Mezinárodní tým vědců boří v článku publikovaném v časopise Nature tradiční představu o dělení magnetismu na dvě větve – několik tisíciletí známou feromagnetickou a antiferomagnetickou, objevenou přibližně před sto lety. Výzkumníkům se nyní podařilo experimentálně prokázat třetí altermagnetickou větev teoreticky předpovězenou vědci z Prahy a Mohuče před několika lety. Výzkum probíhal za finanční podpory Grantové agentury České repuliky.
Pod pojmem magnet si obvykle představíme feromagnet, který má silné magnetické pole, díky němuž udrží nákupní seznam na lednici nebo umožní funkci elektromotoru v elektrickém automobilu. Magnetické pole feromagnetu vzniká, když je magnetické pole milionů jeho atomů sladěno ve stejném směru. Toto magnetické pole lze také využít k modulaci elektrického proudu v součástkách IT.
Omezení dosud známých magnetických větví pro IT
Feromagnetické pole zároveň ale představuje vážné omezení prostorové a časové škálovatelnosti součástek. Významná pozornost výzkumu posledních let se tak upjala k druhé, antiferomagnetické větvi. Antiferomagnety jsou méně známé, ale v přírodě mnohem běžnější materiály, ve kterých se směry atomových magnetických polí na sousedních atomech střídají podobně jako bílá a černá barva na šachovnici. Antiferomagnety tedy jako celek nevytvářejí nežádoucí magnetická pole, ale bohužel jsou natolik antimagnetické, že zatím nenašly uplatnění v IT.
Altermagnety kombinují „neslučitelné“ přednosti
„Nedávno předpovězené altermagnety kombinují přednosti feromagnetů a antiferomagnetů, které byly považovány za principiálně neslučitelné, a navíc mají také další jedinečné přednosti, jež se v ostatních větvích nevyskytují,” říká Tomáš Jungwirth z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR.
Altermagnety si můžeme představit jako magnetické uspořádání, kde se střídají nejen směry magnetických polí na sousedních atomech, ale také se střídá prostorová orientace atomů v krystalu. Nicméně vnitřní magnetická pole modulují elektrický proud obdobně jako u feromagnetů. Tato kombinace vlastností je potenciálně velmi atraktivní právě pro aplikace v budoucí ultraškálovatelné nanoelektronice.
Vědci navíc identifikovali více než 200 materiálových kandidátů na altermagnetismus s vlastnostmi pokrývajícími izolanty, polovodiče, kovy, a dokonce supravodiče. Výzkumné skupiny mnohé z těchto materiálů v minulosti zkoumaly, ale jejich altermagnetická povaha jim zůstala ukryta.
Teoretici předpověděli altermagnetickou větev před pěti roky
Od roku 2019 zveřejnil tým z Fyzikálního ústavu AV ČR v Praze a Gutenbergovy univerzity v Mohuči sérii článků, v nichž teoreticky identifikoval nekonvenční magnetické materiály. V roce 2021 teoretici předpověděli, že tyto materiály tvoří třetí fundamentální typ magnetu, které označili jako altermagnety. Jejich krystalová a magnetická struktura je zcela odlišná od konvenčních feromagnetů a antiferomagnetů (slovy fyziků altermagnety mají zcela jiné symetrie než feromagnety nebo antiferomagnety).
Vzhledem k tomu, že altermagnetismus otevírá široké a nebývalé možnosti výzkumu a využití, téměř okamžitě po teoretické předpovědi přišla vlna následných studií výzkumných skupin z celého světa. Pak už bylo jen otázkou času, kdy se podaří přinést první přímé experimentální důkazy.
Důkazy na „klasickém“ antiferomagnetu
Mezinárodní tým nyní takové důkazy přináší ve studii publikované v časopise Nature. Vědci prozkoumali krystaly jednoduchého dvouprvkového altermagnetického kandidáta – teluridu manganatého (MnTe). Tradičně byl tento materiál považován za jeden z klasických antiferomagnetů, protože magnetická pole na sousedních atomech manganu míří opačně, a tak kolem materiálu nevytvářejí vnější magnetické pole.
V časopisu Nature nyní vědci ale poprvé přímo prokázali altermagnetismus v MnTe. Vědci využili teoretických předpovědí, aby mohli navigovat, jakým směrem si mají ve fotoemisním experimentu „posvítit“ na vysoce kvalitní krystaly MnTe.
Tým na synchrotronu naměřil pásové struktury (mapy, které fyzici používají k popisu vlastnosti elektronů v krystalech), s jejichž pomocí byl schopen dokázat, že navzdory absenci vnějšího magnetického pole jsou elektronické stavy v MnTe silně spinově rozštěpené. Škála a tvar spinového štěpení přesně odpovídá předpovězenému altermagnetickému štěpení pomocí kvantově mechanických výpočtů. To je přímý důkaz, že MnTe není ani konvenční antiferomagnet, ani konvenční feromagnet, ale patří do nové, altermagnetické větve magnetických materiálů.
Studie využila expertizu vědců Fyzikálního ústavu AV ČR ve spolupráci s vědci ze Západočeské univerzity v Plzni, Univerzity Karlovy, Institutu Paula Scherrera ve Švýcarsku, Gutenbergovy univerzity v Mohuči v Německu, Univerzity Johannese Keplera v Linci v Rakousku a Univerzity v Nottinghamu ve Velké Británii.
Nové směry světového výzkumu
„Po prvních předpovědích a s rychle rostoucím celosvětovým zájmem o altermagnetismus a vzhledem k tomu, že mnoho teoreticky identifikovaných kandidátů na materiály bylo dobře známých a široce dostupných, jsme věděli, že je jen otázkou času, kdy budou provedeny první přímé experimentální důkazy. Jsme rádi, že jsme mohli být součástí i koordinátorem této úvodní práce, kterou jsme uskutečnili společně s kolegy z českých, švýcarských, rakouských, německých a britských laboratoří,“ říká Tomáš Jungwirth z Fyzikálního ústavu AV ČR a dodává: „Objev altermagnetismu nastartoval nové směry světového výzkumu v oblasti nových fyzikálních a materiálových principů vysoce škálovatelných a energeticky úsporných IT součástek.“ Objev altermagnetismu v MnTe je tedy teprve začátek nového směru v magnetismu.
Úvodní foto: V altermagnetech na sousedních magnetických atomech alternují nejen směry spinové polarizace (znázorněné fialovou a modrou barvou), ale také samotné tvary atomu (znázorněné nakloněním čínkovitě tvarovaných elektronových hustot do dvou různých směrů). Modrý paprsek znázorňuje fotoemisní experiment na synchrotronu, který byl použití k prokázání altermagnetismu. Kredit: Libor Šmejkal, Anna Birk Hellenes
Zdroj: Akademie věd České republiky
Grantová agentura České republiky (GA ČR) společně s partnerskou Deutsche Forschungsgemeinschaft (DFG) podpoří dva nové česko-německé projekty. Jeden se zaměří na výzkum reakcí dynamických struktur DNA na změny fyziologického stavu buňky a druhý na reakci trhů práce ve střední Evropě v důsledku pandemie COVID-19 a ruské invaze na Ukrajinu.
Projekty se začnou řešit ještě v letošním roce a jejich předpokládaná doba trvání jsou tři roky. Návrhy projektů byly hodnoceny formou Lead Agency, kdy jsou projekty hodnoceny pouze jednou ze zapojených agentur a druhá od ní hodnocení přebírá. GA ČR vystupovala jako Lead Agency — návrhy hodnotila a poté předala hodnocení německé straně. Každá z agentur financuje tu část nákladů, která připadá na vědce z jejího území.
Česko-německé projekty (GA ČR – DFG)
| Registrační číslo |
Navrhovatel |
Název |
Uchazeč |
Doba trvání |
Oborová komise |
| 24-10605K |
doc. Mgr. Lukáš Trantírek, Ph.D. |
Dynamický polymorfismus nekanonických strukturních motivů nukleových kyselin ve vnitrobuněčném prostoru |
Masarykova univerzita, Středoevropský technologický institut |
3 |
OK2 – vědy o neživé přírodě |
| 24-12151K |
Klára Kalíšková |
Trhy práce ve střední Evropě v náročných časech |
Vysoká škola ekonomická v Praze, Fakulta informatiky a statistiky |
3 |
OK4 – společenské a humanitní vědy |
Tato a další mezinárodní spolupráce probíhají díky iniciativě Weave, které je GA ČR zakládajícím členem a jejímž cílem je propojit celkem 12 evropských agentur podporujících základní výzkum.
Nejstarší známé lidské osídlení v Evropě leží nedaleko města Korolevo na západě Ukrajiny. Prokázal to výzkum mezinárodního týmu pod vedením Romana Garby z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha. Dosud se za nejdříve obydlené místo považovalo naleziště ve Španělsku. Výstupy, které publikoval časopis Nature, také dokládají, že první lidé využili teplých meziledových cyklů a kolonizovali Evropu z východu nebo jihovýchodu na západ. Přesné datování vzorků z Koroleva umožnily nedávné pokroky v matematickém modelování v kombinaci s aplikovanou jadernou fyzikou.
Výsledky čtyřletého výzkumu, na němž spolupracovali vědci a vědkyně z pěti zemí a více než 10 výzkumných institucí z celého světa včetně Austrálie, patří k těm, které přepisují učebnice. Dosavadní výzkumy totiž datovaly první osídlení evropského kontinentu lidmi o 200 až 300 tisíc let později, a to z nálezů ve španělské Atapuerce.
Osídlení v Korolevu v dnešní zakarpatské Ukrajině, nedaleko hranic Ukrajiny s Rumunskem a Maďarskem, je také zajímavé tím, že se jedná patrně o nejsevernější zatím známý výskyt druhu člověka vzpřímeného (Homo erectus) na světě. Lokalita Korolevo obsahuje pouze kamenné nástroje, ale díky zjištěnému stáří se předpokládá, že zde mohl pobývat právě druh Homo erectus.
Chybějící kamínek: cesta podél Dunaje
Studie mění pohled na migrační trasy „prvních Evropanů“ a doplňuje chybějící kamínek v mozaice poznání historie osídlování Evropy.
„Náš nejstarší předchůdce, člověk vzpřímený (Homo erectus), jako první opustil Afriku před přibližně dvěma miliony let a vydal se na Blízký východ, do Asie a Evropy. Radiometrické datování prvního osídlení v lokalitě Korolevo zaplňuje nejenom velkou prostorovou mezeru mezi Gruzií a Španělskem s doposud nejstaršími nálezy, ale také potvrzuje hypotézu, že lidé z první vlny osídlení Evropy pronikli z východu nebo jihovýchodu na západ,“ shrnuje závěry hlavní autor studie Roman Garba z Ústavu jaderné fyziky AV ČR a Archeologického ústavu AV ČR, Praha.
„Na základě vypočteného stáří, klimatického modelu a pylových dat z terénu jsme identifikovali tři možná teplá meziledová období, ve kterých mohli první lidé přijít koridorem podél Dunaje,“ doplňuje.
Pravěké centrum Evropy
Archeologická lokalita Korolevo je významná v celoevropském měřítku. „Víme, že vrstva naváté spraše a paleopůd zde dosahuje hloubky až 14 metrů a obsahuje tisíce kamenných nástrojů. Korolevo bylo významným zdrojem suroviny pro jejich výrobu,“ uvádí ukrajinský archeolog a spoluautor studie Vitalii Usyk, který se na vykopávkách v Korolevu podílel a nyní pracuje v Archeologickém ústavu AV ČR, Brno. „Na konkrétním zkoumaném místě je zastoupeno sedm časových úseků osídlení, ačkoliv na lokalitě je zaznamenáno nejméně devět různých paleolitických kultur: lidé zde žili od nejstaršího věku až do doby před 30 tisíci lety,“ dodává vědec.
Objev upozorňuje na důležitost propojení různých vědních oborů pro poznávání minulosti. Bez znalostí a technologických možností jaderné fyziky a geofyzikálních věd by archeologové své hypotézy nedokázali přesvědčivě potvrdit.
Kosmické paprsky a jaderná fyzika ve službách archeologie
Vzorky kamenných valounů z nejstarší vykopané vrstvy z naleziště Korolevo byly nejprve chemicky zpracovány a měřeny vědci z České republiky a Německa ve výzkumném ústavu Helmholtzova centra metodou urychlovačové hmotnostní spektrometrie. V roce 2022 obdobnou laboratoř uvedl do provozu též Ústav jaderné fyziky AV ČR v Řeži, a proto je nyní možné podobné měření realizovat v České republice.
Datování pomocí kosmogenních nuklidů je schopné určit stáří až pět milionů let z velmi malého množství atomů ve zkoumaných materiálech.
„Konkrétně jsme měřili koncentrace kosmogenních nuklidů beryllia-10 a hliníku-26 s různým poločasem přeměny, postupně 1,39 milionu let a 708 tisíc let.“
„Před překrytím kamenů vrstvami spraše a paleopůd vznikly uvedené radionuklidy jadernými tříštivými reakcemi v horninách účinkem sekundárního kosmického záření, které se tvoří v atmosféře působením primárního kosmického záření z vesmíru. Jejich poměr se změnil podle toho, jak dlouho byly zkoumané kamenné valouny z Koroleva uloženy pod povrchem,“ vysvětluje Roman Garba, který je archeolog a zároveň se zabývá metodami aplikované jaderné fyziky.
Unikátní datovací metody poprvé v archeologické praxi
Určení stáří sedimentů obsahujících kamenné nástroje řešili hlavně John Jansen z Geofyzikálního ústavu AV ČR a Mads Knudsen z univerzity v dánském Aarhusu.
„K výpočtu stáří z naměřených koncentrací kosmogenního beryllia-10 a hliníku-26 jsme použili dva vzájemně se doplňující datovací přístupy. Nejpřesnější výsledky přinesla naše vlastní metoda založená na matematickém modelování, známá jako P-PINI. Tento projekt byl jejím prvním využitím v archeologickém kontextu,“ říká John Jansen a dodává:
„Náš nový přístup k datování by měl mít na archeologii velký dopad, protože ho lze využít v nesouvislých sledech sedimentů, ve kterých je hodně časových mezer způsobených erozí. V archeologii většinou pracujeme právě s nesouvislým časovým záznamem, zatímco tradiční datovací metody, jako magnetostratigrafie, spoléhají na delší, víceméně souvislý vrstevní sled.”
Součást Československa
Objev je spojen též s nedávnou historií České republiky. Archeologická lokalita Korolevo se nachází asi 150 km vzdušnou čarou od slovenských Košic. V letech 1920 až 1938 byla součástí bývalého Československa a místo neslo název Královo nad Tisou. První objevy osídlení ze starší doby kamenné na zakarpatské Ukrajině uskutečnil československý archeolog Jozef Skutil.
Výzkum byl realizován na základě smlouvy mezi Ústavem jaderné fyziky AV ČR a Archeologickým ústavem Národní akademie věd Ukrajiny podepsané v roce 2021. Projekt podpořily Evropská komise (Horizon 2020, RADIATE, 824096), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT) (CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000728 a LM2018120), Grantová agentura České republiky (22-13190S) a Grantová agentura Univerzity Karlovy (310222).
Z českých výzkumných institucí se kromě Ústavu jaderné fyziky AV ČR, Geofyzikálního ústavu AV ČR a Archeologických ústavů AV ČR v Brně a v Praze zapojily katedra fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty UK a Česká geologická služba. Ze zahraničních institucí je nutné uvést Institute of Archaeology, National Academy of Sciences of Ukraine (Kyjev, Ukrajina), Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf (Německo), Aarhus University (Dánsko), Department of Archaeology and History, La Trobe University (Melbourne, Austrálie), Taras Shevchenko National University of Kyiv (Kyjev, Ukrajina).
Celý objev a jeho kontext je srozumitelně zpracován v novém dílu YouTubového pořadu Zvěd.
Úvodní foto: Mapa, kudy mohli přijít první lidé do Evropy s významnými radiometricky datovanými lokalitami ve Španělsku, Francii, Turecku, Gruzii a na Blízkém východě. Zdroj: Roman Garba. Mapový podklad na základě dat GEBCO
Zdroj: Akademie věd ČR
Hvězdy se závojem představují jednu z dosud nevyřešených záhad hvězdné astrofyziky. Ve svém výzkumu se jimi celý život zabývá astrofyzik Petr Harmanec z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, který vedl projekt podpořený Grantovou agenturou České republiky (GA ČR) zaměřený na zkoumání jejich jasnosti.
Když za temné noci zvednete hlavu k obloze, tak o každé páté horké hvězdě můžete říci, že má závoj, tedy že je čas od času obklopená plynovým oblakem, jehož rozměr může být mnohonásobně větší než velikost samotné hvězdy. „V 60. letech jsme si mysleli, že hvězd se závojem je asi 10 %, dnes už mluvíme o nejméně 20 %. Vzhledem k tomu, že naše pozorování pokrývají asi 200 let, je to stále velmi krátká doba a procento takových hvězd může do budoucna přibývat. Závoje se u hvězd objevují v nepravidelných časových intervalech, které trvají od několik měsíců až po desítky let,“ říká Petr Harmanec, hlavní řešitel výzkumného projektu.
Hvězdy se závojem jsou horké hvězdy tzv. spektrálního typu B, tedy objekty, v jejichž spektrech dominují čáry neutrálního vodíku a neutrálního helia s povrchovými teplotami zhruba od 10 tisíc do 30 tisíc stupňů Celsia. Jejich závoje představují plynový materiál, který se rozprostírá od povrchu hvězdy do vzdálenosti několika desítek nebo možná i stovek poloměrů samotné hvězdy.
I když byly první hvězdy se závojem objeveny v 1866 a poté je studovalo několik generací astronomů, skutečná příčina toho, proč se závoje objevují a opět mizí, nebyla dosud nalezena. „Je to stále existující hádanka. V této chvíli neexistuje shoda o tom, proč se závoje u jinak normálně vypadajících, akorát rychle rotujících hvězd, nepravidelně objevují a zanikají,“ vysvětluje astrofyzik. Postupně bylo navrženo několik možných mechanismů vzniku závojů, jejich hlavní problém ovšem je, že nevysvětlují velmi složitou a nepravidelnou proměnnost celého jevu.
Co tedy hvězdy se závojem jsou?
Roku 1975 přišli Petr Harmanec s kolegou Svatoplukem Křížem s hypotézou, že hvězdy se závojem jsou ve skutečnosti dvojhvězdy ve stádiu předávání hmoty. Celá myšlenka se postupně rodila od konce šedesátých let ve stelárním oddělení Astronomického ústavu AV v Ondřejově, pro který představuje pozorování hvězd se závojem a jejich jasnosti důležitý směr výzkumu. Pozorování hvězd se závojem se také stalo soustavným pozorovacím programem na původně československo-jugoslávské, a nyní chorvatské observatoři na Hvaru.
Vědeckému týmu se během mnoha let pozorování skutečně podařilo objevit několik dvojhvězd s očekávanými vlastnostmi. Záhy se ale ukázalo, že problémem této hypotézy coby obecného vysvětlení je statistický nedostatek dvojhvězd ve stadiu přenosu hmoty mezi složkami.
Hvarská fotometrie následně napomohla ke zjištění, že všechny hvězdy se závojem vykazují malé změny jasnosti souběžně se změnami v emisních spektrech. Waters a kol. (1989) a Pols a kol. (1991) proto přišli s alternativní myšlenkou, že hvězdy se závojem skutečně vznikly mohutným přenosem hmoty ve dvojhvězdě, který zvýšil jejich rotaci, ale že pozorované objekty jsou již ve stadiu po skončení přenosu a jejich sekundární složky jsou těžce detekovatelné, protože jde o kompaktní heliové hvězdy či bílé trpaslíky. S pokrokem v družicových pozorováních v dalekém ultrafialovém oboru spektra se skutečně postupně podařilo objevit několik desítek takových objektů. V současnosti se v mezinárodní vědecké komunitě považuje za nejnadějnější hypotézu vzniku hvězd se závojem to, že samy hvězdy z vnitřních důvodů oscilují, lokálně zvětšují a zmenšují svůj poloměr a když se zvětšování poloměru v důsledku několika různých takových oscilací sečte, dodá to materiálu na hvězdném povrchu energii potřebnou k vyvržení hmoty a přechodnému vytvoření závojů.
Dlouhé datové řady jako zdroj nových informací
Při pátrání po dalších vlastnostech hvězd se závojem se Petr Harmanec a jeho tým v rámci projektu podpořeného GA ČR zaměřili na analýzu padesátiletých datových řad, které naměřili na observatořích v Ondřejově, na Hvaru nebo získali od kolegů ze zahraničí.
Ukázali, že systematická pozorování nám o hvězdách se závojem mohou přinést mnoho nových informací. Při svých pozorováních vycházeli z předpokladu, že závoje se nenacházejí kolem celé hvězdy rovnoměrně, ale jsou zploštělé do roviny rovníku v discích, které jsou řádově větší než hvězda samotná.
Následkem toho mohou tyto hvězdy vykazovat dva různé typy chování. Vnitřní části závoje v blízkosti hvězdy jsou totiž opticky tlusté a simulují jakousi pseudofotosféru hvězdy. Když se na hvězdu se závojem díváme zhruba v rovině rovníku, tak se velká část závoje promítá do pozorovaného pole a elektromagnetické záření hvězdy se jeví jako by byla hvězda chladnější. Pokud bychom na základě tohoto spektrálního typu modelovali vlastnosti hvězdy, tak by se díky závoji jevila chladnější. A naopak, pokud hvězdu pozorujeme v rovině od pólů, tak si zachovává povrchovou teplotu, ale jeví se, jako by měla větší poloměr, čili že je to hvězdný obr.
„Díky našim 50 až 70 let dlouhým časovým řadám jsme ukázali, že na některé hvězdy se stále díváme skoro od pólu a na jiné naopak od jejich rovníku, a to, co vidíme, je skutečně důsledek geometrického efektu. U jiných se charakter pozorování v průběhu času mění, což může znamenat, že je vidíme pod nějakým sklonem rotační osy kolem 45 stupňů a pokud obálka zmohutní, začne i tak hvězdu zakrývat a typ korelace se změní,“ vysvětluje jeden z hlavních závěrů projektu výzkumník.
Tým Petra Harmance také poukázal na jev, který pracovně nazvali čtvrtou časovou škálou. Jde o dlouhodobý pokles či zjasňování v obdobích, kdy je daná hvězda bez emisních čar. Varováním, že časové změny hvězd se závojem mohou být velmi komplikované, je studie hvězdy V1294 Aql = HD 184279, kterou výzkumníci pozorovali v mezinárodním týmu. Než vešlo ve všeobecnou známost, že hvězdy se závojem jsou všechny proměnné ve své jasnosti, byla v padesátých letech tato hvězda doporučena jako jeden z kalibračních standardů Johnsonovy UBV fotometrie. Díky tomu pro ni existují velmi početná měření již od padesátých let. Výzkumníci díky svým datům vypozorovali sekulární pokles jasnosti, přes který se překládají rychlejší cyklické změny a následné zjasňování v posledních letech. Kromě toho zaznamenali dva poměrně rychlé a hluboké poklesy jasnosti kolem redukovaných Julianských dat 44000 a 55900, které vykazují opět jiné, ale v obou případech vzájemně shodné chování v barevném diagramu.
„Jedno možné vysvětlení je, že obálku hvězdy vidíme pod nějakým středním úhlem kolem 45 stupňů a že se podle mohutnosti obálky geometrie zdánlivě mění. Příčina rychlých poklesů jasnosti ale není zřejmá,“ vysvětluje astrofyzik. Další dvě podrobné studie věnovali objevu podvojnosti hvězdy HD 81357 a detailní časové historii emisní dvojhvězdy V923 Aql.
Velmi významným a již nyní oceňovaným výsledkem výzkumného týmu bylo i modelování struktur okolo hvězdné hmoty ve dvojhvězdách a vícenásobných soustavách. Tuto část projektu ideově vedl spolupracovník a kolega Petra Harmance Miroslav Brož. Modelování bylo úspěšně aplikováno na jasnou dvojhvězdu beta Lyr (jednu z prvních objevených hvězd z emisními čarami) a poté i na komplikovanou a velmi hmotnou emisní čtyřhvězdu QZ Carinae.
„Nechci být neskromný, ale v září 2022 jsme pořádali výroční konferenci na observatoři na Hvaru u příležitosti 50tiletého výročí observatoře, kam přijeli hvězdáři z celého světa. Bylo milé hovořit s nimi o našem mnohaletém úsilí a bylo příjemné si uvědomit, že ve svých vystoupeních oceňují naši téměř celoživotní práci. A to i ti, s kterými jsme celý život vedli odborné spory,“ uzavírá Petr Harmanec. „Pořád je zkrátka co objevovat, a to je na bádání to skvělé.“
Obr.: Delegace účastníků loňské zářijové konference na Hvaru (zleva: Alžběta Oplištilová, Michal Zummer, Jana Švrčková, Miroslav Brož, Petr Zasche a Petr Harmanec).
Úvodní obrázek: Hvězdné závoje představují plynový materiál, který se rozprostírá od povrchu hvězdy do vzdálenosti několika desítek nebo možná i stovek poloměrů samotné hvězdy.
