Aktualizovali jsme sérii videonávodů, které žadatele o grant provedou aplikací GRIS. V pětidílné sérii se zájemci seznámí s kompletním procesem podání návrhu standardního projektu, a to od prvních kroků, jako je založení vlastního profilu, přes stanovení rozpočtu až po finalizaci a případné úpravy již podaného návrhu.
Podání návrhu standardního projektu v aplikaci GRIS:
Česká republika je vedle Švýcarska zemí s nejvyšším podílem kremací v Evropě, tímto způsobem jsou pohřbeny čtyři pětiny mrtvých. Ještě výjimečnější jsou ovšem Češi tím, že pohřbívání svých blízkých často nevěnují velkou pozornost. Na otázku, proč tomu tak je, odpověděla Olga Nešporová a její kolegové z Etnologického ústavu Akademie věd ČR.
Přesná čísla týkající se pohřbení jsou známa pouze u způsobu naložení s mrtvým tělem, tedy zda je uloženo do země nebo spáleno. V tomto ohledu byla Československá republika, respektive její česká část, poměrně výjimečná a „pokroková“ již v první polovině 20. století. Tak vysokých podílů kremace na způsobu pohřbívání, jaké již tehdy byly běžné ve Švýcarsku (4 % v roce 1920 a 16 % v roce 1945), sice nedosahovala, ale i tak patřila v zavádění a rozšíření moderní kremace mezi evropskou špičku. To si udržela až dodnes. Významně tomu napomohl vývoj po druhé světové válce.
Rozšiřování kremací a občanských pohřbů
Pohled do minulosti pomáhá rozklíčovat a náležitě interpretovat současné dění. Kremace byla v zemích východního bloku od 50. let 20. století hojně propagována, protože dobře odpovídala tehdejšímu vědecko-ateistickému světonázoru hlásajícímu, že po smrti nic není. Žádné zmrtvýchvstání a pokračování v podobě života věčného či jiné formy posmrtné existence neexistuje. Přeměna lidského těla na hromádku popela to pěkně ilustrovala.
Kremace byla nejen pokroková, ale měla ještě jednu méně zjevnou výhodu. Umožnila zjednodušit pohřby, provádět je na jednom místě, odbourat pohřební průvod. Přenesení místa pohřebního obřadu z domu, kostela a hřbitova do nového sekulárního prostoru umožňovalo lépe určit nová pravidla. Tím byla značně oslabována dosavadní autorita církve nejen v oblasti smrti, ale i obecně.
Místo křesťanských obřadů byly za komunismu cíleně rozšiřovány nové občanské pohřby. Úspěšně se to ovšem povedlo pouze v některých zemích. Ponejvíce právě tam, kde byla kremace už dost myslitelnou a neodmítanou alternativou pohřbení, což se netýkalo zemí se silnou katolickou, a ještě více s pravoslavnou křesťanskou tradicí. Římskokatolická církev povolila kremaci pro své věřící v 60. letech 20. století, pravoslavná ji dodnes odmítá. I v Československu bylo nejvíce kremací i občanských pohřbů v Čechách, méně na Moravě, ale jen velmi málo na Slovensku. V Košicích nebyl o kremace zájem ani tehdy, když byly zdarma.
Vsyp popela se praktikuje od od 70. letech 20 století, zpravidla kolektivně a s občanským obřadem. Obálka knihy publikované v roce 2021 ve Velké Británii.
Že vzestupu kremací u nás pomohl komunistický režim je zřejmé. Proč ale jejich počet ještě dále stoupal i po sametové revoluci? A proč po politickém převratu na sklonku 20. století začali lidé stále častěji od pohřebního obřadu zcela upouštět?
Aby bylo možné na tyto a podobné otázky odpovědět, je nezbytné přesněji znát a pochopit, co se v pohřební oblasti dělo v průběhu 20. století. Právě o to se pokusila sociální antropoložka Olga Nešporová, společně s historičkou a etnoložkou Alexandrou Navrátilovou z Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Tématu se věnovaly ve výzkumném projektu Proměny pohřebního ritu v Čechách a na Moravě v průběhu 20. století, finančně podpořeným Grantovou agenturou České republiky. Pro lepší porozumění a komparaci v rámci Evropy tým doplnila historička Heléna Tóth z německé univerzity v Bamberku.
Projekt vedle pohřebního způsobu věnoval velkou pozornost pohřebním obřadům, zejména těm občanským. Poukázal na významnou roli sborů pro občanské záležitosti v utváření a realizaci nových zjednodušených pohřbů.
Krematorium s občanskou smuteční obřadní síní v České Třebové, otevřené v roce 1970, dodnes používané.
Bezobřadové pohřbívání
Do sametové revoluce bylo pohřbení bez jakéhokoliv pohřebního obřadu v době míru a prosperity nevídané, týkalo se pouze zločinců či jiných sociálních vyděděnců. Kremace bez obřadu, tedy takové, kdy je mrtvé tělo člověka spáleno, aniž aby se s ním předtím pozůstalí rozloučili při pohřebním shromáždění, se pozvolna začaly rozšiřovat v 90. letech 20. století. Dnes již je v některých českých lokalitách dokonce většinovou praxí, jinde tímto způsobem končí pětina až čtvrtina zesnulých. V evropském kontextu je to velmi neobvyklé. Náhradní soukromé pohřební obřady se v České republice rozšiřují jen velmi zvolna. „Ze studia pohřební praxe ve druhé polovině 20. století vyplývá, že současné bezobřadové pohřbívání je přímou reakcí na předchozí praxi, tedy to, jak se konaly občanské pohřby, jakou měly formu a obsah,“ vysvětluje doktorka Nešporová. Jejich podoba se s politickým převratem změnila jen málo a pro mnohé pozůstalé ztratilo jejich vykonávání smysl. Návrat k obřadům církevním, které jsou v Evropě stále nejběžnější formou posledního rozloučení, nenastal, a nové formy se tvoří jen velmi pomalu.
Privatizace smutku nahrává i komornějším formám pohřbů. Velmi zvolna se rozšiřuje snaha o přírodní a ekologické pohřbívání spojené s pohřebními obřady, které více zohledňují přání zesnulého i pozůstalých. Tato rozloučení se často konají venku a pozůstalí v nich mají aktivnější roli, než je běžné v obřadních síních. Například ve Velké Británii nebo Nizozemsku se přírodní pohřbívání v posledních desetiletích velmi rozšířilo a dá se očekávat, že se stane hojnějším i v České republice.
Mgr. Olga Nešporová, Ph.D., působí v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR v oddělení kulturních dějin a ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí v Praze. Odborně se věnuje především sociální antropologii a sociologii smrti, rodiny a rodinné politice. K jejím nejvýznamnějším publikacím patří knihy O smrti a pohřbívání (2013, Brno: CDK) a Funerary Practices in the Czech Republic (2021, Bingley: Emerald Publishing). Její odborné studie vyšly v časopisech Český lid, Fórum sociální politiky, Journal of Family Issues, Lidé města, Mortality, Omega, Sociologický časopis a Sociální studia.
Ve spolupráci s německou agenturou Deutsche Forschungsgemeinschaft (DFG), podpoří Grantová agentura ČR (GA ČR) osm nových projektů českých a německých vědců. Všechny projekty budou trvat tři roky a začnou se řešit ještě v letošním roce. Hodnocení jednotlivých návrhů projektů proběhlo formou Lead Agency, kdy jedna agentura působí jako hodnotící subjekt a druhá od ní hodnocení přebírá. GA ČR u dvou projektů figurovala jako agentura partnerská a hodnocení převzala od německých kolegů a u zbývajících šesti pak vystupovala jako agentura hodnotící a předala německým kolegům své hodnocení. Každá z agentur bude během výzkumu financovat náklady vědců ze své země.
Projekty financované GA ČR a DFG – partnerské
Reg. č.
Navrhovatel
Instituce
Název projektu
Doba řešení
23-08669L
Dr. rer. nat. Leoš Valášek, DSc.
Mikrobiologický ústav AV ČR, v.v.i.
Lekce antikodonového kmene tRNA z pročítání stop kodónu
3 roky
23-09074L
RNDr. Artem Ryabov, Ph.D.
Univerzita Karlova, Matematicko-fyzikální fakulta
Transportní procesy zprostředkované klastry v přeplněných periodických strukturách
Spolupráce s německou agenturou probíhá díky iniciativě WEAVE, jejímž je GA ČR zakládajícím členem a která má za cíl propojit do roku 2025 celkem 12 evropských agentur podporujících základní výzkum.
Výsledky rozhodnutí o podpoře dalších česko-německých projektů (GA ČR v roli Lead) budou oznámeny v blízké době.
Při snižování šikany a zmírňování jejího dopadu na psychiku šikanovaných dětí dokážou hodně pomoci učitelé. Někdy je pro ně ale šikana nepřehledná, nebo podceňují její následky či spoléhají na strategie, které nefungují. A to zejména u takzvané šikany vyčleňováním, zjistila Lenka Kollerová z Psychologického ústavu Akademie věd ČR v Praze a její kolegyně a kolegové. Za svůj výzkum byla v roce 2022 nominována na Cenu předsedy Grantové agentury ČR.
Šikanováním je míněna opakovaná agrese vyznačující se asymetrií sil mezi tím, kdo ubližuje, a tím, komu je ubližováno. Jde nepochybně o jeden z nejvíce zatěžujících fenoménů ovlivňujících život dětí.
„Když na základní nebo střední škole vysvětlíme žákům definici šikany a zeptáme se, jestli se v posledních dvou měsících nestali jejím terčem, obvykle to potvrdí každý desátý až dvacátý z nich,“ říká Lenka Kollerová a dodává: „Ve více než 80 procentech případů jsou útočníky spolužáci ze stejné třídy.“
Od fyzických útoků po vyčleňování
Šikanování přitom může mít různé podoby. „V principu rozlišujeme čtyři základní formy šikany, ovšem většina obětí jich zažívá několik současně,“ vysvětluje Lenka Kollerová.
Nejčastější formou je verbální šikana, při níž útočníci dítě slovně ponižují, nadávají mu, vyhrožují. Druhou formou jsou vztahové útoky – sem patří například pomluvy, intriky a vyčleňování dítěte z kolektivu. Třetí formou je šikana fyzická, tedy různé mlácení, kopání a jiné fyzické ubližování. A formou čtvrtou, je kyberšikana, tedy ubližování v online prostoru.
„Zaznamenali jsme, že nejméně přehledná je pro učitele šikana vztahová, zejména vyčleňování vrstevníků z třídního kolektivu a aktivit. Přitom ta může způsobovat obzvláště velkou psychickou bolest, pocity méněcennosti, křivdy a zoufalství. Právě proto jsme se na ni v nynějším zkoumání více zaměřili,“ popisuje Lenka Kollerová.
Reprezentativní vzorek škol
Vyčleňování vrstevníků z aktivit či skupin je součástí života dospívajících. V určité míře a podobě se jedná o běžnou zátěž, s kterou se dospívající dobře vyrovnávají. Dospívající například vnímají jako přirozené, když někdo slaví narozeniny a pozve na oslavu domů jen ty ze třídy, s kterými se nejvíce kamarádí – aniž by chtěl záměrně ublížit někomu, koho nepozve.
Pokud je ale vyčleňování nástrojem šikany či diskriminace, není to v pořádku a učitelé musí zasáhnout.
„Šikanování je záměrné a opakované ubližování z pozice síly zaměřené proti někomu, pro něhož je obtížné se bránit,“ objasňuje Lenka Kollerová, jak rozpoznat, co je nebezpečné. „Když například učitel poprvé vidí, že se dítě chce připojit k nějaké skupince, a oni mu řeknou, že ho ve své skupině nechtějí, může si říct, že to je náhoda, že se děti třeba zrovna pohádaly. Pokud se to ale stává opakovaně, má učitel jasný signál, že to je záměr a pro vyčleňovaného je obtížné se bránit, a bude se tedy jednat o šikanování vyčleněním.“
Lenka Kollerová s kolegyní Pavlínou Janošovou uskutečnily rozsáhlé šetření mezi učiteli, na němž úzce spolupracovaly zejména s Dagmar Strohmeier z Univerzity aplikovaných věd Horního Rakouska, která je expertkou na řešení šikany, a Melanií Killen z Univerzity v Marylandu, která je přední odbornicí na předsudky a vyčleňování.
Výzkumný tým vybral reprezentativní vzorek 118 škol ze všech krajů České republiky. V nich jim na dotazníky odpovědělo 740 učitelů. S dalšími devatenácti zkušenými učiteli ještě uskutečnili hloubkové rozhovory. Šlo o učitele druhých stupňů základních škol a prvních čtyř tříd osmiletých gymnázií, tedy kantory žáků, kteří jsou ve věku, kdy narůstá vliv vztahů s vrstevníky na psychické zdraví.
Vyjednávání s šikanujícími žáky nefunguje
Asi neudiví, že podle výsledků výzkumu Lenky Kollerové i dalších studií je šikanování častější tam, kde je učitelé ignorují a nic proti němu nedělají. Byť někdy v dobré víře, aby situaci svou intervencí nezhoršili. Nové a důležité je zjištění, že účinnou metodou není ani to, když se učitel snaží šikanování zastavit mediací – tedy snahou vyjednávat s šikanujícími a zprostředkovat mezi nimi a šikanovanými dohodu či „usmíření“.
„Tito učitelé přistupují k šikaně, jako by to byl konflikt mezi stejně silnými stranami, což není pravda. K tomu se snaží přesvědčit oběť, aby se postavila útočníkům, což ale může situaci zhoršit. Z morálního hlediska není v pořádku přenášet odpovědnost za zastavení šikany na oběť. Výsledek může být přesně opačný, než učitel chtěl. Když jsme ve třídách měřili situaci na podzim a pak o půl roku později, zjistili jsme, že tam, kde učitelé používali mediaci, dokonce šikanujících žáků přibylo,“ konstatuje Lenka Kollerová.
Jak ukázaly mimo jiné hloubkové rozhovory se zkušenými pedagogy, učitelé šikanu odsuzují a snaží se ji zastavit. Ale šikanu vyčleňováním je pro ně někdy obtížné rozpoznat a také si nejsou jisti, jak správně zasáhnout. Co k efektivitě jednotlivých učitelských intervencí říká výzkum?
Nejčastěji zabírá autoritativní přístup učitele
„V jedné z našich prací v tomto projektu, kterou prováděl zejména Christoph Burger z Univerzity ve Vídni s Dagmar Strohmeier, se ukázalo jako nejúčinnější, pokud učitel důsledně použije autoritu, kterou vzhledem ke svému postavení vůči žákům má. Naprosto jednoznačně tedy dá najevo, že šikanování se v jeho třídě dít nebude, a začne proti němu zasahovat nejen kázeňskými prostředky, ale i rozhovory s šikanujícími žáky, v nichž důrazně vyžaduje změnu chování. Případně si promluví s jejich rodiči,“ uvádí Lenka Kollerová.
„Druhou efektivní strategií, která je ale vhodná jen v mírnějších případech a tam, kde učitel žáky dobře zná a kde má šikanující na své chování náhled, je oslovení šikanujících méně autoritativním způsobem, s menším využitím kázeňských opatření. Učitel je vede k nápravě v individuálních rozhovorech, ale i tady musí formulovat, jakou konkrétní změnu chování očekává, a dohlédnout na ni,“ podotýká Lenka Kollerová.
Projekt dále ukázal, že proti šikaně se daří lépe a častěji zasahovat ve školách, kde mezi učiteli panuje otevřená a upřímná komunikace a přátelské vztahy.
Genderové a etnické stereotypy
Práce Lenky Kollerové a Melanie Killen dále ukázaly, že to, jak učitelé hodnotí šikanu vyčleňováním, může být mírně zkreslováno genderovými a etnickými stereotypy. V některých situacích mají učitelé sklon mírně podceňovat negativní následky této šikany na šikanované chlapce, zřejmě pod vlivem stereotypu, že chlapci jsou odolnější než dívky.
Podobně si učitelé zřejmě pod vlivem stereotypní představy, že etnicky homogenní skupiny fungují lépe, někdy zcela neuvědomují, že když žáci české národnosti šikanují vyčleňováním spolužáka s jinou národností, je to stejně či více nemorální, jako když šikanují spolužáka české národnosti.
Zjištěný vliv genderových a etnických stereotypů je však relativně slabý. Celkově učitelé odsuzují šikanu vyčleňováním a chtějí proti ní zasahovat napříč různými genderovými a etnickými kontexty.
PhDr. Lenka Kollerová, Ph.D., pracuje v Psychologickém ústavu Akademie věd ČR v Praze a zabývá se sociálním a emočním vývojem dětí a dospívajících. Vystudovala katedru psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 2011 získala doktorát.
Název projektu nominovaného na Cenu předsedy Grantové agentury ČR: Pohled učitelů na vrstevnickou exkluzi mezi adolescenty
Spisovatele Franze Kafku zná téměř každý, podobně jako fotografa Jana Saudka nebo výtvarníka Káju Saudka, v kulturním povědomí stále rezonuje i jméno překladatele Erika Adolfa Saudka. Na koho se však neprávem zapomíná, je se všemi jmenovanými příbuzensky spřízněný překladatel, publicista a bankovní úředník Emil Saudek (1871–1941).
Saudkova překladatelská a kulturně zprostředkovatelská činnost byla spojena s Vídní přelomu 19. a 20. století, kdy sice docházelo k úžasnému rozkvětu moderního umění, avšak bezprostředně po rozpadu habsburské monarchie a vzniku Československa v roce 1918 byl význam podunajské metropole pro rozvoj české kultury vytěsňován. Zásadní cézuru v kolektivní i rodinné paměti pak způsobil nástup nacismu a holokaust, který tragicky poznamenal značnou část Saudkovy rodiny. Ani komunistický režim příliš nepřál výzkumům zaměřeným na židovské intelektuály pohybující se mezi češtinou a němčinou. Tyto trhliny v paměti se rozhodl zaplnit mezioborový týmový projekt „Emil Saudek a židovsko-česko-německé interakce v kreativním prostředí Vídně, podpořený Grantovou agenturou ČR, vedený Lucií Merhautovou a Michalem Toporem a řešený ve spolupráci Masarykova ústavu a Archivu AV ČR a Institutu pro studium literatury.
Rodinné zázemí
Emil Saudek, překladatel z češtiny do němčiny, kulturní prostředník, esejista, publicista a bankovní úředník se narodil židovským rodičům v roce 1876 v Jihlavě. Své dětství prožil ve vsi Polnička západně od Žďáru nad Sázavou spolu se svými dvěma sourozenci – starším Karlem (jeho vnuci jsou známý fotograf Jan Saudek a malíř a kreslíř Kája Saudek) a sestrou Růženou, provdanou Schwarzkopfovou, která zůstala v Polničce hospodařit na rodinném statku. Karel vystudoval obchodní školu v Jihlavě a usadil se v Děčíně. Ze sourozenců získal Emil nejvyšší vzdělání – v roce 1895 složil maturitu na německém gymnáziu v Jihlavě a poté vystudoval práva ve Vídni. V roce 1903 se oženil s Elsou Groag, jejíž rodiče pocházeli z Moravy, ona však již vyrostla v Linci, kde její otec působil jako profesor francouzštiny a angličtiny na reálném gymnáziu. V roce 1904 se Saudkovým narodil syn Erik Adolf, později významný překladatel z angličtiny a němčiny do češtiny, teatrolog a publicista.
Elsa Saudková a Emil Saudek v Mariánských Lázních ve dvacátých letech 20. století (pozůstalost Emila Saudka).
Multikulturní Vídeň přelomu 19. a 20. století
Vídeň byla na konci 19. století čtvrtým největším evropským městem, které se rychle modernizovalo a rozpínalo pod neustálým přílivem nových obyvatel ze všech koutů monarchie. Saudkovy studentské zápisky prozrazují prvotní šok z nového prostředí, natolik odlišného od rodné Vysočiny, a hledání opor především v umění. „Každý z nás prožívá v duši velký hlad a bídu, jsme jak ptáci v zimě. Pouze básníci se s námi dělí o chléb,“ píše německy v prvním dopise básníku J. S. Macharovi, který ve Vídni v té době žil. Prostřednictvím umění se Saudek snažil porozumět životu a najít si svou cestu a její smysl. Trvalo však více než desetiletí, než se z plachého obdivovatele českých básníků (vedle Machara hlavně Otokara Březiny) stal překladatelem, začal přednášet o literatuře v různých českovídeňských spolcích a publikovat v českém i německém tisku ve Vídni i v Praze.
Právě tyto mnohostranné aktivity stejně jako spolupráce s dalšími překladateli i vzájemné konkurenční vztahy byly důležitým předmětem výzkumu. Ten ukázal nezastupitelnost překladatelů a překladatelek pro propagaci české literatury v německojazyčném prostředí. Důležité byly nejen jejich jazykové znalosti, překladatelské schopnosti a pojetí překladu, ale i kontakty s německy píšícími spisovateli, s redakcemi časopisů a nakladatelstvími. Zároveň překladatelství nebylo ještě profesí, která by měla jasná pravidla, často nebylo ani honorované. Saudkův příklad také ukazuje na klíčovou roli židovských prostředníků, kteří se pohybovali na pomezí kultur a propojovali různé jazykové, literární a názorové okruhy.
Saudek se přátelil s řadou známých autorů a autorek jako Otokar Březina, Ivan Olbracht, Růžena Svobodová, Franz Werfel, Stefan Zweig nebo Hugo Sonnenschein, stejně jako s mnoha dalšími, méně známými či pozapomenutými osobnostmi literárního a novinářského světa. Zásadní pro jeho zprostředkovatelskou činnost bylo multikulturní prostředí Vídně, v němž se tvůrci a zájemci o umění setkávali v nejrůznějších, ať již oficiálních či neformálních, veřejných či soukromých prostorech – Saudek tak pravidelně navštěvoval kavárny, včetně proslulého Café Central, spolkové místnosti, ateliéry umělců (především malíře Arnošta Mandlera), bydliště přátel (Machara, Olbrachta, Jaromíra Doležala) a výstavy a přednáškové sály. Jako dobrý organizátor se podílel na přípravě různě pojatých literárních večerů nebo o nich psal v češtině či němčině.
Na základě svých zkušeností postupně rozvinul koncept Vídně jako „mostu do Evropy“ pro českou literaturu, přičemž přes Vídeň měla česká literatura nejen procházet dále do Německa (tento směr sledovala i většina vídeňských autorů), ale nejdůležitější měla být výměna poznatků probíhající mezi vzdělanými lidmi každodenně přímo na tomto velkém rušném mostě, křižovatce jazyků a kultur celé monarchie.
Saudek patřil k těm pokrokovým a humanisticky orientovaným intelektuálům, kteří na počátku 20. století věřili v sociální reformy a budoucí demokratizaci monarchie, ač to na první pohled zní jako protimluv. Věřil, že překlady mají důležitý kulturněpolitický význam a přispívají k uznání české kultury ze strany německy mluvících obyvatel, a vůbec k proměně vzájemných, politicky komplikovaných vztahů k lepšímu.
Jedno z mnoha míst, kde se Emil Saudek v předválečných letech setkával s umělci a novináři, představoval vídeňský byt slavisty Jaromíra Doležala. Na fotografii jsou zachyceni – horní řada zleva: Bohuš Vybíral, Jaromír Doležal, Miloslav Hýsek, Emil Saudek; dolní řada zleva: Hugo Sonnenschein, Josef Karásek, Melanie Karásková, J. Z. Raušar (pozůstalost Emila Saudka).
Emil Saudek a Otokar Březina
Emil Saudek měl celoživotně hluboký vztah k poezii Otokara Březiny, přeložil jeho sbírku Ruce (Hände, 1908), ve spolupráci s Franzem Werfelem pak sbírku Větry od pólů (Winde vom Mittag nach Mitternacht, 1920) a soubor esejů Hudba pramenů (Musik der Quellen, 1923). S básníkem se vídal osobně, věnoval mu řadu časopiseckých textů a v roce 1928 publikaci nazvanou příznačně Pod oblohou Otokara Březiny. „Nejde o dějiny mé osoby, ale jen a jen o OB,“ napsal v jednom z dopisů na počátku třicátých let, kdy pracoval na velké březinovské monografii, která však zůstala v rukopise. Březina byl pro něj velký mystický básník, jehož poezie a eseje prostřednictvím symbolického jazyka vyjadřovaly vztah člověka k univerzu, skryté souvislosti a cíle lidského konání napříč časem a prostorem (mezi první publikované překlady charakteristicky patřil Březinův esej Cíle).
Událost v dějinách překladu české literatury do němčiny představoval Saudkův překlad poslední Březinovy sbírky Ruce, který vyšel ve Vídni na podzim 1908 v krásném knižním vydání s výtvarným doprovodem Františka Bílka. Úspěchem byl již fakt knižního vydání, protože najít nakladatele v Rakousku či Německu pro neznámou malou literaturu se mnoha překladatelům totiž nezdařilo a překlady vycházely ponejvíce v tisku, mnohdy zůstaly v rukopise. Bibliofilie vydaná v umělecké tiskárně Morize Frische ve Vídni však okamžitě upoutala pozornost, mj. Stefana Zweiga, s nímž se Saudek následně spřátelil a seznámil jej s některými českými autory. Zweig, sám významný literární zprostředkovatel a překladatel z francouzštiny, Březina uchvátil a upozornil na překlad řadu svých přátel v Rakousku i Německu. Napsal také o českém básníku esej do měsíčníku Österreichische Rundschau, v němž ocenil výjimečnost Saudkova překladatelského činu i to, že si troufl na překlad tak složité a podle něj výsostně moderní poezie.
Charakterizoval jeho přístup k překladu, který je věrný a služebný v nejlepším slova smyslu: „Někdo musil jen přijíti, dokonce ani ne uchvatitel, básník nebo kouzelník slova, jen někdo unesený, věrný. Někdo, jenž nechtěl dílo mistrovati, chtěl býti jen služebníkem jeho, hlasatelem vyslaným s velikým poselstvím v dáli. Někdo, jenž slovo za slovem pečlivě převáděl, jenž sám sebe umlčel, abychom lépe vnímali hlas milovaného. Emil Saudek, který toto vše pro dílo Březinovo podstoupil, zachoval věrně vše, učinil raději násilí německé řeči než myšlence. A správně učinil: neboť krása veršů Březinových není pouhým uměním slova, básnické pleti, jež na fotografii doslovného převodu mizí, nýbrž hlubší krásou vnitřní harmonie, rytmu vášnivě pohnutých údů, daleko se rozklenující hudby velikých myšlenek. Nejen slovo jest u něho ohnivé a barvité, nýbrž v běl rozžhavená extáze skovala duši veršů v trvalou formu. Tato forma musila býti věrně podle smyslu zachována, neboť jest novým mezníkem v řadě těch, kteří usilovali o poslední poznání. Z prázdného jména zurčí symfonie, těsný žalář řeči povolil, horizonty s novými hvězdnými obrazy a záhadnými dálkami se modrají nad pobořenou zdí. A víme, že Březina je z velkých lidí Rakouska. Obdivuhodná, vítězná síla básnické myšlenky, která nejprve vlastní jazyk přemáhá a pak ve všech jazycích, jako v domácím stanu, má svůj domov a otčinu!“ (Nalezen v překladu. Emil Saudek /1876–1941/, s. 171, o knize viz níže).
Situace post-paměti a problém historické interpretace
Emil Saudek zemřel v nemocnici 23. září 1941, jeho žena Elsa se o rok později nevyhnula transportu do Terezína a byla na podzim 1944 zavražděna ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Jejich syn Erik A. Saudek období druhé světové války přežil, v podstatě za to vděčil své první manželce Evě Vrchlické (jeho druhá žena byla Věra Saudková-Davidová, neteř Franze Kafky), zemřel však náhle v roce 1963 a nezanechal o svých rodičích hmatatelnější svědectví. Výzkum se tak vyrovnával s pamětí násilně a tragicky narušenou holokaustem. Zásadní pomoc představovala osobní pozůstalost Emila Saudka, poskytli ji Saudkovi potomci, kteří zároveň o svých prarodičích z otcovy strany neměli žádné bližší informace, nepoznávali je ani na dochovaných fotografiích.
V této situaci post-paměti bylo cílem objevit možné biografické stopy, porozumět Saudkově literární činnosti a jeho hlubokému a celoživotnímu příklonu k české poezii v dobových literárních, myšlenkových a kulturních souvislostech. Bylo nutné prozkoumat množství archivních dokumentů a stránku za stránkou projít dobové časopisy a deníky s vědomím, že mnohé již objevit či dovysvětlit nelze. Překvapením a odměnou bylo však nečekané množství textů, nejen překladů, ale i esejů, článků, dopisů, a dokonce Saudkových vlastních literárních prací, básní a povídek v češtině.
Díky podpoře Grantové agentury České republiky bylo možné výzkum provádět v poměrně velkoryse složeném mezioborovém týmu, jehož členkami a členy byli: bohemisté s přesahem ke germanistice Lucie Merhautová, Michal Topor a Václav Petrbok, germanista se zájmem o překladatelství Štěpán Zbytovský, bohemista s přesahem k estetice, filozofii a výtvarnému umění Josef Vojvodík, historička zabývající se židovskými dějinami Ines Koeltzsch a politolog zabývající se v projektu vídeňskými novináři a parlamentními zpravodaji Vratislav Doubek.
„Od počátku bylo záměrem představit neznámou osobnost Emila Saudka jak v českém prostředí, tak zahraničním badatelům a dostát tak vlastně jeho vlastní zprostředkovatelské intenci. To se podařilo v řadě studií a dvou knižních publikacích,“ dodává hlavní řešitelka projektu doktorka Merhautová.
Projekt podstatně přispěl k výzkumu dějin překladu české literatury do němčiny a ukázal nové možnosti, jak studovat činnost překladatelů v různých sociokulturních prostředích, nahlížet na ně nejen jako tvůrce překladů, ale vůbec předpokladů pro propagaci české literatury. Pro své výsledky byl Grantovou agenturou České republiky hodnocen jako vynikající.
V časopise Slovo a smysl (2019/1) vyšla pilotní studie Michala Topora „Emil Saudek neboli homo translatorus“, dále v časopise Svět literatury (2020/62) stať „Emil Saudek a Otokar Březina: mezi překladem a exegezí“ z pera Josefa Vojvodíka, věnovaná Saudkově výkladu Otokara Březiny v kontextu novomystických proudů počátku 20. století. Štěpán Zbytovský pojednal Saudkovy a Werfelovy překlady Otokara Březiny z hlediska zastoupení české literatury v edičním plánu významného nakladatelství Kurt Wolff Verlag ve studii „Prager Vermittler und Übersetzer im Kurt Wolff Verlag“ uveřejněné ve francouzském časopise Études Germaniques (2020/1). Dvě komparativní studie publikovala Lucie Merhautová, jednak „Emil Saudek, Otokar Březina und Hugo von Hofmannsthal. Textgeflechte“ v ročence Hofmannsthal-Jahrbuchzur europäischen Moderne (2020/28), druhá vyšla pod názvem „Mauer oder Brücke? Deutsch-tschechische Vermittlungskonzepte am Anfang des 20. Jahrhunderts“ v německé publikaci Arnošt Vilém Kraus (1859–1943). Wissenschaftler und Kulturpolitiker (2021, ed. H. Březinová, S. Höhne, V. Petrbok) a zaměřila se na problematickou roli němčiny jako zprostředkovatelského jazyka české literatury, zohlednila přitom i první Saudkovy překlady v časopise Čechische Revue, redigované germanobohemistou Arnoštem Krausem.
Hlavní publikační výstupy však představují německá a česká monografie, které jsou různě koncipované. Publikace Emil Saudek (1876–1941). Ein Vermittler zwischen Metropole und Provinz (ed. Lucie Merhautová, Václav Petrbok, Michal Topor) vyšla v prestižním nakladatelství Boehlau jako 21. svazek ediční řady Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert. Soustřeďuje se především na Saudkovo vídeňské období a problém překladu a kulturního zprostředkování, obsahuje soubor vzájemně provázaných autorských studií všech členek a členů týmu. Česká publikace s titulem Nalezen v překladu. Emil Saudek (1876–1941) (ed. Lucie Merhautová, Michal Topor) sleduje život Emila Saudka a jeho rodiny ve větší šíři, kombinuje chronologicko-tematický přístup, prolínají se v ní výkladové pasáže s edicí takřka stovky dokumentů a je doplněna unikátní obrazovou přílohou.
Díky uvolněným prostředkům v rozpočtu GA ČR rozhodlo její předsednictvo o udělení další 24 standardních projektů přihlášených do soutěže vyhlášené v minulém roce. Celkem tak bylo rozhodnuto o podpoře 483 standardních projektů s počátkem řešení v letošním roce. Dodatečně financované projekty jsou rovněž ze všech oblastí základního výzkumu – jedná se o projekty, které se umístili v hodnocení bezprostředně za financovanými projekty.
Registrační číslo
Navrhovatel
Název
Uchazeč
Doba trvání
Oborová komise
23-05197S
prof. Ing. Václav Švorčík, DrSc.
Dvourozměrné dichalkogenidy přechodných kovů – nový koncept syntézy a aktivace pro zvýšení funkčnosti
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Fakulta chemické technologie
3
OK1 – technické vědy
23-06222S
doc. Ing. Miroslav Sýkora, Ph.D.
Vliv stochastické interakce účinků klimatických zatížení na spolehlivost konstrukcí
České vysoké učení technické v Praze, Kloknerův ústav
3
OK1 – technické vědy
23-07349S
RNDr. David Hoksza, Ph.D.
Detekce kryptických aktivních míst proteinů pomocí strojového učení
Univerzita Karlova, Matematicko-fyzikální fakulta
3
OK1 – technické vědy
23-07951S
doc. Ing. Eduard Belas, CSc.
Vývoj detektorů rtg a gama záření na bázi objemových anorganických metal halogenidových perovskitů
Univerzita Karlova, Matematicko-fyzikální fakulta
3
OK1 – technické vědy
23-08509S
Mgr. Oleksiy Lyutakov, Ph.D.
Plasmonová asistence v duální organické elektrochemií
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Fakulta chemické technologie
3
OK1 – technické vědy
23-05642S
RNDr. Pavel Šácha, Ph.D.
Vývoj metody pro identifikaci membránových proteinových cílů biologicky aktivních látek
Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v.v.i.
3
OK2 – vědy o neživé přírodě
23-05752S
Ing. Ondřej Baszczyňski, Ph.D.
Chytrá léčiva: Nové conjugovatelné self-immolativní spojky pro cílené doručení léčiv
Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta
3
OK2 – vědy o neživé přírodě
23-06702S
RNDr. Petr Malinsky, Ph.D.
Změny elektronové struktury oxidu grafenu cíleným dopováním a modulací defektů iontovými svazky pro mikroelektroniku, katalýzu a senzoriku
Ústav jaderné fyziky AV ČR, v.v.i.
3
OK2 – vědy o neživé přírodě
23-06749S
Mgr. Ondřej Lhotka, Ph.D.
Vlny veder jako třírozměrné jevy
Ústav fyziky atmosféry AV ČR, v. v. i.
3
OK2 – vědy o neživé přírodě
23-06963S
doc. RNDr. Milan Češka, Ph.D.
VESCAA: Verifikovatelná a efektivní syntéza kontrolerů pro autonomní agenty
Vysoké učení technické v Brně, Fakulta informačních technologií
3
OK2 – vědy o neživé přírodě
23-05561S
Mgr. Pavlína Janovská, Ph.D.
ROR1-pozitivní b-buňky v periferní krvi zdravých dárců a jejich souvislost s rozvojem chronické lymfocytární leukémie
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
3
OK3 – lékařské a biologické vědy
23-05746S
Ing. Martin Hill, DrSc.
Metabolomické a funkční účinky 3α5β neuroaktivních steroidů u perinatálního poškození mozku
Endokrinologický ústav
3
OK3 – lékařské a biologické vědy
23-07570S
doc. PharmDr. Ondřej Soukup, Ph.D.
Biotransformace takrinu implikující jeho hepatotoxicitu
Fakultní nemocnice Hradec Králové
3
OK3 – lékařské a biologické vědy
23-07695S
Mgr. Anzhelika Butenko, Ph.D.
Zkoumání evoluce genomu u eukaryot: poučení z nemodelových euglenozoí
Biologické centrum AV ČR, v.v.i.
3
OK3 – lékařské a biologické vědy
23-04883S
JUDr. Mgr. Jakub Valc, Ph.D.
Etické a právní aspekty dárcovství pohlavních buněk
Masarykova univerzita, Právnická fakulta
3
OK4 – společenské a humanitní vědy
23-05494S
Tanja Kocjančič Antolík, Ph.D.
Artikulační poruchy - distorze hlásek u českých dětí: využití akustické, artikulační a percepční analýzy v logopedii
Univerzita Karlova, Filozofická fakulta
3
OK4 – společenské a humanitní vědy
23-05644S
PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D.
Progresivní proti konzervativním? Politické rozhodování a jeho aktéři v Československu (1960–1976)
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i.
3
OK4 – společenské a humanitní vědy
23-06488S
Mgr. Lenka Varadzinová, Ph.D.
Sídlištní a sociální sítě staroholocenních lovců-sběračů východního Sahelu na příkladu pohoří Sabaloka v centrálním Súdánu
Univerzita Karlova, Filozofická fakulta
3
OK4 – společenské a humanitní vědy
23-06567S
doc. Mgr. Lenka Lacinová, Ph.D.
Sjednocení paradigmat měření vazby od raného dětství do dospělosti
Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
3
OK4 – společenské a humanitní vědy
23-07577S
Eugenio Levi
Návrat k “animal spirits”: Jak narativy ovlivňují ekonomická očekávání
Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta
3
OK4 – společenské a humanitní vědy
23-05081S
Tatiana Shabarova, Ph.D.
Hotspot mikrobiálních interakcí: kolonizace Fragilaria crotonensis jako model pro poznání procesů utvářejících mnohaúrovňová konsorcia mikroorganismů
Biologické centrum AV ČR, v.v.i.
3
OK5 – zemědělské a biologicko-environmentální vědy
23-05268S
prof. RNDr. Michal Horsák, Ph.D.
Souvislost mezi oteplováním klimatu a rostoucí druhovou bohatostí bezobratlých v tekoucích vodách: od historických dat po experimenty
Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta
3
OK5 – zemědělské a biologicko-environmentální vědy
23-05901S
Ing. Lenka McGachy, Ph.D.
Degradace UV filtrů benzofenonového typu ve vodném roztoku za použití peroxidisíranu
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Fakulta technologie ochrany prostředí
3
OK5 – zemědělské a biologicko-environmentální vědy
23-06591S
Lukáš Děd, Ph.D.
3D in situ molekulární analýza reprodukčního procesu v normálních a patologických podmínkách
Biotechnologický ústav AV ČR, v.v.i.
3
OK5 – zemědělské a biologicko-environmentální vědy
Při vyhlašování výsledků soutěží v listopadu a prosinci obvykle nejsou známy všechny proměnné, s kterými se při plánování rozpočtu na další rok musí počítat. Obzvláště není jasné, kolik a jaké mezinárodní projekty budou financovány, protože v tu dobu probíhá jejich hodnocení či potvrzování u zahraniční agentury. Stává se také, že některý grant odmítne jeho řešitel, například z důvodu, že uspěl v jiné grantové soutěži (například ERC). Jsme tak rádi, že takto uvolněné prostředky můžeme poskytnout na další kvalitní projekty, na které nebylo jasné, jestli bude dostatek prostředků.
Od dob, kdy si člověk uvědomil nedokonalost lidského organismu při regeneraci poškozených tkání, směřuje snaha vědců k nalezení způsobu, jak tento nedostatek kompenzovat. Kromě konvenční léčby se proto rozvíjí i možnosti náhrady poškozené tkáně pomocí syntetických konstruktů s biomimetickými vlastnostmi.
Koncept biomimetiky, tedy inspirace přírodou a živými systémy a jejich napodobení technickým řešením vyvinutým člověkem, je příslibem pro vývoj materiálů s unikátními vlastnostmi. Klíčovou roli zde hraje spolupráce vědců z různých oborů, zejména pak materiálových inženýrů a buněčných biologů. Právě takovéto složení měl i tým projektu Grantové agentury České republiky (GA ČR), který se zaměřil na výzkum a bližší poznání vztahů mezi biomateriály a kmenovými buňkami.
Buňky vnímají velké množství vnějších stimulů. Souhra a vzájemná kombinace těchto stimulů, společně s vnitřním prostředím buňky, pak určuje její chování. Součinnost biomakromolekul tvořících prostředí v tkáních a buněk byla nastavena během dlouhého evolučního vývoje organismů a lze ji tedy považovat za zlatý standard. „Logicky se proto nabízí možnost vytvořit potřebnou souhru pomocí stejných biomakromolekul při přípravě ‚man-made‘ tkáňových nosičů. Praxe ale ukazuje, že se v současnosti jedná o technologicky nedosažitelný svatý grál. Vhodný přístup však může vést ke vzniku kompozitních systémů, které kombinují přírodní biomakromolekuly (vnášející kompatibilitu s živým systémem a část bioaktivních vlastností) se syntetickými materiály (přinášejícími bioaktivitu, responsivitu na vnější podněty a technologickou zpracovatelnost) a tím se mohou tomuto grálu maximálně přiblížit,“ konstatuje vedoucí týmu profesor Humpolíček.
Příspěvkem k řešení této výzvy byl i projekt GA ČR realizovaný výzkumným týmem Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Masarykovy univerzity v Brně. Týmu se podařilo prostřednictvím přípravy kompozitních koloidních částic úspěšně propojit biopolymery (např. hyaluronan sodný) se syntetickými vodivými polymery (polyanilin, polypyrol). „Připravené částice byly nejen mísitelné s dalšími matricovými biopolymery za vzniku funkčních tkáňových nosičů, ale jako přidanou hodnotu vykazovaly antibakteriální vlastnosti. Zásadní skutečností však byla jejich kompatibilita s lidskými indukovanými pluripotentními buňkami považovanými za klíčové modely pro biomedicínské aplikace,“ vysvětluje docentka Kašpárková, členka výzkumného týmu. Práce popisující tento systém byla publikována v prestižním časopise Carbohydrate polymers v roce 2021, a to i díky tomu, že její výsledky prokázaly schopnost indukovaných pluripotentních buněk vytvořit na popsaných materiálech tepající srdeční buňky. Zde byla využita typická vlastnost kompozitních systémů obsahujících elektricky vodivé polymery, tedy vodivost, protože potenciál využití takovýchto materiálů je primárně soustředěn na vývoj tkání citlivých na elektrické stimuly, jako jsou srdeční či nervová tkáň.
Výzkumný tým prof. Humpolíčka
V průběhu experimentů narazili členové týmu na zajímavý efekt, který je klíčový při zvážení praktických aplikací jednoho z vodivých polymerů, polypyrolu. Polypyrol je odvozen od monomeru pyrolu, který je znám jako součást řady farmakologicky aktivních látek. Jedná se o polymer vykazující velmi slibné uživatelské vlastnosti, např. dobrou elektrickou vodivost ve fyziologickém prostředí či vysokou míru biokompatibility. Tým prokázal, že při přípravě tohoto polymeru vznikají vedlejší produkty, které dokáží v kmenových buňkách podporovat neurogenezi. Uvedený efekt je proto nezbytné buď zohlednit při přípravě kompozitních materiálů obsahujících polypyrol, nebo je potřebné zajistit vysokou míru jeho čistoty, pokud je neurogeneze pro danou aplikaci nežádoucí.
Další z kritických vlastností definujících biologickou hodnotu materiálu je morfologie a strukturování jeho povrchu, které ovlivňují a řídí chování buněk na daném materiálu. Proto byl týmem vyvinut postup přípravy cíleně strukturovaných povrchů založených na běžně užívaném tkáňovém plastiku. Jde o reprodukovatelný a řiditelný postup vedoucí ke vzniku variabilních biomimetických struktur, které mohou být následně modifikovány, např. pomocí plazmatu, nanesením filmu vodivého polymeru či chemickou úpravou vhodnými funkčními skupinami. V rámci řešení projektu se podařilo nejen připravit strukturované povrchy, ale také prokázat jejich buněčnou kompatibilitu s kmenovými buňkami. „Zajímavým efektem pozorovaným na jednom z typů povrchů byla jeho schopnost zvyšovat intenzitu fluorescenčního signálu, např. při měření odezvy srdečních buněk. Strukturovaný povrch, vycházející z běžného tkáňového plastiku, který zesiluje fluorescenční signály tak může najít zajímavé uplatnění v praktických studiích, které vyžadují citlivé měření buněčného chování,“ popisuje doktor Pacherník, spoluřešitel projektu, který tento efekt pozoroval.
Představený výzkum podpořený GA ČR tak má dopad nejen v oblasti základního výzkumu, ale může i přispět k rozvoji laboratorních metod pro realizaci studií, kdy je odezva buněk na daný podnět malá a lze ji špatně detekovat klasickými, doposud používanými postupy.
Prof. Ing. Petr Humpolíček, Ph.D., je vedoucím výzkumné skupiny Biomateriály na Centru polymerních systémů Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Tým se zabývá výzkumem a vývojem biomateriálů, především pak s ohledem na stanovení jejich interakcí s eukaryotickými organismy. Specializuje se na elektricky vodivé polymery, koloidní systémy a chytré kompozitní materiály. Jeho tým spolupracuje s řadou prestižních pracovišť v zahraničí, a to nejen v oblasti řešení konkrétních problémů, ale také skrze dlouhodobé studentské stáže.
Aktualizace 10. října 2023: Momentálně není možné vkládat přihlášky v rámci této výzvy do GRIS. Prosím, vyčkejte na zveřejnění nových Pravidel pro následující rok (předpokládáme, že se tak stane v únoru 2024).
—
Grantová agentura České republiky (GA ČR) ve spolupráci se švýcarskou agenturou Swiss National Science Foundation (SNSF) vyhlašuje výzvu pro podávání projektů na principu hodnocení Lead Agency s předpokládaným počátkem řešení v roce 2024. GA ČR v této výzvě vystupuje v roli partnerské organizace – projekty hodnotí SNSF a GA ČR hodnocení přejímá. Výzva je vyhlášena v rámci iniciativy Weave.
Švýcarská agentura určila v roce 2023 dva termíny pro podávání návrhů projektů, a to 3. 4. a 2. 10. 2023. Pro termín 3. 4. 2023 je předpokládaný počátek řešení 1. 1. 2024, pro termín 2. 10. 2023 je to 1. 7. 2024.
Českou část přihlášky je možné podat nejpozději 7 dní po zvoleném termínu na švýcarské straně, tedy do 10. 4., případně 9. 10. 2023.
Čestná prohlášení/prohlášení o způsobilosti zasílejte GA ČR datovou schránkou a8uadk4, a to nejpozději do 7 dnů od podání návrhů u SNSF. Předmět zprávy je „Způsobilost“. Je nutné také doložit výpis z evidence skutečných majitelů.
Pravidla pro podávání návrhů projektů a formuláře čestných prohlášení k prokázání způsobilosti naleznete níže v příloze nebo v záložce „Zadávací dokumentace“.
Grantová agentura ČR vyhlašuje veřejnou soutěž na podporu standardních projektů s předpokládaným počátkem řešení v roce 2024.
Soutěžní lhůta začíná 14. 2. 2023
Návrhy projektů je možné podávat do 4. 4. 2023
Vyhlášení výsledků veřejné soutěže proběhne 30. 11. 2023
Zadávací dokumentace pro standardní projekty a formuláře čestných prohlášení k prokázání způsobilosti naleznete níže nebo v záložce Zadávací dokumentace.
Abychom poskytli co nejlepší služby, používáme k ukládání a/nebo přístupu k informacím o zařízení, technologie jako jsou soubory cookies. Souhlas s těmito technologiemi nám umožní zpracovávat údaje, jako je chování při procházení nebo jedinečná ID na tomto webu. Nesouhlas nebo odvolání souhlasu může nepříznivě ovlivnit určité vlastnosti a funkce.
Funkční
Vždy aktivní
Technické uložení nebo přístup je nezbytně nutný pro legitimní účel umožnění použití konkrétní služby, kterou si odběratel nebo uživatel výslovně vyžádal, nebo pouze za účelem provedení přenosu sdělení prostřednictvím sítě elektronických komunikací.
Předvolby
Technické uložení nebo přístup je nezbytný pro legitimní účel ukládání preferencí, které nejsou požadovány odběratelem nebo uživatelem.
Statistiky
Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro statistické účely.Technické uložení nebo přístup, který se používá výhradně pro anonymní statistické účely. Bez předvolání, dobrovolného plnění ze strany vašeho Poskytovatele internetových služeb nebo dalších záznamů od třetí strany nelze informace, uložené nebo získané pouze pro tento účel, obvykle použít k vaší identifikaci.
Marketing
Technické uložení nebo přístup je nutný k vytvoření uživatelských profilů za účelem zasílání reklamy nebo sledování uživatele na webových stránkách nebo několika webových stránkách pro podobné marketingové účely.
Vsyp popela se praktikuje od od 70. letech 20 století, zpravidla kolektivně a s občanským obřadem. Obálka knihy publikované v roce 2021 ve Velké Británii.
Krematorium s občanskou smuteční obřadní síní v České Třebové, otevřené v roce 1970, dodnes používané.
Elsa Saudková a Emil Saudek v Mariánských Lázních ve dvacátých letech 20. století (pozůstalost Emila Saudka).
Jedno z mnoha míst, kde se Emil Saudek v předválečných letech setkával s umělci a novináři, představoval vídeňský byt slavisty Jaromíra Doležala. Na fotografii jsou zachyceni – horní řada zleva: Bohuš Vybíral, Jaromír Doležal, Miloslav Hýsek, Emil Saudek; dolní řada zleva: Hugo Sonnenschein, Josef Karásek, Melanie Karásková, J. Z. Raušar (pozůstalost Emila Saudka).
Výzkumný tým prof. Humpolíčka