí v souladu s přírodou a stěhují se se svými zvířaty podle ročního období, patří mezi jedny z posledních nomádských kultur na světě. Protože však již několik desetiletí je sezónní stěhování rodin omezeno obvykle na dvě až čtyři lokality ročně, někteří odborníci dávají před tradičními „kočovníky“ přednost označení „mobilní pastevci“. Krajina je v Mongolsku rozdělena mezi jednotlivé pastevecké rodiny, avšak toto dělení se v minulosti, ale i nadále dynamicky mění. Právě tyto změny se ve svém JUNIOR STAR projektu snaží doktor Srba zachytit před tím, než upadnou v zapomnění.

Hlavním zdrojem informací a předmětem zkoumání jsou ústní sdělení mongolských kočovných pastevců ve vybraných částech Mongolska. Sdělení získáváme nejčastěji pomocí rozhovorů, ale snažíme se, aby byly co nejméně řízené a aby způsob sdělení byl co nejspontánnější,“ vysvětluje řešitel projektu Ondřej Srba.

Vědecký tým se snaží zjistit, kde a v jakých ročních obdobích v minulosti pastevci žili, čímž vytvoří databázi využití krajiny v časovém průřezu. Zkoumá také pasteveckou historii, tedy kolik generací svých předků si dotazovaní pamatují a zda ví, kde všude žili. Zaměřují se i na nejrůznější příběhy, vztahy k sousedním rodinám a autoritám nebo na proměňující se přírodní podmínky — vzpomínky na období sucha, zimní kalamity nebo vyhynulé či vymizelé živočišné druhy.

Ústní sdělení ukazují mongolskou venkovskou společnost v její proměnlivosti a úzké vazbě jak na proměny přírody, tak i změny politického a administrativního kontextu. Umožňují posuzovat adaptační strategie, jakými jsou například vytváření nových narativů, změny pastvin či sdružování do kolektivů a které obyvatelé používají, aby se se změnami vyrovnali,“ dodává doktor Srba.

Vytvoření databáze pastevecké mobility v časovém průřezu, systematicky zpracované pro konkrétní regiony, přinese v budoucnu využití pro biology, botaniky a také environmentální odborníky. Dále je v plánu rozšířit již běžící spolupráci se správou místních chráněných krajinných oblastí.


Mgr. Ondřej Srba, Ph.D.
Mgr. Ondřej Srba, Ph.D.

Hybridní biokompatibilní nanokatalyzátory pro extracelulární bioorthogonální aktivaci proléčiv

doc. Mgr. Zbyněk Heger, Ph.D., Agronomická fakulta, Mendelova univerzita v Brně

Vyvineme chytrý nanozym, který bude schopen aktivace proléčiv přímo na nádorové buňce.“

Zlatým grálem protinádorové terapie je léčba cílená přímo na nádorové buňky. V praxi je však použití těchto „cílených“ léčiv velmi komplikované a často také neefektivní. Cílem projektu JUNIOR STAR docenta Hegera je vyvinout a otestovat nanozymy, tedy nanomateriály schopné napodobovat aktivitu enzymů, které budou schopny syntetizovat léčiva přímo na membráně nádorových buněk. „Pro tyto účely plánujeme vytvořit chytré nanozymy na bázi proteinových klecí, které se budou schopny pohybovat v krevním řečišti s cílem vyhledávat nádorové buňky a vázat se na jejich povrch. Nanozymy budou následně díky své katalytické aktivitě schopny produkovat protinádorová léčiva z jejich netoxických forem, tzv. proléčiv,“ vysvětluje Zbyněk Heger.

Buňky umí přirozeně, prostřednictvím organel, přijímat nanočástice do svého vnitřního prostředí. Avšak právě tyto organely mohou léčiva dopravovaná pomocí nanočástic deaktivovat nebo je transportovat z buňky ven. Docent Heger se svým týmem vytvoří nanozymy, které by mohly dlouhodobě zůstat na povrchu nádorových buněk, aniž by se dostaly do vnitřního prostředí buněk a byly tak degradovány nebo inaktivovány.

Naším hlavním výstupem bude multifunkční nanozym se schopností aktivace léčiv na povrchu buňky, což, doufáme, otevře nový směr nanomedicíny pro další týmy s jinými nápady a přístupy,“ dodává nakonec Zbyněk Heger, který na projektu spolu se svým mezioborovým týmem bude spolupracovat také s výzkumníky z Rakouska, Španělska nebo Číny.


doc. Mgr. Zbyněk Heger, Ph.D.
doc. Mgr. Zbyněk Heger, Ph.D.

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Aplikace pro vyhledávání konkrétních pasáží videa

Ilustrační foto ze soutěže Video Browser Showdown, na které Jakub Lokoč a jeho tým v roce 2020 zvítězili (Zdroj: https://videobrowsershowdown.org/pics/)

 

Jakub Lokoč z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy se zabývá vylepšováním algoritmů pro vyhledávání ve videu. A daří se mu to, protože se svým týmem a studenty opakovaně zvítězil na mezinárodní soutěži Video Browser Showdown. V letošním roce za svůj projekt získal čestné uznání předsedy Grantové agentury České republiky.

Představte si, že dostanete miliardu hodin videa a zadání: Najdi pasáž, ve které zahradník v modrých kalhotách sází květiny. Podobnými úkoly se v rámci svého výzkumu zabývá informatik Jakub Lokoč. Jeho cílem je naprogramovat vyhledávač, který dokáže najít videa odpovídající libovolnému textovému zadání.

Poměrně dobře dnes umíme rozpoznat osobu na základě jejího pohledu do kamery nebo hledat konkrétního člověka na záběru z pouličních kamer podle fotografie. Není také problém identifikovat vadný kus zboží na páse nebo odhalit auta, která nemají zaplacenou dálniční známku. Algoritmy, které umožnují ve videu vyhledat jeden konkrétní objekt, už mají řadu komerčních aplikací a čím dál tím více pronikají do naší každodenní reality. „Můj výzkum se zabývá obecně zadanými úlohami, ve kterých se musíme přizpůsobit libovolnému zadání,“ popisuje Jakub Lokoč. „Každý má zkušenost s vyhledávačem na YouTube nebo Googlem. Několik prvních výsledků sice bývá relevantních, ale čím dále od předních pozic jsme, tím více se obsah videa odklání od původního zadání. V obrovské kolekci videa, která obsahuje například miliardu hodin záznamu, není s dnešními algoritmy těžké najít několik relevantních sekvencí na základě libovolného textového dotazu. Těžké je najít všechny a v nich pak jednu konkrétní. A to je náš cíl,“ dodává.  

Soutěž jako motivace

Vyhledávacích aplikací vyvinul tým Jakuba Lokoče hned několik. Kvality jedné z nejpokročilejších z nich, nazvané SOM Hunter, si také několikrát ověřili na mezinárodní soutěži vyhledávačů Video Browser Showdown, na které v roce 2020 zvítězili. „Soutěže se pravidelně účastní týmy z celého světa. Rok od roku je jich více a minulý rok ve Vietnamu už soutěžilo 15 týmů. Komunita se postupně rozrůstá,“ popisuje Jakub Lokoč soutěžní prostředí. Týmy mají za úkol řešit pomocí svých vyhledávačů různé úkoly, například na základě vzpomínky najít jednu konkrétní 20vteřinovou sekvenci v záznamu trvajícím 2300 hodin. „Náš vyhledávač je schopen vyřešit 50 % podobných úloh do jedné minuty. Pracuje na základě textových dotazů, které se v první řade snažíme co nejpřesněji formulovat. Pokud se nám nepodaří scénu najít, tak saháme po dalších přístupech,“ vysvětluje.

Zmíněný SOM Hunter například využívá 2 metody, které umožnují rozšířit možnosti hledání: Bayesovský přístup a samoorganizující se mapu. Bayesovský přístup je založen na postupném zpřesňování požadavku na základě zpětné vazby uživatele, díky kterým algoritmus stále zpřesňuje výsledky vyhledávání a maximalizuje využití vstupních informací. V praxi to vypadá tak, že uživatel například označí konkrétní videa, která jsou nebo nejsou podobná tomu, které vyhledává. Jedním z důležitých výstupů projektu je také měření toho, jakým způsobem došlo při použití Bayesovského přístupu ke zkvalitnění výsledků prvotního vyhledávání u několika desítek uživatelů.

Druhý přístup je založený na metodě samoorganizujících se map (SOM, self-organizing map). Pomocí této metody jsou výzkumníci schopni vizualizovat, které scény v kolekci videa jsou si podobné. Díky tomu je možné efektivně zobrazovat a prohledávat větší množiny výsledků najednou.

Nikdy není hotovo

Vyvinutím aplikace ovšem práce pro Jakuba Lokoče a jeho tým nekončí. „Žijeme v době dramatických změn v oblasti strojového učení, takže musíme neustále sledovat nové trendy v oboru, na jejichž základě děláme experimenty a rozhodujeme, které části aplikace ponecháme, vylepšíme nebo nahradíme. I když máme hodně aplikované zadání, tak naší hlavní ambicí je dělat základní výzkum.“

Nabízí se samozřejmě také otázka komerčního využití aplikace. „Vytvořit funkční aplikaci typu SOM Hunter bylo časově velmi náročné. Pokud bychom uvažovali o komerční aplikaci, tak bychom museli získat nemalou počáteční finanční investici, protože vyladit aplikaci tak, aby fungovala pro různé operační systémy nebo prohlížeče by vyžadovalo obrovské množství práce,“ vysvětluje Jakub Lokoč úskalí této vize.

I díky podpoře Grantové agentury České republiky si nyní Jakub Lokoč zakládá vlastní výzkumnou skupinu na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. „Kromě toho, že kolegové a studenti získali mnoho zkušeností během řešení projektu, tak mi projekt také pomohl zkvalitnit výuku předmětu zaměřeného na vyhledávání ve videu. Na konci semestrálního kurzu si sami studenti vyvinou menší verzi vyhledávače, se kterým pak soutěží se spolužáky. Pozoruji, že studenty to velmi baví a naučí se mnoho nových dovedností. Snažím se výuku pojímat tak, aby studenty bavila a motivovala. Sledovat ‘Aha‘ momenty studentů je úžasné,“ uzavírá vědec, jehož ambicí není dělat jenom špičkový výzkum, ale také předávat nabyté zkušenosti dál.

 

 

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY